Kiss story

Text: Nikola Kandoussi (The Agony)
Foto: archiv Nikoly Kandoussi

Je to už nějaký ten měsíc, co mi přišla zpráva od Luboše s prosbou, zda bych pro Rockový Svět mohla sepsat reportáž z brněnského koncertu KISS. Sdělila jsem mu, že bych samozřejmě mohla, ale… ale raději hned na začátek předesílám, že toto není reportáž. Tento text má v rámci vysvětlení některých souvislostí přesahy do historie kapely, možná pár perliček k tomu, pak tedy něco postřehů z koncertu samotného, ALE díky mému setkání s KISS jsou řádky níže hlavně příběhem lomeno dokumentem ultimátního splněného snu.

Nejdříve tedy úvod do situace.
Do ‚Kissáků‘ jsem se zamilovala už jako tříletý špunt v roce 1996.
Znalci a pamětníci vědí, že právě to byl rok, kdy KISS po sedmnácti letech znovu nasadili masky a vrátili se na pódia v původní sestavě, kterou tvořili zpěvák a kytarista Paul Stanley, baskytarista Gene Simmons, sólový kytarista Ace Frehley a bubeník Peter Criss. Tahle legendární původní čtyřka nahrála nejznámější desky s dnes již klasickými hity a jejich návrat v make-upu a následné světové turné bylo velkolepou záležitostí. U nás odehráli KISS pro obrovský zájem publika rovnou dvojkoncert, 14. a 15. prosince 1996.
Na obou těchto koncertech byl i můj táta. KISS ho přivedli k muzice a ke kytaře, takže si, stejně jako drtivá většina fanoušků na výše zmíněných koncertech, nemohl nechat ujít vystoupení hrdinů svého mládí poznamenaného bolševikem (a nutno dodat, že svým provokativním zjevem lezli skrz-naskrz američtí Kissáci soudruhům obzvláště na nervy, možná i proto tu byli tak oblíbení).

Když jsem jako malá začala vykazovat známky lásky k muzice, KISS byli první kapelou, kterou mi táta pustil. Přinesl mi kissácký polštářek, kissácké tričko, pouštěl mi videa, na kazetě neustále rotovalo album Dynasty, zejména hitovka „I Was Made For Lovin‘ You“.
KISS na mě udělali neuvěřitelný dojem. Ostatně, malé dítě asi nejvíc reaguje na vizuální vjemy, takže jsem ‚strašidelný‘ Kissáky nemohla dostat z hlavy. Bála jsem se jich, ale zároveň jsem je milovala. A rodina se smála, když jsem celé dny hlasitě zpívala a s plastovou kytárkou v ruce předváděla výrazy Gena Simmonse včetně vyplazeného jazyka.

KISS mě drželi pořád, ale největší boom nastal v mých třinácti. Babička mi koupila knížku KISS: Bez masky, první oficiální autorizovanou biografii, která u nás vyšla. Kromě jejich příběhu v knize najdete taky zevrubnou analýzu celé kissácké diskografie, desku po desce, písničku po písničce. Musela jsem si je poslechnout. Všechny. Strhlo mě to. Znovu – a ještě víc.

Pak už to šlo jedno s druhým. Sháněla jsem cédéčka, našla kamarády v kissácký komunitě nejen u nás, ale i ve světě, s nástupem YouTube sjela co nejvíc videí, přečetla naprosto všechno, co o nich přečíst šlo. Překládala jsem si texty a rozhovory, což mi kromě znalostí o kapele taky raketově vystřelilo nahoru mou angličtinu. Kissácká trička se stala mou uniformou, můj pokoj zdobily fotky a plakáty, poprvé jsem uslyšela, že jsem magor. V roce 2008 jsem zažila své poprvé, KISS naživo – od té doby jsem je pak viděla ještě v roce 2010 a 2015.
Co je ale nejdůležitější, při prvním poslechu živáku Alive! (album z roku 1975, které se pro KISS stalo přelomovým) jsem se zbláznila už naprosto a řekla jsem si, že muziku chci dělat i já. A tehdy jsem začala hrát na kytaru a skládat písničky.

