Text: Miloš Pelikán
Foto: Archiv skupiny Status Quo
Status Quo – Francis Rossi a Rick Parfitt (2002)
Pokud jde o osobnosti popmusic, sklidila zubatá loni bohatou úrodu. Kosila i na Štědrý den, kdy v nemocnici ve španělské Marbelle zemřel skladatel, kytarista a zpěvák RICK PARFITT, jeden z pilířů britské legendy Status Quo. Bylo mu 68 let.
Představu o typickém rockerovi ze zlaté éry kytarového bigbítu, tedy z konce 60. a první půlky 70. let, naplňoval beze zbytku. Rick toužil být slavným a mít hromadu peněz, a když to dokázal, patřičně si to užíval. Byl to dlouhovlasý bouřlivák se zálibou v alkoholu, cigaretách, drogách, rychlých autech, závodních člunech a krásných ženách. Nadevše ale miloval zemitý a zároveň melodický hardrock, v němž nešlo přeslechnout vliv boogie: právě tenhle styl je erbovním znakem kapely, která měla první velké hity zkraje sedmdesátých let a dodnes úspěšně koncertuje po celém světě.
Rick se narodil 12. října 1948 v městě Woking v hrabství Surrey. Se Status Quo nahrál už první singl Pictures of Matchstick Men v roce 1967. Zamlada, vlastně až do padesátky miloval život „tady a teď“. Budoucnost neplánoval, vztahy s manželkami měl dost nestabilní, o své zdraví vůbec nedbal. Následky divokého života se poprvé vážně projevily v roce 1997, kdy mu byl voperován dvojitý srdeční bypass. ‚Díval jsem se na to tak, že operace srdce bylo něco jako generálka v polovině doby životnosti. Ventily ve starém motoru byly opotřebované, takže jsem tam dal nainstalovat nové a byl jsem připravený vyrazit zase na silnici. Tak se na to dívám pořád. Předpokládám, že budu žít do stovky a veškeré opravy, které budou třeba, provedu včas,‘ konstatoval Rick s nadhledem.
Zpátky na pódiu byl už po šesti týdnech, rychle obnovil i kouření a popíjení vína nebo vodky. Prvý koncert po uzdravení odehrál v anglickém Norwichi a později ho okomentoval takto: ‚Ta stará pumpa měla být poprvé podrobena skutečnému silničnímu testu a já se rozhodl, že buď to bude totální úspěch, anebo ještě větší senzace, když se po třetí skladbě skácím mrtvý k zemi. Držet se zpátky nemělo smysl. Buď pojedu na plné obrátky jako na každém vystoupení Quo, nebo to nedokážu vůbec.‘
Francis Rossi, druhá klíčová postava kapely, a Rick Parfitt byli natolik hudebně spřízněni, že se sami považovali za rocková siamská dvojčata. Právě jejich kytary (hlavně bílý a zelený telecaster) vytvářejí originální sound kapely. V některých hitech dokonce zpívají dvojhlasem nebo se jejich hlasy během skladby střídají: zmiňme třeba Something ’Bout You Baby I Like, The Wanderer, The Anniversary Waltz nebo Little White Lies.
Jejich autorský rukopis se však mírně odlišuje. Rossi tíhne k melodičtějším skladbám, do kterých občas přimíchá i špetku country, zatímco Parfitt je autorem vypalovaček, ve kterých velebí živé hraní na koncertech, odvázané mejdany a pletky s neodolatelnými ženami: je podepsán třeba pod skladbami Whatever You Want (jeden z největších hitů kapely), Again And Again, Rain, Mystery Song, Rockers Rollinʼ či Letʼs Rock. Složil ale i několik balad: asi nejpovedenější je Living On An Island.
Nejlepší desky, třeba Hello (1973), Blue For You (1976), Never Too Late (1981), Heavy Traffic (2002) či Quid Pro Quo (2011) jsou nadupané energií, kterou byla a je kapela pověstná i na svých koncertech. Rick byl na pódiu jako doma, svou kytaru vyloženě drhnul, zarputile přitom pohazoval blonďatou hřívou a natěšeným fanouškům v kotli házel jedno odrbané trsátko za druhým. Slovní kontakt s publikem sice navazoval, většinu písní odezpíval a kytarovým sólistou byl Rossi, ale Parfittova rytmická kytara coby hutný základ soundu byla pro Status Quo neméně důležitá. Jistě, po těžkém infarktu, který Ricka postihl loni v červnu po koncertu v Turecku, sehnala kapela bleskově solidního náhradníka. A když bytostný rocker v září oznámil, že kvůli obavě o své zdraví už nebude nikdy koncertovat, skupina dovedla evropské turné až do konce a sklidila za něj pochvaly v médiích. Navíc jsou Statusáci rozhodnuti hrát dál: v červenci budou tahákem sobotního večera na festivalu Benátská! v Liberci.
Parfitt chtěl s kapelou aspoň pokračovat ve skládání a nahrávání písniček. Začal také připravovat první sólové album a chystal se napsat své paměti. Nic z toho už nestihne. Velký milovník života, neoblomný ateista a hlavně rocker s duší pohodového puberťáka nás navždy opustil…
Snad našel své vysněné místo, o němž kdysi řekl: ‚Představuji si ho jako pustý ostrov: ten druh idylické scenérie, kde jsem pouze já, písečná pláž, nějaká blondýnka a nad hlavou několik kymácejících se palem. Vidím ten svůj ostrůvek až na horizontu; vše, co musím dělat, je pořád plavat a v hlavě odškrtávat dny, než se tam dostanu. Jsou období, kdy se člověk unaví, takže jenom ležím na zádech a kopu nohama, ale bez ohledu na všechno se stále pohybuji vpřed, dokud najednou ten ostrov už vůbec malý nevypadá. Dokud nejsem natolik blízko, abych mohl vylézt z vody a lehnout si na něj. Podniknout tuhle dlouhou cestu a nakonec se tam dostat, se zářícím sluncem a tančícími havajskými dívkami – to je pro mě ten nejlepší pocit na světě.‘
Podívejte se na fanouškovskou vzpomínku na Ricka Pafitta:
