Rock Café, Klub Vagon, Praha – 5. 3. 2016
Foto: Lukáš Loužecký
Občas se stane, že v jeden den se konají dvě zajímavé hudební akce a vy se musíte rozhodnout, na kterou z nich půjdete. No jo, ale co když se prostě rozhodnout nedokážete a jste prostě přesvědčeni, že nutně musíte být na obou koncertech? Tak přesně tahle situace se mi stala první březnovou sobotu, kdy v pražském Rock Café hrály tři mladé kapely, tedy CURLIES, FANCY FOXX a dračice z THE AGONY. Hned naproti v klubu Vagon pak po delší pauze vystupovala parta okolo jedinečného amerického kytaristy DANIHO ROBINSONA – JIMI HENDRIX STONEFREE CZECH EXPERIENCE. Chvíli jsem přemítal, kterému z koncertů dám přednost, až jsem se nakonec rozhodl využít blízkosti obou klubů a jít prostě na obě dvě akce, byť bylo jasné, že dojde k jejich částečnému překryvu.
Koncert v Rock Café měl o něco dříve plánovaný začátek, proto mé první kroky vedly tam. Jako první kapela byl na programu punkový cirkus Curlies, který se na pódiu měl objevit ve 20.00. Bohužel ale došlo k půlhodinovému zdržení, kvůli němuž mi bylo jasné, že svou přítomnost ve společnosti téhle partičky budu muset trošku zkrátit. Nicméně show teprve začínala, a tak jsem se mohl zaposlouchat do mně zatím neznámé kapely. Co na kapele zaujme hned na první pohled i poslech, jsou skotské dudy – pro rock a potažmo i punk velmi netradiční nástroj, ale konec konců proč ne, já osobně mám takovéto oživení rockové muziky ve velké oblibě. Občas jsem byl svědkem toho, že v některých kapelách nedostávají tyto netradiční nástroje mnoho prostoru, respektive jsou v celkovém zvuku až příliš upozaděny. Proto mě potěšilo, že to není případ Curlies, jejich dudy byly dobře slyšet. Bylo vidět, že Curlies mají poměrně početnou fanouškovskou základnu, která své oblíbence neúnavně podporovala. Pro mě bylo trošku překvapením, že na mladé pankáče si ten den přišlo zapařit asi nejvíce lidí ze všech tří vystupujících kapel. Ukázalo se, že Curlies mají velmi oddané publikum, které reagovalo na každou jejich pecku. Protože se už přiblížila 21. hodina, která signalizovala začátek koncertu ve Vagonu, opustil jsem Rock Café a přeběhl silnici do protějšího klubu.
Zpožděný začátek koncertu byl i ve Vagonu, čehož jsem chvilku litoval, protože jsem si mohl naproti ještě chvíli vychutnávat veselý punk Curiles. Nicméně nezbývalo nic jiného než se z punkové noty naladit na muziku ‚zlatých šedesátých‘. Když jsem se po klubu rozhlédl, zatím nic nenasvědčovalo, že by za chvíli mělo být pod pódiem plno. Okolo 21.30 se konečně na scéně objevila inovovaná sestava Hendrixovy revivalové kapely, v níž se jako nový baskytarista poprvé představil Fredrik Janáček, mně osobně nejvíc známý ze skupiny –123 minut. Nicméně to, že Fredrik bude se Stonefree hrát, se dalo tak trochu předpokládat, protože Janáček znamenitě odehrál koncem roku koncert Superguitars, kde měli hráči ze Stonefree hlavní slovo. Ale vraťme se k dění ve Vagonu. Jen co se muzikanti vedení Danim Robinsonem objevili na scéně, zaplnil se prostor pod pódiem tak, že v něm nebylo k hnutí. Publikum v podstatě hned od začátku reagovalo na každou notu. Hned v úvodu také zaujal poměrně vydařený zvuk, v němž bylo krásně slyšet všechny nástroje. Hodně se mi líbil Daniho zpěv, který byl tomu Hendrixovu hodně podobný. Ale podobná byla také hra na kytaru, při které se Dani blýskl efektním sólem za hlavou. Pomalu jsem začínal uvažovat o svém návratu do Rock Café, když se začala ozývat parádní věc „Manic Depression“, tu jsem si musel vychutnat celou. Hned vzápětí kapela spustila „Spanish Castle Magic“ a já opět odložil o několik minut svůj odchod. Program byl však ten večer hodně náročný, a protože jsem chtěl vidět i další kapely, Vagon jsem nakonec musel přece jen opustit.