Ačkoliv v dětství byl mým miláčkem nejvíce výrazný ‚démon‘ Gene, druhá vlna kissáckého fanatismu mě přivedla k Paulovi Stanleymu. On je srdcem a duší kapely; charismatický a fešácký frontman, velmi osobitý zpěvák. A hlavně skladatel. No považte: „Detroit Rock City“, „Love Gun“, „I Was Made For Lovin‘ You“,  „Lick It Up“, „Heaven’s On Fire“, „Crazy Crazy Nights“ – to je jen výběr těch největších hitů a jen zlomek písní, které Paul složil v rámci rozsáhlé a žánrově členité kissácké diskografie. Ten člověk má čuch na refrény a nosné melodie, jeho rytmická kytara je nepostradatelná. Navíc Paul býval opravdu dobrým zpěvákem s naprosto originální barvou hlasu. Jakožto důkaz místo slibů silně doporučuji skladbu „I Still Love You“ z desky MTV Unplugged a budete přesně vědět, o čem mluvím.

Paul Stanley je pro mě ale inspirací nejen po hudební stránce; přestože se už jako třiadvacetiletý proslavil, problémy se mu nevyhýbaly. Narodil se s deformací pravého ucha, na které dodnes neslyší, a s tímto postižením se po mnoho let nemohl srovnat. V dospívání byl tlustý, měl trable se sebou, s rodiči, a rozhodně nebyl populárním klukem. Jako spoustu dalších lidí ho ale zachránila právě muzika. A tvrdou prací v hudební kariéře se dostal až na vrchol.

Identifikuju se s ním možná právě díky tomuhle. Veškerý moje problémy jdou naprosto stranou v momentě, kdy sáhnu na kytaru. Svým příkladem mě Paul naučil, že když si budu věřit a nenechám se svést z cesty nikým a ničím, vyplatí se to. A co si budeme povídat, KISS jsou kapelou jako stvořenou pro outsidery. Jejich filozofií je oslava života a právě tahle myšlenka spolu s vědomím sounáležitosti a příslušnosti k armádě fanoušků KISS je jakousi formou víry a generátorem vnitřní síly.

Pro mě a tisíce dalších ‚souvěrců’ jsou KISS víc než kapelou.

Nad takzvaným Meet & Greet balíčkem jsem vždycky kroutila hlavou. „Ti už nevědí, kde by rejžovali,“ hudrovala jsem. „Kterej idiot by si tohle mohl koupit, za tolik peněz?!“
Vysvětlení bylo prosté: Meet & Greet znamená setkání s kapelou. A aspoň ta chvilka pro fanoušky hodně znamená.

Když KISS oznámili evropské turné a v seznamu jeho zastávek i Brno, šíleně jsem po Meet & Greet lístku toužila. Už několik let totiž setkání s KISS není jen o potřesení pravicí a společné fotce – kapela před show samotnou hraje v rámci setkání se skupinkou fanoušků velice komorní akustický set a to je hodně exkluzivní zážitek, který za ty peníze stojí. Chtěla jsem to zažít, KISS nemládnou a každé turné může být posledním, není čas ztrácet čas.

Ten lístek jsem našla pod vánočním stromkem a v tu ránu jsem se rozbrečela.

Půl roku jsem všem svým žvaněním o nadcházejícím koncertě a setkání s Kissáky lezla na nervy a pak konečně přišla sobota 20. května. Den D!

Moc jsem se snažila toho příliš neočekávat, přesto jsem ale měla několik velice troufalých cílů, které jsem si v rámci setkání chtěla splnit:

– chtěla jsem dát pusu Paulovi
– chtěla jsem si s ním zazpívat
– chtěla jsem fotku s Genem, kde oba vyplazujeme jazyk
– chtěla jsem všem dát pohledy The Agony a Genovi k tomu navíc ještě naše CD, poněvadž jak říkají naši hokejisté, ‚štěstíčku se musí jít naproti‘.

Jim se to letos na mistrovství zrovna nepovedlo, zato já v Brně… no, nepředbíhejme.

E-mail od managementu kapely informoval o čase srazu ve dvě hodiny odpoledne u brány 7 brněnského výstaviště, kde už se pomalu srocovaly zástupy věrných. Ovládlo mě staré kissácké nadšení, to vzrušení, když jde člověk na koncert a je mezi ‚svými‘. Byla jsem ve svém živlu.

