30. 3. 2016 – Klub Vagon, Praha
Foto: Luděk Šipla
Český rockový svět zasáhla v loňském roce zpráva o rozpadu kultovní undergroundové kapely HUDBA PRAHA. V podstatě vzápětí byla založena kapela s názvem HUDBA PRAHA BAND (HPB), jejíž osu tvoří bývalí muzikantů undergroundové legendy. Tato „nová“ kapela začala pilně připravovat nový repertoár založený na písních původní Hudby Praha. Pro své první pražské vystoupení si HPB vybrala známý rockový klub Vagon. Nechme tedy teď stranou veškeré neshody, které muzikantský rozkol provázely, a věnujme se muzice, která ve Vagonu zněla.
O tom, že koncert HPB chci vidět, jsem měl již dlouhou dobu jasno. Kromě samotné muziky jsem byl také velmi zvědav, kolik na koncert přijde lidí a jak budou na nové uskupení, hrající staré pecky, reagovat. Už když jsem se ke klubu blížil, potkával jsem skupinky lidí, které neomylně mířily stejným směrem jako já. V tu chvíli mi začínalo být jasné, že návštěvnost bude více než slušná. Když jsem se už v klubových prostorách dostal k pódiu, nešlo si nevšimnout vizuální podoby obou kapel, o což se asi nejvíce ‚zasloužil‘ nový zpěvák Zdeněk Hnyk, který svým zjevem připomínal Michala Ambrože. A už podle zvukové zkoušky bylo jasné, že ho silně připomíná i hlasově. Byl jsem tedy zvědav na celkové vyznění samotného koncertu. Ten začal někdy okolo 21:30 a na úvod si HPB zvolila méně známou věc z repertoáru Jasné páky „Celou noc“. Moje dojmy ze zvukové zkoušky se potvrdily, kapela opravdu zní velmi podobně jako původní Hudba Praha, ale ono by asi bylo divné, kdyby tomu ve jejím současném obsazení bylo jakkoliv jinak. I přesto se jemné rozdíly daly vypozorovat. Nevzpomínám si třeba, že bych na koncertech Hudby Praha/Jasné páky vídal někoho hrát na foukací harmoniku. Na koncertě HPB se asi ve dvou či třech skladbách foukačky ujal zpěvák a kytarista Zdeněk Hnyk. Je pravda, že občas mě zvuk harmoniky pěkně tahal za uši, ale to byla spíše chybka celkového zvuku než problém Zdeňkovy hry. Nicméně perfektně sehraná kapela dávala k dobru další nesmrtelné hity jako třeba „Holka Tonka“, na které publikum okamžitě reagovalo a bezděčně tak potvrdilo slova Vládi Zatloukala z našeho rozhovoru, že zájem o kapelu a její písničky je obrovský. Tomu ostatně napovídal i velice slušně zaplněný Vagon. Bylo logické, že HPB několika písničkami připomene také odkaz J. I. Wünsche. Poprvé se tak stalo v jeho legendární vypalovačce „Zákon o zachování energie“, kterou si publikum včetně mě spolu s kapelou rádo zazpívalo. Trošku atypický mi přišel zvuk saxofonu Jakuba Doudy, který nebyl tak řezavý jako v originální Hudbě Praha. A zrovna u zvuku saxofonu bych uvítal, kdyby se více přiblížil své předloze. Postupem času jsem si uvědomil, že zpěv Zdeňka Hnyka je přeci jen o něco ‚tvrdší‘ než zpěv Michala Ambrože, byť barva hlasu zůstává podobná. Mírná odlišnost ve zpěvu mi nevadila a koneckonců nebyla na škodu, takže zatím jsem neměl výhrady. Ty ovšem přišly při stařičké „Nálady“, kterou u Jasné páky zpívá David Koller a Hnykův chraplák se k ní vůbec nehodil. Další připomínkou J. I. Wünsche se stala jeho báječná „Realita“, jejíž text mám z Wünschových asi nejraději, neboť odráží i mé pocity ze současné každodenní reality. Jako vždy perfektní byla kytarová souhra bratří Zatloukalů, ale protože oba dva v Hudbě Praha strávili podstatnou část svého muzikantského života, není se čemu divit. Tak jak se už poslední dobou stává tradicí, předělila i tento koncert krátká přestávka.
Druhá půle byla podle očekávání daleko více nabita hity. A tak nejenže přiletěl „Paralet“, který předznamenalo již tradiční volání „Mámo, neper“, ale v podání bubeníka Ludvíka ‚Emana‘ Kandla připlavala i barevná „Ryba Badys“ a nakonec přišel i „Cizej chlap“. Všemi těmihle peckami udělala kapela přítomnému publiku radost a publikum zase jistě udělalo radost kapele svou vřelou reakci na ně. Mně ale udělalo radost ještě něco jiného. A sice to, když kapela ústy Zdeňka Hnyka děkovala Michalu Ambrožovi, který prý byl ve Vagonu přítomen. Když potom o něco později Zdeněk zval Michala na pódium, aby si s HPB zazpíval nesmrtelnou „Pal vocuď hajzle“, napadlo mě, že snad jsou veškeré spory zažehnány a válečné sekery zakopány. Nicméně protože tou dobou již Michal v klubu nebyl, nemohl se na pódium nedostavit. Přišel ale jiný host, a to nestárnoucí ‚Jamajka‘ Koblicová, která jako vždy s úsměvem na rtech a báječnou náladou ‚hajzla‘ pomohla poslat pryč. Koncert pomalu vrcholil. Jelikož byl Vagon provoněn marihuanou, hrál se hodně vostrej rock ‚n‘ rolla různej alkohol taky tekl proudem, nemohla kapela nezahrát písně „Marijuana“ a „Máma, táta“. Aktuální turné HPB se jmenuje „V pivu je bůh“, a tak stejnojmenná píseň patřila k vrcholům večera. Mimochodem, osobně jsem jí slyšel vůbec poprvé. Když se blížil konec koncertu, určitě si nemálo lidí začalo společně s Vláďou Zatloukalem říkat „Čau Amore“. A po té už kapela definitivně slezla z pódia, nicméně si publikum ještě vynutilo návrat alespoň její části, aby se dočkalo ‚polo akustické‘ verze písničky „Nech toho“.
HPB mi ten večer udělala radost. Za prvé tím, že stále hraje legendární písně, které na lidi stále zabírají. Za druhé tím, že se nejedná o obyčejný revival Hudby Praha, ale do písní se snaží vnášet svou invenci a originalitu. A konečně za třetí tím, že se neotočila zády k Michalu Ambrožovi, bez něhož by konec konců žádná Hudba Praha Band neexistovala. Osobně bych si dovedl představit, kdyby se na určitých koncertech dělili Zdeněk s Michalem o mikrofon. Jestli si, ale tuhle variantu dokáží představit samotní hudebníci, musím ponechat na nich.
Zkrátka HPB se jednoznačně přihlásila k odkazu Hudby Praha / Jasné páky a myslím, že jim to nikdo nemůže mít za zlé. Budu však velmi zvědav jak budou vypadat nové písně, které, doufejme, budou postupem času vznikat.
