2. 6. 2016 – Rock Café, Praha
Foto: Šárka Versiganová
Nedávno jsem si uvědomil, že jednou z mála českých kapel, které jsem snad ještě neviděl naživo hrát, je ABRAXAS, který v letošním roce slaví 40 výročí své existence. Příležitost si na Abraxas zajít jsem měl na začátku června, neboť kapela v pražském klubu Rock Café nejenže slavila své kulatiny, ale také své křtila aktuální výběrové CD „Best Of Abraxas – Nekonečný Boogie“.
Před koncertem jsem sice nečekal, že bude úplně vyprodáno, ovšem slušně zaplněný klub by se dal předpokládat. Proto mě celkem zamrzelo, když jsem po příchodu do Rock Café uviděl jen nepočetnou skupinu fanoušků. Příchodu kapely se obecenstvo dočkalo kolem 21. hodiny. I když je Abraxas velké jméno české hudební scény, přiznám se, že jeho současnou podobu téměř neznám. Proto mě celkem překvapilo, že se na pódiu objevila kapela pouze v triu. Koncert odstartovala novější pecka „Ksicht co ksicht“, při které ještě publikum postávalo trošku v pozadí, ale na výzvu kapely se pomalu začalo posouvat blíže k pódiu. Abraxas má za 40 let existence nespočet písní. Osobně jsem čekal spíše na starší hity, zejména ty, které se objevily na dnes již kultovní desce „Box“ (1982).
První vlaštovka z této desky přilétla v podobě písně „Každý den je to jinak“. A když v krátké době po ní zazněla ještě výtečná „Poprvé“ z téže desky, byl jsem na výsost spokojen. Kromě starších hitů kapela dávala k dobru i ty novější, jako třeba „Prohibice“, a klubem tak zněla pestrá směsice nových i starších písní. Zvuk byl sice na hodně solidní úrovni, ale osobně bych přidal na síle zpěvu, který se v muzice malinko ztrácel. Ještě než došlo na samotný křest, byl na pódium pozván první host – saxofonista Jaroslav Trachta, který s Abraxasem nahrál desku „Manéž“ (1984). A právě z ní pocházely další čtyři pecky „Manéž“, „Městem bloumám“, „Nechci už dál slyšet to Tvoje au, au, au“ a veselá „Honza rock and roll star“. Poté už Jarda jakýmsi rituálem desku ‚očistil‘ a pokřtil. Jelikož Abraxas vystupuje v triu, písně nebyly tak zvukově bohaté jako na deskách. Zato byly přímočařejší a rockovější a tahle jejich podoba se mně osobně velmi zamlouvala. Další host, který se objevil na pódiu, byl původní baskytarista Abraxasu Tonda Smrčka. Ten si se svou bývalou kapelou zahrál nádhernou věc „Ptáci“, a právě tahle písnička se mi líbila z celého koncertu asi nejvíc. Na akustické období Abraxasu se vzpomínalo v písni „Proužek dýmu“. Sympatické bylo, že o průvodní slovo se starali všichni tři muzikanti, což svědčí o tom, jaká atmosféra v kapele vládne. Posledním hostem, který si s kapelou pohostinsky zahrál, byl baskytarista Zdeněk Chládek.
Kapela šlapala bez přestávky a pomaličku začínalo docházet na ty největší hity. Nejprve přišel na řadu „King Kong“, který byl pojat o poznání moderněji než na desce. Jen co odešel King Kong, přišel Karel, aby připomněl, že „Karel drogy nebere“. Obě písně byly doprovázeny vtipnými převleky King Konga resp. Karla Gotta. Dalším z obrovských hitů je zcela určitě „Obyčejnej svět“, který tak jako ‚Karel‘ pochází z desky „Rituál“ (2000). A protože se křtěné CD jmenuje „Best OfAbraxas – Nekonečný Boogie“, rozhodně nemohla chybět písnička „Nekonečný Boogie“, která byla natažená o sóla na basu a bicí. Píseň zároveň udělala tečku za vydařeným koncertem. I když si do Rock Café ten večer nenašlo cestu mnoho fanoušků, začalo se obecenstvo okamžitě dožadovat přídavku a kapela jim ochotně vyhověla. Jako staromilce mě moc potěšilo, že v přídavku zazněla další z nesmrtelných pecek „ZOO“.
Abraxas prokázal, že i po čtyřiceti letech své činnosti má publiku co dát a dokáže ho pobavit. Jen je škoda, že se o tom nepřišlo přesvědčit více lidí.