Před časem jsem si zakoupil útlou knížku „AC/DC – Raná léta s Bonem Scottem“. Včera jsem knížku otevřel a čtu:“Skupina AC/DC byla založena v listopadu 1973…“ chviku jsem se zamyslel a s údivem jsem zjistil, že skupina v tomto měsíci slaví významné výročí, to se musí ověřit! Několik dalších hodin jsem strávil tím, že jsem si za použití nejrůznějších matematických metod a přístrojů (včetně kuličkového počítadla) ověřoval svou prvotní doměnku. A skutečeně! AC/DC právě slaví 40 let! Ignorovat tenhle významný fakt na Rockovém světě by se rovnalo smrtelnému hříchu. Nechci tady psát nějakou kapelní story, kterou si můžete najít v knížkách (v češtině exstují tři, viz níže) nebo na kdejaké wikipedii. Tenhle článek bude mojí poctou Austraským velkánům – nic víc, nic míň. Článek doprovází prezentace o skupině AC/DC.
Fenomén AC/DC jsem pravděpodobně poprvé zaregistroval když mi bylo 13 let, tehdy měla ségra na kazetě nahranou písničku „Hells Bells“, kterou jsem si omylem pustil místo Michala Davida :). Následující rozvor proběhl zhruba takhle:
Já: „Co to je???“
Ségra: „Co by AC/DC – Hells Bells“
Já: „To je strašný“
Ségra: „Počkej, až Ti bude tolik co mně, taky to budeš poslouchat“
Já: „Nikdy!“
No, a dnes tu sedím, celý den sjíždím „Ejsíky“ – právě hraje „Hells Bells“ a proklínám Michala Davida :). Za výše uvedený rozhovor jsem se kapele v duchu už mockrát omluvil.
Staré přísloví praví, že v jednoduchosti je krása či síla, jak kdo chce. U AC/DC se tohle přísloví potvrzuje do puntíku. Jednoduchý Rock and Roll ohlodaný až na kost, který kapela hraje už 40 let působí neuvěřitelně silně a energicky. A proto je to stále ono! Ta síla, která se valí z repráků mně vždycky dostane. Funguje to vždy a na 100%. Už ani nevím kdy a jakou desku jsem slyšel slyšel jako první, nevím ani jakou jsem si jako první pořídil. Vím, ale že můj obdiv k nim je bezmezný.
Ať sáhmu po jakékoliv jejich desce je to vždy sázka na jistotu. Jasně, nejlepší desky jsou Highway to Hell z roku 1979, kterou nazpíval ještě Bon Scottt a Back in Black z roku 1980, tu už nazpíval Brian Johnson. Obě desky jsou základním účivem v rockovém slabikáři. Nahrát dva roky po sobě takhle silné desky, navíc v situaci kdy se kapela musela vyrovnat s nečekanou ztrátou zpěváka. To je naprostý unikát. Ale i další desky jsou skvosty. Například Let There be Rock (1977) nebo ještě o rok starší Dirty Deeds Done Dirt Cheap z éry Bona Scotta. Z éry Briana Johnosona bych mohl uvést např.: The Razors Edge (1990) a v neposlední řadě zatím poslední deska AC/DC Black Ice (2008). Co název to pojem. Říká se, že v 80tých letech si kapela vybrala slabší období. Jasně, to je asi pravda, ale jedním dechem se musí dodat, že to platí jen v kontextu jejich tvorby. Pokud bych vzal jakoukliv jejich desku z osmdesátých let a porovnal jí a mnohými výtvory dnešních rockových nebo metalových „hvězd“ zjistil bych, že Australští veteráni všem z přehledem nakopou prdel!
Poprvé jsem Australany viděl na jejich prvním pražském koncertě v květnu 1996. Koncert tehdy proběhl ve sprotvní hale v Holešovicích a svátek to byl ohromný. Z Pardubic nás tehdy vyrážela početná banda a cestou k vlaku jsme neustále potkávali obdobné party provolávající nehynoucí slávu Angusovi a ostatním členům kapely. Ze samtného koncertu mi v paměti zůstalo pouze nesnesitelné vedro, které v hale panovalo. Před závěrečným přídavkem jsem totálně dehydrovaný musel z haly utéct takže jsem neviděl legendární střílení z konónu. Ale mohl jsem říct, že jsem byl na koncertě AC/DC a to se počítá. Super!
To na druhý pražský koncert, který se odehrál 12. 6. 2001 na strahovském stadiónu v rámci turné k desce Stiff Upper Lip. Zhruba někdy v té době se AC/DC prodrali na vrchol mého soukromého žebřičku, odkud je už nikdy nikdo nedokáže sesadit. Stál jsem tehdy opřen o bariéru na konci výběhové rampy a užíval jsem si nejen nekonečnou energii valící se s pódia, ale i všechny vychytávky, které si australani do Prahy přivezli. K těm nejpůsobivějším patřila obrovská Angusova socha, která pouštěla z nosu dým. Tentorkát jsem vydržel až dokonce, takže jsem se mohl pokochat i střílejícími kanóny. Úžasná podívaná!
Účast na jejich třetím pražském zastavení, které se konalo 17. 3. 2009. mi nebyla dopřána. Když jsem sháněl druhý den po uvolnění do prodeje lístky, bylo mi suše oznámeno, že je vyprodáno, jediné lístky, které byly ještě k dostání byly do VIP sektoru za 5000 korun. Já vůl je tehdy nekoupil. V životě toho nepřestanu listovat.
Když se mně někdo zeptá kterou éru mám raději, jestli tu s Bonem nebo tu s Brianem. Musím odpovědět, že mám rád obě stejně. AC/DC se totiž podařilo naprosoto jedinečným způsobem nahradit jednoho zpěváka druhým, když k tomu připočítám, že samotná muzika zůstala stále stejná jako ta nejstabilnější kontsanta je nasnadě, že ani jedno období prostě preferovat nemůžu. Jakýsi hudební kritik kdysi prohlásil:“Jsou pouze dvě věci na svétě na které se můžete spolehnout, tou první je, že budete vždy platit daně. Tou druhou je muzika AC/DC“. To podepisuju, jen dodám, že tohle bude platit do konce světa.
Doporučená četba:
Susan Masino – AC/DC Story aneb Budiž rock; Megreal 2007; IBSN: 978-80-239-9632-6
Murray Engleheart a Arnaud Durieux – AC/DC maximální Rock&Roll; BB/art 2008;
IBSN: 978-80-7381-276-8
Niel Daniels – AC/DC Raná léta s Bonem Scottem; Volvox Globator v edici Evokace 2013; IBSN: 978-80-7208-844-4