13. 9. 2016 – Palác Akropolis, Praha
Foto: Veronika Králik
Když v loňském roce oznámila legendární skupina Hudba Praha svůj rozpad, ptal jsem se MICHALA AMBROŽE, co bude dál. Tehdy mi odpověděl, že se sám nechá překvapit. Nyní už je v tom jasno. Michal letos vydal první sólovou desku ve své kariéře „Srdeční příběh“ a tím překvapil celý rockový svět. Pro křest desky si Michal vybral známé prostředí žižkovského paláce Akropolis a koncert to byl stejně zdařilý jako samotná nahrávka.
Na místo koncertu jsem přišel lehce po 19 hodině a již první letmý pohled po okolí Akropole prozrazoval, že palác bude zaplněn více než solidně. V davu fanoušků jsem potkal několik známých muzikantských osobností, které si nenechaly koncert ujít. Pohled na pódium pak prozrazoval, že nástrojové obsazení kapely bude velmi podobné, jako bývalo v Hudbě Praha či Jasné páce. Nicméně tím veškerá podobnost končila. Od té doby, co kapela přišla na pódium, jsem začal zaznamenávat rozdíly – a že jich nebylo málo. Osobně mě sice hodně překvapilo, když jsem viděl Michala Ambrože bez kytary, která byla dříve jedním z jeho poznávacích znamení, nicméně vzhledem k Michalovu chronickému revmatismu je pochopitelné, že zpěvák kytaru odložil. Už deska „Srdeční příběh“ ukázala, že když se Michalovy staré hitovky opatří novými aranžemi vznikne hodně zajímavá muzika. Byl jsem tedy moc zvědav, jak takto upravené pecky vyznějí na koncertě.
A hned od první písničky se symbolickým názvem „Změna je život“ bylo jasné, že se kapela bude nových aranží držet. Přišlo mi, že Michal pozměnil i styl svého zpěvu a od nekompromisního rockového projevu přešel do mírně psychedeličtější polohy. Zvuk v té chvíli nebyl bohužel z nejlepších, přišlo mi, že veškeré zpěvy jsou hodně utopeny za až příliš dominantní kytarou, basy byly sice hutné, ale tak nějak nekonkrétní a nepříliš srozumitelné, což byla určitě škoda, ale na druhou stranu to byl začátek koncertu a na vylepšení zvuku zbývalo stále ještě dost prostoru. Před koncertem mi byla tak trochu záhadou sestava Michalovy doprovodné kapely, a tak jsem byl hodně zvědav, kterými muzikanty se Michal obklopil. Mezi jmény, která jsem v sestavě tak trochu očekával, jako například Radovan Jelínek či Magdaléna Krištofeková, mě asi nejvíc překvapil bubeník Martin Kopřiva, kterého dobře znám z kapely T4. Michal logicky hrál většinu písní z repertoáru Hudby Praha a Jasné páky. Vedle notoricky známých hitů jako jsou „Brejle“, „Na Žofíně (Špinavý záda)“ či „Je to zlý“ zazněla například pomalá věc „Povolení“, kterou jsem na živo slyšel snad úplně poprvé.
Zvuk se zatím bohužel moc nezlepšoval, což pro mě bylo největší zklamání. Když zazněla trojice megahitů „Marijuama“, „Časy zlý“ a „Máma, táta“, měl jsem pocit, jakoby kapela začala přece jenom hrát trošku více rockověji. To bylo dobře, protože koncert tím získal na větší pestrosti a zajímavosti. Na samotný křest Michalovy aktuální nahrávky došlo v poslední třetině koncertu. Na pódiu se objevil avizovaný host, kterým byl producent desky David Koller. Ten si s kapelou nejprve zazpíval jednu písničku. Bohužel jsem jí kvůli tragickému zvuku ani nepoznal. Dalším z hudebních hostí byl Olda Krejčoves, který zvuk kapely obohatil (nebo se o to alespoň snažil) o akustickou kytaru. Po samotném křtu na pódiu zůstal David Koller, aby si společně s Michalem zazpíval nesmrtelnou, ale stále aktuální pecku „Pal vocuď…“. David vytáhl z publika ještě jednoho překvapivého hosta, Páju Táboříkovou, která duo doprovodných zpěvaček rozšířila na trio. Všichni společně pak natřískané Akropoli zazpívali ještě tradiční přídavek, kterým své koncerty končila již Hudba Praha – písničku „Sladce spi“.
Michal Ambrož dal svým starým hitům nový slušivý kabát, čímž se jasně odlišil od dalšího pohrobka Hudby Praha, kapely Hudba Praha Band (HPB), a dal tak posluchačům možnost vybrat si, která z verzí je jejich srdcím bližší. A to je moc dobře. O to větší škoda je nepovedeného zvuku – kdyby byl zvuk lepší, šlo by o mimořádný zážitek.
Celá fotogalerie: