Freeway Jam – Nic nás nezastaví, Pt. 2

Text: Paul Schenzer, Honza Holeček, Luboš Hnát
Foto: Archiv kapely Freeway Jam

Hardrocková kapela Freeway Jam v listopadu 1991 dočasně přerušila svou činnost, kterou téměř v původní sestavě obnovila v květnu 1992. Jediná změna nastala na postu baskytaristy, kde Dušana Kováře nahrazuje Petr Mareš. Nastává takzvaná fáze 2, kterou mapuje druhý díl seriálu o kapele Freeway Jam.

Po přerušení koncertní činnosti, jehož hlavním důvodem i smyslem byla pauza od relativně vyčerpávajícího nepřetržitého koncertování v roce 1991, vzniklo i několik pokusů o sólové projekty, které se však vyznačovaly velmi krátkou životností, a které hlavně natolik postrádaly ducha i sílu Freeway Jam, že všechny členy naopak jednoznačně utvrdily v tom, že je potřeba co nejdříve činnost Freeway Jam obnovit. Již v březnu 1992 tak dochází k prvním iniciativám v tomto směru. V období mezi lednem a květnem 1992 píše Paul Schenzer základy nových, ryze hardrockových skladeb, které by měly položit základ budoucímu repertoáru skupiny.

Paul Schenzer: „Poté, co bylo jasné, že dáme kapelu zase co nejdříve dohromady, jsem začal hned pracovat na těch nápadech, abychom měli nějaký nový repertoár, který by celkově víc vystihoval tu naší vizi hardrockové kapely. Připravil jsem takovou jednoduchou metodou pomocí dvou magnetofonů a opakovaného nahrávání jakési demosnímky. Napřed jsem nahrál bicí, pak kytaru, potom basu, a někde nakonec ještě druhou kytaru. K těmto základům pak začal Honza dělat zpěv. Takhle to šlo naprosto dokonale. Tak vznikla většina věcí z Hard Rock Bandu.“

V červnu a červenci 1992 je takto definován nový styl a směr kapely, a Honza a Paul společně pracují na dalších nových skladbách. Při úvahách o obnovení kapely se počítá s Adamem Románkem i Jindrou Musilem. Velký otazník se však vznáší nad postem basy.

Paul Schenzer:  „Dušan Kovář hrál dobře. Ale celé to vždycky bral trochu jinak než my. Pro něj to byla spíš taková nezávazná zábava, kdežto my jsme to brali jako naprosto stěžejní věc. My jsme se chtěli věnovat výhradně a naplno kapele. A byli jsme ochotní na to vsadit všechno.“

Kapela je tedy nucena hledat náhradu, a v srpnu 1992 probíhá konkurs na nového baskytaristu. Dlouho se však nedaří nikoho najít, a tak Paul z vyloženě praktických důvodů přivádí svého bývalého spoluhráče z kapel Dora a Lexs Petra Mareše.

Paul Schenzer: „Byl to takový pragmatický krok. Vyzkoušeli jsme několik basáků, ale nic z toho nebylo: jeden hrál funk, další punk, a jinej zase výhradně Motorhead. A že jestli bude hrát s námi, tak že bude hrát jako Lemmy. Co dodat… Takže jsme si řekli: kašlem na to, půjdeme cestou nejmenšího odporu, a vezmeme někoho, koho známe, a víme co od něj můžeme i nemůžeme čekat.“

Obnovená sestava je tedy: Honza Holeček (zpěv), Paul Schenzer (bicí), Jindra Musil (kytara), Adam Románek (klávesy) a Petr Mareš (basa). Kapela bez kytaristy Jindry Musila odjíždí na krátké soustředění na Honzovu chatu na Sázavě, kde je dokončena skladba „Highway Of Love“.

