5. 3. 2017 – Fórum Karlín, Praha
Foto: Tomáš Feuerstein
Poté, co jsem na začátku března postupně absolvoval koncerty blues, hardrocku a heavymetalu, zbývalo už jen jít na nějaký kvalitní jazzrockový koncert. A když se řekne kvalitní jazzrock, je třeba jedním dechem dodat jméno JOHN McLAUGHLIN, který se svou současnou kapelou THE 4th DIMENSION vystoupil ve Fóru Karlín.
Už před začátkem koncertu bylo jasné, že ten večer půjde o hudební lahůdku, určenou zejména k poslechu. Takže bylo logické, že koncert bude výhradně na sezení. Jazzrock je prostě hudba, která vyžaduje soustředěný poslech. Přiznám se, že velkou neznámou mi byla sestava The 4th Dimension, neměl jsem vůbec tušení, koho si sebou slavný kytarista do Prahy přiveze. Všichni jsou samozřejmě prvotřídní muzikanti- Étienne M’Bappé na basu, Gary Husband na klávesy a bicí a Ranjit Barot na bicí. Nejvíc mě zaujal klávesák a občasný bubeník Gary Husband. Zejména ve chvílích, kdy Gary odešel od kláves a usedl za druhou bicí soupravu, dostával koncert další rozměr. Ale výborný byl také baskytarista kamerunského původu Étienne M’Bappé, který ačkoliv nebyl na pódiu tolik nápadný, prokazoval své nesporné kvality. Logicky se vše točilo kolem kytarového mistra Johna McLaughlina. Ten se na začátku sedmdesátých let proslavil jako člen legendárních Mahavishnu Orchestra. Není tedy divu, že John přehrál hodně skladeb z repertoáru této slavné kapely. Takže došlo například na „Meeting of The Spirits“ z první desky Mahavishnu Orchestra nebo na „Miles Beyond“ ze slavného alba „Birds of Fire“. McLaughlin často vzpomínal na ty muzikanty, kteří již hrají v ‚nebeské‘ kapele. A tak například „El hombre Que Sabia“ byla věnovaná Pacovi de Lucia.
Opravdovou hudební lahůdkou pak byly hudební dialogy mezi jednotlivými nástroji, mezi které počítám i hlas indického bubeníka Ranjita Barota, který jej v několika písních nechal rozeznít do zajímavého scatu, tedy velmi improvizovaného jazzového zpěvu. Jak se dalo očekávat, na koncertě nepanovala žádná bouřlivá atmosféra, ale publikum soustředěně poslouchalo všechny ty stupnice a složité harmonie, které John McLaughlin i přes svůj věk zvládal jako za mlada, a to je mu 75 let. Celý koncert byl až na jedinou výjimku instrumentální. Nicméně to ničemu nevadilo, protože si člověk mohl o to lépe vychutnat virtuózní hru všech hráčů. Jedinou zpívanou skladbou večera se stala „Abbaji“, i ona vyzněla naprosto skvěle. Bylo docela zajímavé, že oproti jiným umělcům, kteří často střídají své nástroje, si McLaughlin po celý večer vystačil jen s jednou kytarou. Prostě kdo umí, ten umí. Člověk si ani nestačil uvědomit, že koncert trvá už téměř dvě hodiny a nevyhnutelně tedy spěje ke svému závěru. Jen co dozněly poslední tóny závěrečné skladby, dočkal se John McLaughlin i celá jeho kapela ovací ve stoje.
Byl to úžasný večer, při kterém se mi naskytla jedinečná příležitost, vrátit se v čase do doby, kdy byl jazzrock na vrcholu popularity. Jsem rád, že jsem tuhle možnost dostal a mohl jí využít.