Krátce po avizované druhé hodině nás přišel vyzvednout tour manager Dean Snowden. Tenhle chlapík se při turné hodně nalítá, má na starosti všechno možné, od organizačního zvládnutí předkoncertních setkání, přes povely ochrance, až po závěrečnou fotku KISS vždy s celým publikem. Působil pohodově a uvolněně, pokyny ale uděloval dostatečně autoriativně na to, aby je všichni respektovali. Uvnitř areálu výstaviště jsme obdrželi památeční Meet & Greet lamináty a já si uvědomila, že nás ve skupince vlastně ani není tolik – pětadvacet až třicet lidí, od pětiletého kluka až po zhruba pětapadesátileté borce. Zdálo se mi to jako ideální počet na to, aby byl čas se členy kapely prohodit aspoň pár slov. Srdce mi bušilo, v ruce jsem svírala své artefakty k podpisu (sólové LP Paula Stanleyho z roku 1978, LP Rock And Roll Over v německé edici z roku 1976 a už zmíněnou knihu KISS: Bez masky) a nemohla jsem dost dobře pochopit, že se TO fakt děje a že JE fakt uvidím.

Po všech těch letech…

Přípravy v areálu finišovaly, když nás Dean vedl kolem pódia do zákulisí. Uvnitř pavilonu se nacházelo perfektně připravené zázemí pro kapelu i jejich početný tým, což i Dean sám kvitoval a byl rád, že dnes mají dostatek prostoru. Prošli jsme kolem kanceláří produkce i managementu, míjeli jsme šatny, a Dean nám některé členy kissáckého personálu představoval.

Zatímco ostatní účastníci zájezdu se z nějakého důvodu stydlivě loudali, já se aktivně držela Deanovi v patách; věděla jsem totiž, že když dorazím na místo konání akustického setu mezi prvními, budu si moci vybrat místo, kam se postavím, a já měla jasno: přímo k bariéře, přímo před Paulův mikrofon.

A přesně to jsem učinila.  

Trochu jsem se obávala, aby kapela nebyla otrávená relativně malou účastí na Meet & Greet, třeba ve Stockholmu lidí v zákulisí bylo šedesát a nás ‚pouze‘ těch dvacet pět až třicet. I Dean nás instruoval,

abychom si akustický set co nejvíce užívali a aktivně se zapojili, jinak ‚kluci‘ odehrají čtyři nebo pět písniček a bude po, zhruba tak nějak to prý proběhlo při předchozí štaci v Mnichově. Ptala jsem se Deana, zda bude možnost vyfotit se s Paulem bez masky a Dean trochu nejistě pravil, že se můžu zkusit zeptat a ať má někdo rozhodně připravený foťák, kdyby zpěvák souhlasil, protože obzvlášť on po setkání spěchá do své šatny nejvíce. Z toho jsem vydedukovala podtext, že s Paulem to asi bývá nejtěžší, když nemá svůj den.

Měla jsem ale štěstí, v sobotu svůj den měl.

Jako první z kapely se objevil bubeník Eric Singer. Tenhle muzikant spolupracoval s KISS úplně poprvé v roce 1991, kdy jakožto najatý studiový hráč natočil píseň „God Gave Rock N‘ Roll To You II“ namísto tehdy již nemocného Erica Carra. Po Carrově smrti se právě Singer stal novým členem v té době odmaskovaných KISS, se kterými nahrál alba Revenge (1991), Alive III (1993), MTV Unplugged (1995) a Carnival of Souls (nahráno v 1996).

Spolu s dlouholetým kytaristou KISS Brucem Kulickem byl Singer odejit kvůli návratu původní sestavy kapely a již zmíněnému světovému turné v maskách; kapela však měla po několika letech s původním bubeníkem Peterem Crissem takové problémy, že ho nahradila znovu Ericem Singerem, který usedl za kissácké bicí nadobro v roce 2003 – v Crissově kostýmu a make-upu Catmana.

Dalším příchozím nebyl nikdo jiný než Gene Simmons. Občas kontroverzní milovník žen a bankovek, majitel děsivě dlouhého jazyku, baskytarista, skladatel a jeden ze dvou tahounů kapely, Gene je známý svou vstřícností k fanouškům; chce jim dát ten nejlepší zážitek a chce, aby nelitovali jediné koruny a jediné minuty, kterou jeho skupině věnovali. Na scénu vstoupil se showmanstvím sobě vlastním, dělal vtípky a tanečky, všechny přítomné obešel a pozdravil se s nimi pěstí na pěst, načež se chopil baskytary, trpělivě vyčkával příchodu zbytku souboru a jeho zrak celkem předvídatelně spočinul na poprsí jedné z přítomných dam (já to nebyla, nejsem blond).