Honza Holeček: „Já jsem se tam nedávno byl zase podívat, a ta místnost, kde vznikla ‚Highway of Love‘ má pouhých 7 metrů čtverečních, nechápu jak jsme se tam mohli nacpat.“

Paul Schenzer: „To je vlastně pravda, vzpomínám si, jak tam seděl Adam a musel mít klávesy na kolenou, protože jsme se tam nemohli vejít. Protože tam nebyl Jindra, tak jsem kytaru nahrával já.“

Kapela postupně dokončuje a dolaďuje nový repertoár, který by měl znamenat větší příklon k tvrdšímu hardrocku ve stylu Deep Purple nebo Black Sabbath. V říjnu 1992 vzniká stěžejní skladba FWJ „(We Are A) Hard Rock Band“, která se stane největším hitem kapely.

Paul  Schenzer: „Ta skladba je vlastně takový prohlášení kapely. Je v podstatě o tom, co představuje rocková hudba – odvaz, zábavu, uvolnění, energii. Zkrátka: přijede kapela a přinese svým příznivcům nějakej pořádnej zážitek. Text jsem dělal původně česky, a způsobem vyjádření mě tak trochu inspirovaly starý nahrávky černošských bluesmanů z třicátejch let. Takže to znělo zhruba takto: ‚Kouříme dynamit, pijeme TNT, přicházíme za zvuků hromu – jsme hardrocková kapela / dnes večer to pořádně rozjedeme, rock spasí vaše duše, nic nás nezastaví – jsme hardrocková kapela…‘ a tak dále. Napřed se to zpívalo v doslovně přeložené verzi z této předlohy, ale nebylo to úplně ono. Chtělo to doladit, aby to v té anglické verzi dobře znělo a dobře se to zpívalo. Tak jsme to dali rodilýmu Američanovi, aby to trochu „přebásnil“, a aby to ve výsledku mělo ten správnej švih jako opravdová americká písnička.“

Honza Holeček: „Taky jsme si říkali, že bude vypadat docela dobře, když budeme mít jako autora textu uvedeno americké jméno… Jenže on se jmenoval John Slavín. (smích)“

V listopadu 1992 pořizuje kapela základ nahrávky „Forced Landing“, která je tvořena převážně repertoárem z léta 1992. Nové skladby z podzimu 1992 na této nahrávce však ještě chybí.

První koncert v obměněné sestavě kapela odehrála 27. 1. 1993 v klubu Na Chmelnici. Koncert je beznadějně vyprodán a mnoho fanoušků se do sálu ani nedostane. Na koncert se přijde podívat také bývalý manažer Lev Pavluch, který vystoupení hodnotí velmi kladně. Kladná recenze koncertu se později objeví i v časopise Rock & Pop.

Luboš Hnát: „Já jsem si v té recenzi přečetl, že Honza tehdy vystupoval pod pseudonymem, což mě docela překvapilo, jak vás tedy napadlo používat pseudonymy?“

Paul Schenzer: „My jsme to tehdy pojali jako divadelní představení, takže každý z nás měl svou roli a tedy i jméno. Pro Honzu jsem vymyslel Ian Hunter. Tady je asi jasné, že ten Ian vychází ze jména Jan – ale současně to byl taky tak trochu odkaz na Iana Gillana, no a jelikož jsme v té době hodně poslouchali Free a Blue Cheer, a obě tyto kapely hrály skladbu The Hunter, která se Honzovi vždycky strašně líbila, tak jsem to tímhle dotvořil. Říkal jsem si: to zní fakt dobře! Až později jsem bohužel zjistil, že to je i reálná postava… (smích)“

Po celý rok 1993 kapela opět intenzivně koncertuje, zejména ve velkých pražských sálech. Ovšem tentokrát už častěji vyjíždí také mimo Prahu. Koncerty Freeway Jam jsou strhujícím zážitkem nejen díky spontánní energii kapely a ryzímu hardrockovému stylu, ale také kvůli zajímavým sólovým vstupům, a konečně i díky mnoha speciálním doplňkům show, jako třeba plamenným efektům na konci bicího sóla. Dramaturgie vystoupení je detailně propracována, a koncert skutečně připomíná dvouhodinové divadelní představení, které má svoji stavbu od expozice přes gradaci až po finální vyvrcholení.

