18. 6. 2017 – Vítězné náměstí, Praha
Foto: Ája Dvořáčková
V samém centru pražských Dejvic, na Vítězném náměstí, se každoročně koná hudební festival Dejvické hudební léto – zkráceně DEJHULE, který nabízí velice bohatý a pestrý program. A nejinak tomu bylo také letos, kdy se konal již 22. ročník téhle sympatické akce, která má navíc i velký humanitární význam, neboť její výtěžek je pravidelně věnován dětskému stacionáři v nedalekých Vokovicích.
Letošní program začínal úderem poledne, avšak jiné povinnosti mi nedovolily, abych se Dejhule zúčastnil již od samého počátku. Na místo festivalu jsem tedy dorazil asi v 15:30, a to už hrál Ivan Hlas s Norbi Kovácsem. Někomu možná mohlo být divné, proč na pódiu nestálo celé trio, tedy i s Olinem Nejezchlebou. Vysvětlení je prosté, Olin stál tou dobou na jiném pódiu se svou kapelou Blues Session. Nicméně už z dálky bylo slyšet, že i bez Olina předváděli Ivan s Norbim svůj vysoký standard plný pohody, až mi bylo líto, že jsem jejich vystoupení nemohl sledovat od samého začátku. I přesto jsem si užíval známých písniček jako „Nezbyde nic“, „Aranka umí hula hop“ nebo závěrečnou „Malagelo“. Na úvod mě tenhle ‚mini‘ koncert báječně naladil na celý další program letošní Dejhule.
Ve chvílích, kdy bylo potřeba přestavět pódium, se na jeho okraji střídali dětští umělci, kteří se svým zpěvem starali o zábavu zejména svých blízkých. Nicméně tato malá vystoupení byla velice milá, příjemná a často vykouzlila úsměv na tváři všech přihlížejících. A kdo ví, třeba své první krůčky na velkém pódiu právě udělala i nějaká budoucí rocková hvězda. Nechme se překvapit.
Hardrocková kapela ParadeMarche už má těch krůčků na nejrůznějších pódiích za sebou požehnaně a na jejím výkonu je to hodně znát. Kapela předváděla svůj poctivý hardrock ve stylu Whitesnake, který se publiku hodně líbil, a také to dávalo hlasitě najevo. Radek Zíka je bezesporu výborný zpěvák, a dokazoval to jak v pomalejších, tak i v rychlejších písních. Nejvíce mě, ale bavily jeho dvojhlasy s klávesistou Jirkou Barešem, to byla opravdová lahůdka. Něžnější duše potěšila pomalá „Obraz plný slunečnic“, rockery zase nenechaly v klidu svižnější kousky, kterých mají ParadeMarche v repertoáru dostatečné množství. Stálým hostem ParadeMarche je výborný zpěvák Jindra Vobořil. Ten si na Dejhuli přišel zazpívat tři písničky. Klasika od Steppenwolf „Born to Be Wild“ byla hodně povedená, ovšem nejvíc jsem ocenil nesmrtelnou „You Keep On Moving“, kterou si v duu zazpívali Jindra s Radkem, to byl opravdu famózní zážitek. Poté co Jindra Vobořil opustil pódium, pokračovala skvělá hardrocková jízda, která vyvrcholila výbornou „Here I Go Again“, ve které Radek Zíka dokázal, proč jej mnozí právem považují za českého Davida Coverdala. Celé vystoupení ParadeMarche mě vyloženě nadchlo a potěšilo mojí hardrockovou duši.
K Dejhuli neodmyslitelně patří atrakce nazvaná ‚Bonbónostroj‘, která vždy potěší všechny dětské návštěvníky. A zatímco se na pódiu připravoval Milan Peroutka a jeho Perutě, přišla ta pravá chvíle na ‚Bonbónostroj‘, ten skvěle vyplnil další z nezbytných přestávek.
Jméno Milana Peroutky je rockovým fanouškům velmi známé, neboť se jednalo o dlouholetého bubeníka naší nejstarší rockové kapely Olympic. Nyní se na českých pódiích Peroutkovo jméno objevilo znovu. Tentokrát jde o syna legendárního muzikanta, který předčasně odešel hrát do nebeské kapely. Snad právě proto jsem byl na vystoupení Milana Peroutky a Perutí hodně zvědavý. Jenže ouha. Jablko padlo tentokrát daleko od stromu a já jsem jen nevěřícně zíral na jakýsi infantilní popík, vhodný možná tak pro školou povinné dívenky. Už během první písničky jsem pochopil, že tuto část programu bude lepší strávit někde jinde než před pódiem. Zatímco jsem odcházel, doléhaly ke mně texty typu ‚perutě/na kutě‘ a podobné ‚perly‘. Slovy mé kamarádky- bylo to strašidelný. Ještě o něco strašidelnější než samotná hudba, byl Peroutkův projev. Hláška „Dnes mám svátek, tak mi sem dejte nějaký dárky“ nemůže nadchnout snad ani ty školou povinné dívky. Končím tuto část reportu stejně rychle, jako jsem odešel z jeho koncertu.