Během okamžiku se k rytmické sekci připojil sólový kytarista Tommy Thayer, který v KISS působí od roku 2002 poté, co kapela neobnovila kontrakt s originálním kytaristou Acem Frehleym. Stejně jako Eric Singer po Crissovi, i Tommy Thayer převzal po Frehleym jeho kostým a make-up, v tomto případě osobnost Spacemana, což někteří fanoušci nesou dosti nelibě. Zatímco Eric Singer má v očích skalních příznivců kapely tu výhodu, že s KISS hrál už dříve, Tommy byl (a v některých případech stále je) vnímán jako vetřelec, který nastoupil na místo zbožňovaného Frehleyho nezaslouženě a pouze kopíruje jeho styl. Zde se ale sluší férově poznamenat, že nebýt nástupu Thayera, KISS by nejspíš už dávno stopli veškeré koncertní aktivity.

Tommy se usadil na svou stoličku, vzal do ruky kytaru a jen chvilku poté se ozval mohutný potlesk. To proto, že směrem k nám kráčelo to nejlepší nakonec – Paul Stanley.

V ten moment jsem zvrátila hlavu dozadu a šťastně křičela ke stropu. Paul měl úsměv na tváři, všechny nás pozdravil a zatímco si bral ze stojanu svou dvanáctistrunku (panebože, je fakt blízko!), ptal se, jak se máme. Ještě předtím, než se začalo hrát, otočila jsem se k Paulovi zády a ukázala mu zadní stranu svého nátělníku The Agony, kam jsem si nechala natisknout nápis: I wore this when I finally met KISS and mainly Paul Stanley (Tohle tílko jsem měla na sobě, když jsem se konečně setkala s KISS a hlavně s Paulem Stanleym).

Tímhle gestem jsem si získala jeho pozornost. „I love it!“ reagoval a myslím, že tuhle větu ani nemusím překládat.

Akustický set byl v naší režii, sami jsme byli vyzváni, abychom si řekli, co chceme zahrát. Na ostych nebyl čas – někdo zvolal „Hard Luck Woman!“, KISS vzorně poslechli a pustili se do dnes již klasického songu z roku 1976. Na studiové desce jej zpívá Peter Criss, nyní si ale zpěv vystřihl autor písně, Paul.

Naše malá skupinka se dost rychle dostala do varu, jinak to totiž ani nejde, když si uvědomíte, že se nestává každý den, aby takovéhle legendy hrály pro vás a metr a půl od vás.
Během setu zazněly v plné délce písně „Beth“ (zpíváno Ericem Singerem), „Got To Choose“ (můj výběr), „Everytime I Look At You“ (chtělo se mi brečet štěstím), Geneova „Plaster Caster“ a „Sure Know Something“, kdy jsem Paulovi posloužila jako nápověda – z mých úst lovil místy zapomenuté řádky svého vlastního textu, což bylo naprosto fenomenální.

Téměř celou odehráli beatlesáckou hitovku „Help!“, improvizovaný country jam měl také ohromný úspěch, ale pro mě nejzásadnějším momentem úplně celého večera (a týdne a měsíce a roku) byl ten, kdy jsem pronesla: „Paul… Tonight You Belong To Me, please?“… a Paul se chytl.

Ta píseň je totiž otvírákem jeho sólového alba z roku 1978, které je pro mě naprostou srdcovkou, a já tušila, že na mou prosbu neřekne Ne. Má tuhle skladbu hodně rád – a tak začal hrát. Sám. Všichni zmlkli, když Paul zahrál úvodní akordy, a ve chvíli, kdy se zdálo, že chce skončit a dál to nedá, něco ve mně vědělo, co mám dělat dál a přísahám, že nevím, kde jsem na to vzala koule.
„In a dream, a long time ago…“ zazpívala jsem do ticha první řádek textu, ke svému překvapení naprosto normálním silným hlasem. V tu chvíli Paul pochopil, že mu se zpěvem pomůžu a přidal se ke mně.