Protože koncert brněnských Fancy Foxx probíhal souběžně s mým pobytem v protějším klubu, využil jsem svých ‘špionů‘, které jsem požádal o jejich postřehy z vystoupení ‘liščí‘ kapely. Protože koncert Fancy Foxx byl pojat jako křest jejich debutového alba „One“, bylo logické, že většina písní, které ten večer zazní, bude právě z aktuální nahrávky, ať už to byla „Krotitelé snů“, nebo „Pay The Debt“. Ty byly okořeněny velice zdařilými coververzemi. Velký ohlas zaznamenala zejména punková verze Cohenovy „Hallelujah“. Na koncertě měl být v premiéře představen nový videoklip k písni „Sue Suicide“, k tomu však nedošlo a klip si svou premiéru odbyl až o několik dní později. Muzika Fancy Foxx se dá těžko popsat jedním slovem, z mého pohledu se jedná o punk okořeněný špetkou rock and rollu, čímž vzniká docela pestrá směs, která mi při poslechu CD zatraceně chutná. Zatímco já jsem ještě stále poslouchal Hendrixovu muziku, zněly v Rock Café chvilku české a chvilku anglické písničky. Ve chvíli, kdy jsem do klubu dorazil, zněla asi největší hitovka kapely „Pro nás dva“. Musím říct, že mi chvilku trvalo, než jsem si zvykl na odlišný zvuk, který v obou klubech byl. Nikdy bych neřekl, že zvukové rozdíly jsou pro člověka tolik znát. Nicméně když jsem si zvykl, mohl jsem si v klidu užívat skladbu „One Last Chance“. Aby všem překvapením nebyl konec, Fancy Foxx na závěr zahráli unikátní předělávku diskotékového megahitu „99 Luftbalons“, po kterém se Fancy Foxx odebrali z pódia, aby jej uvolnili naší ženské rockové jedničce – kapele The Agony.
Přestavba pódia mi poskytla vítanou chvilku oddechu, během níž jsem mohl načerpat sílu na další jízdu. A holky z The Agony opravdu parádní jízdu rozjely. I když šlo o jejich letošní první koncert, bylo znát, že jsou stále ve formě. Koncertů The Agony jsem v loňském roce viděl nespočet a vždy mě bavila jejich živelná a nespoutaná energie. A je jen dobře, že si holky nechaly v zásobě dost energie i pro letošní rok. Na setlistu ani tentokrát nechyběly notoricky známé skladby jako „Rockinʼ“, „Be My Fire“ nebo zatím největší hit kapely „T.W.S.“, kterými holky vždy dokážou rozpumpovat publikum na maximum. Navíc se na setlistu objevily také dvě zbrusu nové skladby. Na hodnocení novinek si zatím ještě netroufám, ale rád si počkám, až si je poslechnu znovu. Další změnou, kterou jsem zaznamenal, byla inovace ,Kajdina‘ bubenického sóla. Třeba je to jen můj pocit, ale staré sólo se mi líbilo přece jen o chlup více, ale i tady platí, že si musím počkat na více poslechů, a pak budu moci hodnotit objektivněji. Výborný koncert nenarušily ani praskající struny na kytaře zpěvačky a kapelnice Niky. Alespoň se tím naskytla chvilička na komunikaci s publikem, čehož se svým jedinečným způsobem ujala basačka ‚Kejtý‘. Chvilku jsem uvažoval, že se půjdu opět podívat do Vagonu, ale výborný výkon The Agony mě doslova přikoval do Rock Café, takže jsem z něho prostě nemohl odejít. A rozhodně nemohu říct, že bych svého rozhodnutí litoval. Svou spokojenost dávalo najevo i publikum, které by sice mohlo být početnější, ale i tak v hledišti vládla super atmosféra, která hnala holky kupředu. The Agony pokračovaly v jízdě jako o závod. Člověk se ani nenadál, a byl tu konec koncertu. Obecenstvo se prakticky ihned začalo dožadovat přídavku. A dočkalo se ho v podobě opakování jedné z nových písní.
Zkrátka, celý ten sobotní večer se po všech stránkách hodně podařil. Těší mě, že jsem viděl čtyři skvělé kapely a užil si pořádnou porci zábavy.
