MeatFactory, Praha – 18. 12. 2015
Foto: Pepa ‚Lars‘ Kubíček
Německá heavymetalová královna DORO se v rámci právě probíhajícího evropského turné zastavila v Praze. Jako místo pražského koncertu byl vybrán klub MeatFactory. Pro roli předkapely si Doro vybrala mladé kalifornské rockery ARCHER.
Ačkoliv mi bylo jasné, že Doro ten večer nevystoupí sama, nemohl jsem se jména předkapely dopátrat. Proto mi jméno Archer zůstávalo do posledního okamžiku utajeno. A jelikož jsem neznal jméno předkapely, nemohl jsem znát ani její tvorbu, takže když se několik minut před osmou hodinou rozeznělo mírně symfonické intro, domníval jsem se, že kapela bude produkovat dnes tolik moderní, ale pro mě osobně nepříliš zajímavý symfonický metal. S nástupem tria muzikantů jsem byl ze svého omylu vyveden, ukázalo se totiž, že Archer sázejí na klasický heavy metal s výraznými hardrockovými prvky, tedy přesně tu muziku, která je mému srdci hodně blízká. Na úvod se tedy jednalo o velmi příjemné zjištění a nezbývalo nic jiného než se do muziky kapely zaposlouchat. Ještě než jsem začal naplno vnímat muziku, rozhlédl jsem se po hale a nemohl jsem si nevšimnout poměrně slabé účasti metal fans. V tu chvíli jsem to ještě přičítal poměrně málo známé předkapele, proto mě tohle zjištění zatím nijak nevyvedlo z míry. Ale teď už opravdu k muzice samotné. Kapela spustila svůj našláplý ‚hevík‘, který mi připomínal zlaté časy NWOBHM, takže mi bylo hned jasné, že Doro si svůj support zvolila více než dobře. Potěšitelné bylo, že zvuk byl – až na bicí Keyhana Moiniho, které zněly jakoby odněkud z tunelu – na obstojné úrovni. Celkem se mi zamlouval i zpěv Dylana Rose (kytara, zpěv), který mi lehce připomínal Davida Mustaina z Megadeth. Škoda jen, že se kapela od nepočetného publika dočkala jen velmi vlažné reakce. Jednotliví muzikanti se sice snažili, seč mohli, aby publikum vyhecovali k nějaké reakci, ale moc se jim to nedařilo, atmosféra v hale zůstávala po většinu vystoupení na bodu mrazu. Archer mají na svém kontě dvě alba včetně letošní novinky nazvané „Culling The Week“, ze které logicky při svém vystoupení nejvíce těžili. Mohl jsem litovat, že jsem alba, potažmo celou kapelu neznal dříve. Jejich nabroušený metal mě celkem bavil, ale přesto bych si dovedl představit, že při elementární znalosti tvorby Archer bych si koncert dovedl užít více. Nicméně těch 45 minut setu Archer mě alespoň přimělo, abych se po kapele začal pídit.
Půlhodina na přestavbu pódia je ještě tak akorát snesitelná, aby fanoušci nezačali zbytečně ‚brblat‘ nad protahováním začátku koncertu. Během přestavby se zvučily zejména bicí, aby dostaly, jak se později ukázalo, solidní metalový zvuk. Očekávaná show metalové královny tedy vypukla krátce po 21.15. Ačkoliv Doro u nás nekoncertovala poprvé, ukázalo se, že její setlist byl zvolen na jistotu a naprostou většinu v něm tvořily písně již neexistujících Warlock. A tak koncert ve velkém stylu odpálila pecka „I Rule The Ruins“. A publikum jakoby mávnutím kouzelného proutku začalo okamžitě reagovat. To, že Doro dokáže napsat skvělé písně i ve svém ‚postwarlockovském‘ období, potvrdila například hitovka „Raise Your Fist In The Air“. Na výrazně hutnějším zvuku oproti předskokanům měly největší podíl zejména ukázkově ozvučené bicí. Opětovný pohled do haly nebyl ani tentokrát příliš veselý, neboť prozrazoval, že fanoušků v hledišti příliš nepřibylo; do naplnění kapacity MeetFatory podle mého odhadu ještě několik stovek hlav chybělo. Ať si říká, kdo chce, co chce, takové písně jako „Burning The Witches“ nebo německy zpívaný megahit „Fűr Immer“ už asi nikdy Doro nepřekoná. Tím ale nechci říct, že by ostatní skladby nějak nudily, jen prostě už nejsou tak silné jako výše zmiňované pecky.
Z muzikantů, kteří působí v současné sestavě Doro, je asi nejznámější bubeník Johnny Dee, který pro své sólo dostal poměrně dost velký prostor. Z mého pohledu bylo ovšem dost nudné, Johnny nepředvedl nic extra objevného a jeho časté přerušování hry a hecování publika mi docela vadilo. Obzvlášť když se publikum nijak extra strhnout nedalo. Navíc si myslím, že i z dramaturgického pohledu přišla bubenická exhibice poměrně nevhod, koncert se totiž již začal pomalu naplňovat a měl logicky gradovat, což se při sóle ne úplně podařilo. Ještě hůř bylo načasováno kytarové sólo, to přišlo až v přídavku. Na druhou stranu oceňuji alespoň originální pojetí dvou současně sólujících kytaristů. Ještě než došlo na přídavek, přispěchala Doro se svou verzí jedné z největších metalových klasik „Breaking The Law“. Nejdřív mě zpěvačka touhle coververzí pořádně vyděsila, protože úvodní sloky byly předělány do patetického ploužáku, aby v závěru nastala pravá metalová smršť. Nu což, originální podání to sice bylo, ale já jsem to úplně neocenil. Poslední peckou základní části koncertu se stala opět klasika od Warlock – „All We Are“.
V přídavku, který snad ani nebyl klasickým přídavkem – vždyť kdyby zpěvačka mezi písničkami nezamávala publiku na rozloučenou, myslel bych si, že koncert normálně pokračuje –, zazněla ještě kromě již vzpomínaného kytarového sóla skladba „Herzblut“, po které už halu ozářila světla oznamující konec show. Co tedy říci na závěr? Byla to příjemná metalová podívaná a ani za mák nelituji, že jsem ji viděl, jenže koncert roku to pro mě nebude.