Takže zatímco zbytek KISS a ostatní účastníci mlčky přihlíželi, Paul Stanley hrál jenom pro mě a sami dva jsme zpívali jeho písničku. Když jsme se dostali ke konci akustické předehry a já věděla, že tam to utne, usmála jsem se a řekla: „Thank you.“
A on se na mě podíval a odpověděl: „No. I thank YOU.“

Paula celá záležitost očividně potěšila a od té chvíle se do setkání ponořil ještě víc. Vyšel zpoza mikrofonu a zatímco stále hrál, nakláněl se přes bariéru a pózoval s námi. Zašel si i za mnou a jak je vidno na fotce níže, neudržela jsem se a tu pusu na tvář jsem mu fakt dala.

Jak nám sdělil Dean, v Mnichově trvalo akustické vystoupení nějakých dvacet minut. V Brně to Kissáci protáhli na pětatřicet minut a kdyby je Dean nepopohnal, nejspíš by klidně hráli dál. Nástroje ale museli odložit a vydali se mezi nás, kteří jsme mezitím byli způsobně vyrovnáni vedle sebe, aby nás mohli jeden po druhém obejít, osobně pozdravit a podepsat se nám.

Byla jsem připravená. Od Paula jsem si chtěla dát podepsat jeho sólové album, které jsem mimochodem pár týdnů před koncertem koupila v second-handu elpíček na Praze 7. Mezi asi šesti přítomnými kissáckými vinyly jsem objevila tenhle poklad, který tam na mě čekal a který mi teď sám Paul zlatou fixkou podepisoval, přičemž k mé radosti ještě jednou ocenil naši zpěváckou spolupráci.

„Tys znala a zpívala všechny písničky,“ řekl mi a zněl upřímně vděčně. „To je nádherný,“ dodal a podepisoval můj výtisk KISS: Bez masky. Jakmile s tím skončil, řekla jsem mu, že mám něco i já pro něj, a dala jsem mu podepsaný pohled The Agony. Vzadu bylo věnování a já Paulovi poradila, aby kartu otočil, což provedl. „Wow, takže to je tvoje kapela?“ ujišťoval se a studoval naše obličeje. „Ty zpíváš a hraješ na kytaru?“

„Jo,“ odvětila jsem. „To samý co ty. Taky hraju a mám kapelu i díky tobě.“

Zadíval se na mě a poděkoval mi. Bylo mi v tu chvíli docela fuk, že tyhle řeči slyšel už miliónkrát, vždyť ovlivnil tisíce muzikantů, ale tohle byl můj moment a chtěla jsem mu to říct.

Podepsané pohledy svého vlastního ženského souboru písní a tanců jsem dala i Ericovi s Tommym, ti mi za odměnu podškrábli LP Rock And Roll Over i knihu a pak dorazil pan Simmons.

Uviděl mě, zvedl mi ruku a přinutil mě provést krásnou taneční otočku, načež mi podepisoval Rock And Roll Over a jako podložka mu k tomu posloužila moje hlava. Pro naši bubenici Kajdu jsem poté nechala podepisovat výtisk Geneovy autobiografie, na přední stranu kterého napsal ‚Pro Kajdu‘. Když jsem mu řekla, že je to bubenice mojí kapely, zeptal se svým démonickým hlasem, jak se jmenujeme.

„The Agony,“ říkám.

„A zpíváte česky nebo německy, nebo jak?“
„Anglicky,“ pravila jsem. „Letos se chystáme na evropský turné,“ doplnila jsem a podala mu cédéčko a pohled se slovy: „Zkus nás.“

Gene hleděl na kapelní fotografii a chtěl vědět, která z nás je Kajda, tudíž jsem svou úžasnou bubenici nepřímo představila a pak jsem Gena upozornila na zadní stranu pohledu. Tam jsem totiž předem napsala vzkaz: ‘Pro Gena. Chceš nám produkovat druhou desku? Tady je moje telefonní číslo, zavolej mi.’ Možná se najdou lidi, kteří budou ohrnovat nos a říkat, že to byl pěkně stupidní a vlezdoprdelský nápad, ale mně je to upřímně jedno. Buď se nestane vůbec nic – nebo mi zazvoní telefon a Gene Simmons nás pozve do Los Angeles, kde nahrajeme druhou desku. Tak či tak, měla jsem tu možnost, takže jsem udělala maximum pro to, abych naši muziku propagovala člověku, který, ať si o něm každý myslí co chce, je v hudebním byznysu pojmem. A pokud mohl produkovat desku Doro Pesch nebo první demáče Van Halen ještě před vydáním jejich eponymního debutu v roce 1978, proč do portfolia nepřidat i The Agony?