Naproti tomu vystoupení Pavla Sedláčka a jeho Cadillacu bylo úplně jinou kávou. Poslechnout si staré rock‚n‘rolly v podání jednoho z průkopníků tohoto žánru u nás, to byla čistá radost. Lidé se začali skvěle bavit a na staré dobré rock‚n‘rolly tančilo i publikum, které bylo v tu chvíli dál od pódia. Dejvicemi zněly písně takových mistrů jako byli Chuck Berry, Bill Haley či Little Richard. Pavla Sedláčka mám spojeného především s písní „Tallahassee Lassie“, a tak mi bylo trochu líto, že tehle hit v Dejvicích nezazněl. Co ale zaznělo, byla například píseň „Rock Around the Clock“. Zvuk byl při Sedláčkově, ale i při všech předchozích vystoupeních, opravdu vydařený, čistý a srozumitelný. Zkrátka radost poslouchat. I když mě rock‚n‘rolly nepřitáhly zpět pod pódium, bavil jsem se i v uctivé vzdálenosti vskutku královsky.
Když se řekne YOYO BAND, většina hudebních fanoušků doplní slavné hity „Rybitví“ a „Karviná“, ale tahle legenda českého reggae má ve svém repertoáru mnohem víc, o čemž se návštěvníci Dejvického hudebního léta mohli přesvědčit. Vystoupení YOYO Bandu zahájila stará věc „Jó, já jsem srab“, tuhle písničku znám z 80. let, kdy jí kapela hrála s malinko jiným textem. Z kapely byla cítit zkušenost a vyzrálost, nasbíraná léty společného koncertování. Kapela používá neuvěřitelné množství nejrůznějších nástrojů, z nichž jsem některé viděl poprvé v životě. Jistou chvíli mě bavilo tyto nástroje v celkovém zvuku kapely identifikovat, ale postupem času to začalo být čím dál složitější, navíc jsem začal postrádat onu rockovou přímočarost a tah na branku, takže jsem prostor před pódiem opět přenechal jiným fanouškům a šel si vystát jednu z nekonečných front na pivo. Nicméně jsem si i ve frontě užil obou výše zmíněných hitů.
Předposlední kapelou letošní Dejhule byla Panika. Záměrně nepíšu dívčí kapela, což pro Paniku dlouhou dobu platilo, protože v současné době v Panice bubnuje Štěpán Smetáček. Paniku znám pouze z televizní obrazovky, kde se na konci 80. let prezentovala hity „Holky z tý druhý party“ a „Bezděz“. Bohužel už přesně nevím, která z těchto písniček vystoupení Paniky zahájila, ale ono je to jedno, ten večer zazněly obě dvě. Ačkoli jiné písničky od kapely vlastně neznám, bylo mi hned jasné, že tohle mě bude hodně bavit. Panika u mě totiž zabodovala neuvěřitelnou energií a přímočarostí, kterou jsem u YOYO Bandu postrádal. Moc se mi líbil výkon zpěvačky Daniely Litvákové, která svým projevem kapelu neúnavně táhla kupředu. Ale velká pohoda byla cítit i ze všech ostatních na pódiu, a vlastně i pod pódiem. Skvělý rockový večírek pomalu, ale jistě spěl ke svému konci, a tak došlo i na další z velkých hitů Paniky „Vysočany, Libeň“. Viděl jsem Paniku úplně poprvé, ale už teď mohu zodpovědně prohlásit, že to určitě nebylo naposledy.
Zato Krausberry jsem úplně poprvé neviděl. Festivalový set party okolo ‚neřízené střely‘ Martina Krause je logicky jiný než ten klubový, ale baví stejně dobře. Současná sestava Krausberry spolu hraje už zhruba rok a půl a na jejich výkonu je to znát, kapela zkrátka zraje jako víno. Jak jsem již zmínil, setlist byl tentokrát značně obměněný, ale zůstaly na něm takové písně jako „Za starejch časů“, „Struny“ či skvělá „Do nebe“, kterou si publikum, ať už je kdekoliv, vždy rádo zazpívá. Z osvědčených pecek nechyběla jako vždy skvělá „Nálada“. Kvůli napjatému časovému harmonogramu neměl Martin tentokrát příliš prostoru pro svou obvyklou komunikaci s publikem, ale i přesto si chvilku pro některé své vtípky našel. Zkrátka a dobře, Krausberry jsou jedna z mála kapel, která má ten „Krásnej dar“ vždy potěšit své fanoušky. Tečku za letošním Dejvickým hudebním létem obstarala hitovka „Do nebe“.