Vagon Klub – 13. 4. 2014
V neděli 13. 4. uplynulo přesně 33 let od tragické a dodnes neobjasněné smrti Jirky Schelingera. Milan Schelinger, který stále dál hrdě nese Jirkův prapor navíc po dlouhé době vydal nové album na kterém jej doprovodila znojemská kapela Lucrezia Borgia, pojmenovaná po jedné z Jirkových písní. Obě tyto události si přímo říkaly o nějakou koncertní připomínku.
V klubu Vagon se tedy uskutečnil křest onoho CD a zároveň se svými sety vystoupily obě zúčastněné kapely. Jako první vystoupila samotná Lucrezia Borgia se svým středověkým „folkrockem“. Proti kapele ani proti jejímu stylu nic nemám avšak ve Vagonu její vystoupení působilo především díky zvuku dost chaoticky. Spousta nástrojů, které kapela využívá se vzájemně přebíjela v jedné veliké zvukové koule ze, které vyčnívaly přebasované bicí. Ostatní nástroje i zpěv sice občas slyšet byli, ale jak už jsem napsal výše, vše působilo celkem chaoticky. I když věřím, že podobné nazvučení může být skvělé pro prostory středověkých hradů do Vagonu se ten večer moc nehodilo.
Dalším bodem programu bylo Milanovo vystoupení s Lucrezií Borgií a samotný křest CD „Hrej, hudče, píseň krásnou“ o kterém se můžete dočíst zde. Téměř všechny sklady, které byly součástí tohoto setu pocházejí z aktuálního setu. Nejvíce mě zaujala „vojácká“ písnička „Král táhl do boje“ se svou rockovou kytaro. Bohužel mi není zcela jasné proč nezazněla titulní „Hrej, hudče, píseň krásnou“, kterou napsal Jirka, a která by se do programu tohoto večera báječně hodila. Zvuk se mírně vylepšil, především se zlepšil zvuk bicích což jsem dost ocenil. Docela pěkně vyzněla také další „vojenská“ píseň„Dlouhý tón píšťal zní“. Naopak mě moc nebrala Mianova „Mistr Jan“ ani závěrečná bonusová „Jdou se klanět Bohům“, která jako jediná na CD chybí. Celé vystoupení bylo tedy poměrně zajímavé avšak nijak strhující.
Než mohl vystoupit Milanův Band muselo dojít téměř k celkové přestavbě pódia, která bohužel zabrala dost času. Takže se začalo hrát až téměř ve 22:30. V kapele jsem opět zaregistroval nějaké změny, konkrétně na postu kytaristy a bubeníka. Další změnou, kterou jsem registroval bylo, že se basák Ivan Čermák přesunul do předních linií aby podporoval Milanův zpěv. Nerad bych kritizoval kamaráda, nicméně hned od první písničky, kterou byla jako obvykle „Zima“ jsem cítil, že to dnes nebude ono. Ani další pecka „Hudba radost dává“ mě bohužel mého pocitu nezbavila. Což o to, písničky to byly stále stejné, Milan také zpíval stále stejně, ale měl jsem pocit, že z kapely tentokrát neleze téměř žádná energie což byla strašná škoda. Bohužel musím konstatovat, že zejména nový kytarista mi připadal úplně bez jakéhokoliv charismatu, jeho výkon byl sice hudebně bezchybný avšak chladně profesorský. Z mé chmurné nálady mě vytrhrl až svižný „Indián“. Zvláštností bylo když Milan pozval na pódium Luboše Rosenkranze z konkurenčního Kranzu, který si střihl „Jahody Mražený“. Závěr první půlky Milanova koncertu mě bohužel uvhrl do stejné nálady, kterou jsem měl na začátku.
Po přestávce se toho na mé náladě mnoho nezměnilo, navíc se k ní přidala i blíží se časová tíseň a vědomí, že budu muset koncert opustit ještě před jeho koncem. Co se hrálo už si bohužel nevzpomenu. Vím ovšem, že jsem odcházel za zvuku mé oblíbené písně „Pohřeb přítele“, která mi připadala že je zahraná rychleji než obvykle což jí k její škodě ubralo na její psychadelické náladě.
Celkově tedy musím přiznat, že se mi nedělní večer líbil asi nejméně za tu dobu co na Milan Schelinger Band chodím. Netvrdím, že to bylo jen vinou kapely, ale prostě mi ten večer chyběla energie, která se jindy z pódia valívá.