Náš čas strávený v bezprostřední blízkosti KISS se nachýlil ke konci a zatímco se kapela trousila zpět ke svým šatnám, aby se převlékli do kostýmů, nanesli si make-up a připravili se na koncert, my byli odvedeni pryč z prostor zákulisí. Pořád jsem nevěřila tomu, co se zrovna proboha stalo, když vtom se vedle mě objevil můj dlouholetý kamarád, Bohouš Němec, což je hudební publicista a jeden z mála lidí, kteří KISS znají a zbožňují stejně jako já. Bohouš psal o KISS, když jsem ještě byla malé robě, a dodnes si pamatuju, jak jsem nábožně četla Spark a jejich velký seriál o Kissácích někdy v roce 1999. Bohoušovy zevrubné a fundované analýzy kapelní diskografie plus různé perličky, které dával k dobru, měly pro fanouška KISS zejména před nástupem internetů velkou informační hodnotu, proto bych ráda využila tohoto prostoru a Bohoušovi poděkovala – za všechny ty články a za neutuchající propagaci KISS v rámci české rockové scény, poněvadž to, jak se s touhle kapelou naotravuje (v tom nejlepším slova smyslu!), tomu se vyrovná skutečně málokdo. A asi to tak bylo správně a schválně, že právě Bohouš slyšel zážitky z Meet & Greet jako první. Oči mu svítily a skoro to vypadalo, jako kdyby se s KISS zrovna potkal sám. Jeho reakcí jsem byla dojata a s přemírou emocí jsem se odkráčela vypořádat k nejbližšímu stánku s pivem.

 

Před pódiem už byli naštosovaní netrpěliví fanoušci, já se poflakovala kolem zázemí zvukaře a čekala na kamarády. Druhá cesta do zákulisí za účelem pořízení fotky s KISS v plné polní mě čekala až v sedm, takže jsem stihla téměř kompletní vystoupení předkapely RavenEye. Všichni víme, jak nevděčnou roli předkapely mají, ale nakonec je to všechno vždycky o písničkách a v případě RavenEye mi ani jeden riff, ani jedna melodie a ani jeden řádek z jakéhokoliv jejich songu nezůstal v hlavě. KISS jsou pověstní šťastnou rukou při výběru svých předskokanů; publikum jim v počátcích svých kariér rozehřívali třeba AC/DC, Iron Maiden, Motley Crue, Rush, Scorpions, Bon Jovi, Alice in Chains, nebo Rage Against the Machine… Nejsem si však jistá, jestli se také RavenEye stanou součástí tohoto hvězdného seznamu.

Přestože bylo chladno a pod mrakem, Brno k mé radosti toho večera vydrželo bez deště. Areál byl už solidně zaplněn armádou v kissáckých tričkách a často i maskách, když naši skupinku naposledy vpustili za brány zákulisí. Zde jsme vytvořili frontu, která se zvolna sunula až k ateliéru, kde před pozadím s motivem turné KISSWorld 2017 stála kapela. V kostýmech a na vysokých podpatcích vypadali obrovští, nadpozemští a pořád i tak trochu strašidelní. Focení šlo ráz naráz, bylo to trochu jako ve včelíně. Další na značku! Cvak cvak cvak, dobrý, další!

Když jsem se na značku vydala já a spolu s KISS za zády jsem se naštelovala do objektivu, ucítila jsem najednou na břiše čísi ruce. To nic, to je dobrý, to jen Paul Stanley mě zezadu objal a tímto gestem uzurpoval pro sebe… Na můj nevěřícný úsměv zareagoval spikleneckým mrknutím a pak už se fotil s dalšími. „Ty se mu nějak líbíš,“ bylo mi řečeno. „A to nejsem blond!“ odpověděla jsem nechápavě.

Pozdravila jsem dlouholetého manažera KISS, Doca McGhee (manažeroval též kupříkladu Motley Crue nebo Bon Jovi), který focení přihlížel. Podali jsme si ruku a prohodili pár slov, na víc nebyl čas, bylo to na knot. Focení skončilo jen asi patnáct minut před nástupem KISS na pódium a měla jsem tak akorát čas najít kamarády v čele se svým bratrem, abych si koncert užila s nimi. Hlavně v případě bráchy to pro mě bylo důležité, protože to byli jeho první KISS naživo a já byla zvědavá, jak se mu to celé bude líbit.

