Malostranská Beseda, Praha – 4. 12. 2015
Foto: Kačka Smidová
Pořádně ve mně hrklo, když jsem zase jednou přišel do Malostranské besedy na koncert svých veleoblíbenců KRAUSBERRY a na pokladně stál nekompromisní nápis ‚Vyprodáno!‘ Chvíli jsem tedy nevěřícně postával na místě, doufaje, že se nějakým zázrakem dovnitř přece jen dostanu. Zázrak se skutečně konal a za pomoci jednoho známého, který mi ochotně přenechal lístek, který právě kupoval, jsem se na koncert přece jen dostal. Takže díky, Franto. Vešel jsem tedy do sálu a za několik minut se dovnitř dostal i Franta, vše je tedy, jak má být, a můžeme na značky.
Malostranská beseda byla narvaná k prasknutí a publikum se dost hlasitě dožadovalo příchodu kapely. Dočkalo se krátce před 21. hodinou. Hned po příchodu muzikantů bylo jasné, že kapela je ve výtečné náladě a frontman Martin Kraus je ‚rozjetý‘ už od začátku, a to bylo jedině dobře. Pohled na setlist sice oproti poslednímu koncertu Krausberry nehlásil žádnou změnu, ale jednak to nijak nevadilo a zadruhé průběh večera ukázal, že ‚co je psáno, to je dáno‘ nemusí vždy platit. Takže úvodní „Emil“ byl zahrán s vysokým standardem, přesně tak, jak je u Krausberry dobrým zvykem. Obligátní „Horoskop“ pak přinesl nespoutanou energii, radost a první Martinovu „show‘. V závěru písně totiž zpěvák slezl z pódia, aby několika přítomným slečnám vykřičel do ucha závěrečný verš písně, tedy „místo milence / doma šílence / máte každou noc“. Když se po několika minutách vrátil na pódium, měl na hlavě jakousi pletenou čepici, která v průběhu koncertu sehrála jistou roli. Vypadá to, že novinková písnička, které já říkám „Psí život“, se už nadobro stala součástí setlistu. Tak jako při posledním koncertě se tahle píseň neobešla bez chybičky, ale protože je to nová skladba, nikdo by si myslím ničeho nevšiml, pokud by se ale Marin ke svému kiksu poctivě nepřiznal.
Na řadu přišly takové klasiky jako „Nálada“, „Táhne mi na čtyřicet“ a „Za starejch časů“. Jakkoliv jsou tyhle věci profláklé, myslím, že nejen mě jen tak neomrzí. Přítomné publikum reagovalo na každou notu a v sále se vytvořila doslova elektrizující atmosféra. Martin ze své dočasné pokrývky hlavy učinil putovní záležitost, a tak čepice písničku od písničky měnila svého ‚majitele‘. Na Krausberry se mi vždy líbí rozdělení kytarových partů mezi všechny tři kytaristy, na čemž je obdivuhodné také to, že člověk vždy pozná, jaký part který z kytaristů právě hraje. Do repertoáru ‚krausovců‘ báječně zapadla předělávka pecky od Ricka Derringera „Still Alive And Well“, kterou Krausberry hrají pod názvem „Dobrej den“, tahle skladba prostě potěší vždy. Tak jako minule jsem byl nadšen z písničky „Sára“, kterou si Krausberry vypůjčili pro změnu od Ivana Hlase. V jejich podání se mi píseň moc líbí a přál bych si, aby tahle verze byla zachycena na nějaké nahrávce, moc rád bych si ji totiž občas pouštěl doma. První polovina báječného koncertu se pomalu naplňovala, a nastal tedy čas se osvěžit a nabrat do druhé půlky síly, které budou jistě potřeba.
Nejdřív jsem nemohl pochopit, proč se o přestávce na pódium sneslo promítací plátno, a tahle záhada zůstala nevyřešena do opětovného příchodu Martina Krause na scénu. Martin vysvětlil, že jako poctu nedávno zesnulému kytaráři Petru Jurkovičovi bude promítnut krátký filmek věnující se tomuhle člověku, který byl pro svou zručnost obdivován muzikanty z celého světa; vždyť na kytaru, kterou Petr postavil, válí i samotný Jeff Beck. Snímek se nakonec ukázal jako záznam z koncertu Jurkovičovy bluesové kapely a byla to úžasná podívaná, vůbec jsem netušil, že slavný stavitel kytar hrál takovouhle báječnou muziku. No to jsem zase, já trubka, o něco přišel. Škoda. Po krátkém filmu přispěchala se svou poctou i samotná kapela a promptně na setlist zařadila Máriem Císařem zpívanou parádní jízdu „Mejdlo“, která se na koncertech Krausberry už moc často neobjevuje. Poté už kapela zase lovila ve svém tradičním koncertním repertoáru. Jeden z velkých hitů „Kořenová zelenina“ vyvolal u publika opět vlnu nadšení. Totéž se dá napsat také o legendární skladbě „Slunečný hrob“. Podruhé jsem slyšel skvělou bluesovku Struny, v níž druhý hlas netradičně zpívá Štěpán Smetáček. Řekl bych, že ve druhé polovině kapela ještě přidala na svém už tak dost vysokém nasazení, a tak následující „Náš kluk“ vyzněla přímo famózně. Velké odezvy se dostalo také dalšímu tradičnímu číslu „Nastydlá“ s vždy skvělým Štěpánem Smetáčkem vestoje hrajícím na ‘malý‘ bubínek. Večer pomalu směřoval do svého závěru, ale ještě předtím jsme si museli zařvat „Martin na Hrad!“, což zpěvák kvitoval a na oplátku celou Besedu poslal „Do nebe“. Tradičně poslední písní je již poměrně dlouho „Šiksa a gádžo“, a pak se už kapela odebrala do zákulisí.
V podstatě okamžitě se publikum začalo dožadovat přídavku. Kapela jej nenechala dlouho čekat. Jako první se Besedou začal rozléhat kultovní „Můstek“, který byl ale po krátké chvíli ukončen, aby se vzápětí ozvala „Vlakem na Kolín“, ve které si pohostinsky s Martinem zazpívala duet Daniela Čelková – Litváková ze skupiny Panika. Do strhujícího finále pak poněkud netypicky dovedla večer písnička „To“, po které všichni kytaristé odhodili na zem své nástroje, aby z nich pak Martin mohl ještě chvíli vyluzovat nejroztodivnější zvuky a tóny, což mi lehce evokovalo divoká sedmdesátá léta. Byl to efektní konec. A jak to vlastně dopadlo s čepicí? Inu, modří budou vědět…
Celá fotogalerie:
