20. 1. 2017 – Jazz Club Ungelt, Praha
Foto: Ája Dvořáčková (ilustrační foto)
To, že v samotném centru existuje Jazz Club Ungelt, vím sice už dlouho, ale ještě nikdy se mi nepodařilo zajít se tam podívat. Vítaná příležitost k návštěvě Ungeltu se mi naskytla až s lednovým koncertem BLUES BANDU LUBOŠE ANDRŠTA. Protože jsem měl ještě před samotným koncertem s legendárním kytaristou domluvený rozhovor, měl jsem dostatek možností nasát neopakovatelnou atmosféru tohoto místa.
Tento report bude tedy trošku netradičně spíše o atmosféře Ungeltu než o samotné muzice Luboš Andršt Blues Bandu, ale protože na Rockový Svět netradiční články patří, pojďme se tedy do Ungeltu podívat. Klub se nachází v těsné blízkosti Staroměstského náměstí, hned za Týnským chrámem. Po příchodu do restaurace ‚U Zlaté trumpety‘, která se nachází v přízemním podlaží nad samotným klubem, na vás okamžitě dýchne kouzlo dálek a černošské muziky, která se hrála v deltě řeky Mississippi ve dvacátých a třicátých letech minulého století. Na stěnách tu visí dobové obrázky a plakáty černošských bluesmanů, jako dekoraci zde můžete nalézt různé trubky a jiné dechové nástroje. V tomto prostředí jsem si tedy mohl chvilku povídat s jednou z ikon české muziky Lubošem Andrštem. I když toto tvrzení není tak docela pravdivé, neboť vzhledem k mojí momentální zdravotní indispozici moje otázky Lubošovi pokládal jiný výborný muzikant, a to Honza Holeček, jemuž patří dík za zprostředkování tohoto večera. Po rozhovoru se Luboš odešel připravovat na vystoupení a my jsme také sešli těch několik schodů, které vedou do samotného klubu. Ten je rozdělen na dvě nevelké místnosti, v jedné je pódium a hlediště, ve druhé se pak nachází bar a výčep. Specifickou atmosféru klubu dodávají kamenné klenby. Naše první kroky vedly do baru, ve kterém jsme obsadili jeden ze stolů. Po chvilce příjemného posezení se od vedle začala ozývat mně důvěrně známá melodie „Mustang Sally“ z repertoáru Wilsona Picketa, což bylo neklamné znamení toho, že koncert právě začal.
Poslechnout si tenhle slavný Picketův standard v podání Adrštova bandu, pro mě bylo tak velkým lákadlem, že jsem doslova vystřelil od stolu a utíkal k pódiu. Už jsem naznačil, že prostory klubu nepatří k největším, takže i přes to, že na koncertě nebyl žádný obrovský počet diváků, byl klub zaplněný do posledního místečka a lidé posedávali jak u stolků před pódiem, tak i na improvizovaném balkónu a několik návštěvníků posedávalo i na schodech vedoucích na balkón, tam bylo i mé místo. Zaposlouchal jsem se do bluesových standardů, jejichž hraní je dle slov samotného Luboše Andršta jeho úkolem, který mu byl dán shůry. Kromě Luboše jsem na pódiu poznal ještě baskytaristu Pavla Nováka, kterého znám z jeho působení i v jiných kapelách. Velkou neznámou pro mě byl zpěvák Marek Hlavica, kterého jsem viděl ten večer poprvé. Jeho zastřený hlas, který se do bluesové muziky dobře hodí, mě zaujal na první poslech. V jeho podání se mi líbila nejen „Mustang Sally“, ale také další známý standard „Got My Mojo Working“. Protože bylo publikum v Ungeltu různorodé, komunikoval Marek česky i anglicky. Já byl ale převážně soustředěný na Luboše Andršta a jeho kytaru. Nejsem muzikant, abych mohl hodnotit, kdy Luboš zahrál jazzovou, kdy bluesovou a kdy jinou notu. Pro mě je důležité, jaká se z jeho kytary line muzika, a ta je v Andrštově případě parádní. Vůbec mi v té chvíli nevadilo, že jsem nerozeznával jednotlivé skladby, prostě jsem jen vnímal ten jedinečně namíchaný bluesový koktejl, atmosféru staré Prahy, bavícího se obecenstva a to celé dochucené troškou alkoholu v mé krvi. Chutnalo to slastně, až opojně. Ani nevím, jak dlouho trvala první část koncertu, ale po jejím skončení jsem se vydal zpět na své původní místo v baru. Zde jsem pak z nejrůznějších důvodů vytrval po celý zbytek večera, aniž bych měl pocit, že jsem ho nějak zvlášť promarnil. Těch podnětů bylo ten večer příliš a vstřebat je všechny bylo nad moje síly.
Zkrátka a dobře, Jazz Club Ungelt není jen obyčejným hudebním klubem, je to také magické a pozitivní místo, kam se zase moc rád vrátím.