 

Lehce před osmou rozezněla prostory Výstaviště zeppeliňácká pecka „Rock ‚N‘ Roll“, což vždy předznamenává příchod KISS na scénu. Obrovská plachta s logem kapely se líně táhla vzhůru a zakryla jeviště, Zeppeliny vystřídal v mohutném PA systému hrozivě dunivý zvuk, který KISS používají jako intro.

Jenže místo toho, aby intro alespoň chvíli znělo a pořádně publikum natěšilo, ozvalo se téměř okamžitě legendární ‚All right Brno, you wanted the best, you got the best, the hottest band in the world: KISS!‘ – plachta letěla dolů, KISS sjížděli od světelných ramp na plošině dolů na pódium a koncert začal nesmrtelnou peckou „Deuce“.

Bylo to takové dost narychlo, něco jako sex bez předehry – člověk je samozřejmě rád, že to začalo, ale s trochou napínání by to přece jen bylo lepší.

Zvuk mi už od začátku připadal v pořádku, jasný a čitelný. Jedinou poznámku bych měla k hlasitosti, zdálo se mi to prostě moc potichu a bicí se ztrácely pod kytarami, ale možná jsem jen moc náročná.
Kapela mezitím projela další hity jako „Shout It Out Loud“ a „Lick It Up“, načež si vzal slovo Paul, aby hned na úvod rozhicoval brněnské obecenstvo. Třebaže se zpěvem se pral nad očekávání statečně, v pauzách mezi písničkami jsem si přála, aby proboha nekřičel a trochu se šetřil, jelikož je na tom hlasově fakt nedobře a místy mu přeskakoval hlas jako seniorovi – kterým čistě teoreticky je, však je mu úctyhodných šedesát pět. Člověka to úplně bolí, když vidí, jak Paul strašně CHCE zpívat tak, jak je to od něj očekáváno a tak jak to uměl, a jak moc CHCE komunikovat s publikem v plné síle. Jenže prostě už nemůže. Tisíce koncertů za pětačtyřicet let kariéry KISS si vybralo svou daň, Paul má hlasivky v čudu a jejich operace sice pomohla tomu, že pořád ještě mluví a zpívá slušně zejména ve středních polohách svého rozsahu, ovšem co naplat – písně si povětšinou psal tak, že zpíval vysoko, a to už dnes nedává.
Gene Simmons naproti tomu stále zpívá a vystupuje fenomenálně a spolu s dalším skvělým zpěvákem, Ericem Singerem, drží ve vokálech Paula co to jen jde.

Právě Genova „I Love It Loud“ a její chytlavý popěvek rozezpíval celé Výstaviště; následovala „Firehouse“ a plivání ohně, čehož se Démon zhostil na výbornou. Píseň „Shock Me“, která pochází z ikonického alba Love Gun z roku 1977 si zazpíval Tommy Thayer a zakončil ji kytarovým sólem hraným na kytaru střílející dělobuchy, což je přebraný kousek Ace Frehleyho. Většině obecenstva to však bylo naprosto jedno a Tommy obdržel velmi slušný aplaus, po kterém přišla řada na raritu v setlistu, song s názvem „Flaming Youth“ z další legendární desky Destroyer. Zařazení této písně udělalo radost zejména fajnšmejkrům, neboť kapela nehrála „Flaming Youth“ naživo od roku 1976. Performenci doprovázely promítané fotografie a videa z éry ‚klasických‘ KISS v původní sestavě, což bezvadně dotvořilo v tu chvíli trochu nostalgickou atmosféru. Byla jsem moc ráda, že mám šanci slyšet tuhle pecku v živém provedení.

Poté si vzal slovo opět Gene se svým poněkud krátkým sólem na basu – tedy aspoň tak se tomu v KISS říká, když párkrát hrábnete do strun, plivete krev a pak bleskovou rychlostí odletíte na plošinu vysoko nad pódiem, odkud odzpíváte „God of Thunder“.