Kromě zaměření na dotažení koncertního show však kapela souběžně systematicky pracuje na nových skladbách a kompletuje materiál pro nové album „Hard Rock Band“, a také pracně hledá nahrávací studio, kde by dosáhla adekvátně syrového hardrockového zvuku.

Honza Holeček: „Nám se líbily ty nahrávky Free, Black Sabbath, raných Deep Purple, Blue Cheer a dalších podobných kapel právě tím, jak byly spontánní. Nebyla tam ta strašná „chemie“, která byla tak typická pro věci z osmdesátých a začátku devadesátých let.“

K této etapě se váže také jedna ‚veselá příhoda z natáčení‘.

Paul Schenzer: „Hledali jsme možnost, jak tohoto zvuku dosáhnout. A jeden člověk, že prý ví o někom, kdo to dokáže. Že stačí přinést ‚referenční nahrávku‘, a on dokáže udělat přesně ten samý zvuk. Na to jsem říkal, že to je pěkná pitomost, protože to už by dávno byl milionář. Ale budiž… Řekli jsme si, že to zkusíme.“
Honza Holeček: „Nahrávat se to mělo na Výstavišti. Přijeli jsme tam v sobotu docela brzy ráno. Byla tam taková trochu komplikace, že nahrávací místnost byla v přízemí a zvuková režie o patro výš. Ale říkali jsme si, že to je detail. Nakonec to ale takový detail nebyl…“
Paul Schenzer: „Začaly se zvučit bicí. A ten člověk do sluchátek, že musí ještě něco nastavit, a pokaždé řekl ‚zkus ještě‘. Což by nebyl problém, kdyby to trvalo dvacet minut, ale ty bicí se takhle nastavovaly asi tři hodiny! A pořád ‚zkus ještě…‘ Já jsem tyhle dvě slova pak v hlavě slyšel ještě asi čtrnáct dní! (smích).“
Honza Holeček: „Jenže to nebyl konec, pak se stejným způsobem nastavovala kytara, basa a klávesy. Bylo odpoledne a my jsme neměli ještě ani vteřinu záznamu.“
Paul Schenzer: „Konečně asi po šesti hodinách, že prý se bude nahrávat. Tak jsme sebrali všechny síly a zahráli jsme skladbu ‚Demons Of The Night‘. Asi udělala svoje i ta frustrace z předchozího nastavování zvuku, protože to fakt mělo dost energii, a ještě se nám ve střední části hodně povedla taková vložená improvizační pasáž.“
Honza Holeček: „Tak jsme měli pocit, že to přece jen stálo za to. Zvukař nás vyzval, abychom si to šli nahoru poslechnout.“
Paul Schenzer: „Šli jsme tam, zasedli, a čekali, jak se nám to povedlo. Zvukař spustil záznam – a nic!“
Honza Holeček: „Ale ukázalo se, že jen zapomněl přetočit pásek na začátek. Takže ho přetočil… a zase nic!“
Paul Schenzer: „No samozřejmě, že zapomněl zmáčknout nahrávání! To nás současně naprosto uzemnilo i vytočilo téměř k nepříčetnosti…“
Honza Holeček: „Tak jsme to šli zahrát znova, ale stupeň znechucení byl takovej, že to už neznělo zdaleka tak dobře.“

Paul Schenzer: „No a navíc ten zvuk byl vyloženě slabej! Tak jsme mu říkali, že takhle jsme si to fakt nepředstavovali, a že bychom chtěli, aby to bylo víc „našlápnutý“. A on že to není problém. Načež nám se zcela vážnou tváří vysvětlil, jak na to půjde: že prý propojí dva magnetofony, bude to přehrávat z jednoho na druhej, ale přestřihne ty šňůry, které to propujují, do nich zaletuje potenciometry a ty pak dá naplno…“
Honza Holeček: „Jindra, kterej má školu v oboru elektro, upadl na záda, a my ostatní jsme šli do hospody na pivo!“
Paul Schenzer: „Bohužel to nebylo ještě pořád celý, protože když jsme se z tý hospody vrátili, tak Petr Mareš zjistil, že mu z auta ukradli basu. Pravej Fender Jazz Bass. Naštěstí ji druhej den objevil v jednom bazaru. Zabavil ji, a tak ji získal zpět.“

Tolik tedy veselá historka z natáčení.

