Praha, 21. 5. 2012
Recenzi píšu s poměrně velkým časovým odstupem, takže jednotlivé zážitky budu muset pracně dolovat ze své selhávající paměti. Ten odstup nebyl tentokrát způsoben mojí vrozenou lenoostí, ale tím, že jsem se musel, chtě nechtě, věnovat jiným a ne zrovna příjemným povinostem. Dost zbytečných keců, vzhůru k hudebním zážitkům.
Tak na tenhle koncert jsem se dost těšil, a to z několika důvodů. Zaprvé se mi poslední deska čaroděje Schenkera hodně líbí, za další jsem před nedávnem v Německu viděl vydařený koncert věčných Schenkerových rivalů UFO. Upoutávky na koncert navíc hlásily, že nesmrtelné hity jako je „Doctor, Doctor“ nebo „Rock Bottom“ zazní i v Michaelově podání, bylo tedy co srovnávat. Na koncert lákala i excelentní sestava Schenkerova bandu, v níž se kromě samotného mistra objevili ještě dva bývalí “Škorpíci”, konkrétně šlo o rytmickou sekci – za bicí se posadil Herman Rarebel a baskytaru obsloužil Francis Buchholz. Když k tomu připočtu ještě Doogieho Whitea (ex Rainbow) tak je jasné, že mi tenhle koncert nemohl uniknout. Sestavu pak ještě doplnil dlouholetý Schenkerův spoluhráč Wayne Findlay, který měl za úkol obsluhovat druhou kytaru a klávesy.
Role předskokana se ujala nějaká zahraniční kapela, jejíž jméno neznám, a jelikož se mi jejich vystoupení nelíbilo, tak jsem se po názvu ani nepídil. Kapela byla postavena na formátu Nightwish. Nemám rád ani originální Nightwish, nevím tedy, proč bych se měl zabývat jakýmsi jejich klonem. Předskokanům se ani od ostatního publika nedostalo výraznější podpory, takže jsem byl docela rád, když jejich vystoupení asi po 40 minutách skončilo.
Krátce po čtvrt na deset se na pódiu konečně začali objevovat hudebníci Schenkerova bandu. Koncert začal instrumentálkou „Into the Arena“, po níž poprvé publiku v písni „Armed and Ready“ předvedl své umění Doogie White. Pak už na řadu přišly první dvě pecky od Scorpions, konkrétně šlo o „Love Drive“ a skvělou „Another Piece of Meat“. Ačkoliv je Doogie výborný zpěvák a se zvládnutím obou písní neměl žádné problémy, přesto mi jeho podání nesedělo. V nějakém jiném článku jsem se dočetl, že písním chyběla náléhovost. Nevím, jestli zrovna naléhavost, ale něco jim chybělo, o tom žádná. Totéž platí i o dalších písních od Scorpions, jež byly umně rozesety po celém setlistu. Následující „Cry for the Nation“ byla zahraná bez chyby. A koncert nabíral na obrátkách. První písničkou, která mě dostala do kolen, byla „Before the Devil Knows Your Dead“ z poslední desky. Ono vlastně není divu, neboť jí Doogie zpívá i na desce, takže není třeba psát o chybějíci náléhavosti, jiné barvě hlasu či jiných věcech. Po skvělé „Before the Devil Knows Your Dead“ konečně přišla první pecka od UFO – „Lights Out No“, tak se ukaž ať můžu srovnávat… Paráda! Zahrané to bylo mistrovsky, přišlo mi, že také o něco tvrději a moderněji než o pár dní před tím UFO. Zpěv, ačkoliv tentokrát nebyl tak rozdílný jako v případě věcí od Scorpions, stejně nebyl tak dokonalý, jako kdyby zpíval sám Phil Mogg. A tohle tvrzení opět platí paušálně na všechny dále zahrané skladby z repertoáru UFO. Ve druhé polovině byl už koncert sázkami na jistotu, Scorpions střídali UFO. Takže jsme se mohli dočkat takových pecek jako „Let it Roll“, „Rock Bottom“ nebo „Rock Like a Hurricane“. Přídavek pak obstaraly skladby „Black Out“ a „Doctor Doctor“.
Až na tu předkapelu šlo o velmi povedený koncert, vidět mistra Schenkera byl prostě jedinečný zážitek.