Své místo v setlistu si pro účely evropského turné získala i „Crazy Crazy Nights“ z roku 1987, tedy odmaskovaného období kapely. Proč? Protože zejména v Anglii to tehdy byla hitovka, která se umístila v žebříčku Top 10, a mezi fanoušky je dosud velmi oblíbená. Však také hlavně na tuhle se do té doby trochu pasivní okolostojící chytili a zpívali ji skoro celou. Paula na mikrofonu vystřídal znovu Gene se svou heavy a démonickou „War Machine“, která má geniálně jednoduchý motiv (perlička: Gene jej složil na dětský syntetizátor) a tak si Stanley mohl trochu odpočinout.

Prostor dostala i jedna novější věc, konkrétně „Say Yeah“ z relativně mladého alba Sonic Boom (2010). Paul byl upřímně potěšen bravurními znalostmi a fanatismem brněnského kotle, který i tuhle ‚novinku‘ uměl a poctivě řval. A nejen kotel byl aktivní – na naprosto jasnou, předvídatelnou a chytlavou řvačku „Yeah, yeah, yeah!“ zabralo celé Výstaviště, což kapele zjevně udělalo radost. Pro mě asi nejpříjemnější překvapení koncertu.

Samozřejmě nemohly chybět obligátní stanleyoviny a klasické fráze typu „Můj dědeček byl Čech“ a „Jste všichni nádherní!“, bez toho by to asi ani nebyl Paul a bez jeho letu na visuté lanovce by to taky byl ošizený koncert. Tentokrát se na své soukromé pódium nad zvukařem proletěl celkem daleko za úvodních taktů parádního songu „Psycho Circus“. To je jeden z nejsilnějších otvíráků kissáckých desek, v tomto případě stejnojmenného alba z roku 1998, a naživo byl odehrán snad nejlépe, jak jsem ho kdy slyšela.

V tu dobu už bylo na počátku trochu ztuhlé brněnské publikum strženo kissáckou show a jejich nasazením, světelné a pyro efekty měly v nastalé tmě konečně ty správné grády a přišel čas na údernou klasiku „Black Diamond“, kterou s naprostým přehledem odzpíval skvělý Eric Singer. Paul se letmo vrátil zpět na hlavní pódium, které s gradací písně vybuchovalo a svítilo jako při oslavách amerického Dne nezávislosti, a totéž pak pokračovalo při závěrečné písni hlavního setu, kterou nemohlo být nic jiného než „Rock And Roll All Nite“.

Když byli KISS voláni pětadvaceti tisíci fanoušků zpět na scénu, ani se nežinýrovali – hrozba policejní hodiny jim beztak nedávala moc na vybranou – a rovnou se pustili do nesmrtelné „I Was Made For Lovin‘ You“, kterou opět zpíval celý areál. Ke konečnému vítězství scházel jediný krůček – a tím byl klenot „Detroit Rock City“.
Bylo hotovo. Tisíce lidí dostalo přesně to, co dostat chtělo a den ve znamení KISS byl u konce.

Při koncertech KISS není moc prostoru pro improvizace – celý koncert má jasný fárplán, kterého se vzhledem k náročné technické produkci kapela musí striktně držet. Když jdete na KISS, přesně víte, co můžete čekat. Členové kapely budou létat, bude krev, bude oheň, budou skvělé písničky, budou tam některá tak trochu klišé. A mě osobně to vždycky baví.

Co je hlavní, toho dne pro mě byla roztříštěna varovná věta: „Nikdy se nesetkávejte se svými idoly, budete akorát tak zklamaní.“

V případě KISS to nebyla pravda. Po setkání tváří v tvář s nimi jsem naopak ještě pyšnější na to, že jsem součástí KISS Army, že právě je jsem si vybrala jako své hudební hrdiny, že zrovna s jejich muzikou jsem strávila dětství a velkou část puberty, že jsem vynaložila tolik času na získání všech informací, co o nich získat šly. Škoda, že se obor KISS nevyučuje na žádné univerzitě. Měla bych dneska doktorát…

Čas KISS se ale nachyluje a já bych si moc přála, aby svou kariéru zakončili s grácií, přesně tak, jak si to oni i jejich hudba zaslouží. Zejména v Paulově případě už není co komu dokazovat a není proč se trápit, za čtyřicet pět let udělali radost miliónům lidí a tak je načase rozloučit se – důstojně a ve velkém stylu, tak, aby si je současná generace i ty následující zapamatovaly pro to, čím KISS jsou…

… jedním slovem: legendy.

Pro Rockový Svět, Nikola Kandoussi (The Agony)