V prosinci 1993 vychází nahrávka „Forced Landing“, kterou recenzují naší přední publicisté Petr Korál a Ondřej Bezr. A recenze jsou to velmi kladné. Petr Korál dokonce o FWJ hovoří jako o naší nejlepší hardrockové kapele. Od ledna 1994 začíná kapela pracovat na albu „Hard Rock Band“.

V období od února do června 1994 kapela stále koncertuje a pomalu dokončuje nahrávání desky „Hard Rock Band“. V červnu 1994 však přichází pro FWJ zlomový okamžik, když z kapely náhle odchází Honza Holeček, který na blíže neurčenou dobu odjíždí do Finska.

V červenci 1994 je na uvolněný post zpěváka přijat Jiří Lehner alias ‚Gary‘. O měsíc později, tedy v srpnu 1994, odehrají Freeway Jam v klubu Na Chmelnici první koncert s Garym u mikrofonu. Vznikají nové skladby a kapela se v obměněném složení přiklání k údernějšímu rocku ve stylu AC/DC, Kiss či Slade. První dvě skladby přináší do kapely i klávesák Adam Románek

Paul Schenzer: „Gary byl jiným typem zpěváka než Honza, takže mu víc seděl tenhle styl, kterej zpíval skvěle. Honza je spíš takovým soulovým zpěvákem; hodně si hraje s těmi tóny, a někdy tam dává skoro speciality ve stylu R&B. Gary to tam naopak sázel přímo a rovně, takže některé ty skladby byly dost nepřenosné – což platilo oběma směry (smích). Takovou zajímavostí také je, že s Garym jsme vystoupili v televizi Nova se skladbou (We Are A) Hard Rock Band v unplugged provedení! Gary zpíval, Petr Mareš hrál na akustickou kytaru, Adam na piáno a já na tamburínu. Vlastně z toho nakonec vyšla spíš taková country verze (smích).“

FWJ i v novém složení přes zimu 1994 až do jara 1995 dále koncertuje. V dubnu 1995 se z Finska vrací Honza Holeček a začíná se objevovat na zkouškách kapely. Záhy za mikrofonem nahrazuje Garyho a skupina se tak vrací k sestavě ze září 1992.

Avšak již v červenci 1995 dochází k další významné změně v sestavě. Kapelu tentokrát opouští kytarista Jindra Musil, který odjíždí do Ameriky. Následně je uspořádán konkurz na nového kytaristu. Vybrán je pardubický kytarista Zdeněk Ceral (Ready Kirken). Po zbytek roku 1995 kapela s novým kytaristou opět koncertuje. V únoru 1996 se FWJ uchylují do studia a natáčejí několik nových skladeb.

V březnu 1996 se z Ameriky vrací Jindra Musil a začíná se pravidelně objevovat na koncertech Freeway Jam. V červnu 1996 z kapely po dohodě odcházejí Zdeněk Ceral a Petr Mareš.

Paul Schenzer: „Ta etapa vývoje od podzimu 92 zhruba do léta 95 byla pro Freeway Jam jednoznačně tou nejúspěšnější. Všechno bylo daleko profesionálnější a propracovanější než v té první fázi. Měli jsme velmi dotažený repertoár, celkově doladěný styl, hrály se velké koncerty, o kapele se dost psalo… Byl to vrchol.“

Co následovalo po dosažení tohoto vrcholu přinese třetí díl seriálu.

Celá fotogalerie:

Celý seriál:
Freeway Jam – Nejdůležitější je výsledek, Pt. 1
Freeway Jam – Nic nás nezastaví, Pt. 2
Freeway Jam – Postupný rozpad, Pt. 3
Freeway Jam – Jsme hardrocková kapela, Pt. 4