Text: Luboš Hnát
Foto: Archiv Mana Pettyho
Publikováno: 3. 6. 2024
Man Petty
PETR NEUMAN alias MAN PETTY má za sebou pestrou hudební kariéru, přesto jeho jméno není příliš známé. Sešli jsme se v nahrávacím studiu SOREA-MEDIA, abychom probrali jeho muzikantské osudy, a povídání to bylo velmi zajímavé. Posuďte sami.
Říká se ti radotínský Leonard Cohen, tvůj umělecký pseudonym ale evokuje jiného rockového písničkáře. Můžeš mi tento „rozpor“ vysvětlit?
Ahoj Luboši, ano umělecky jsem Man Petty. Rozhodl jsem se tak při prvním odstřihnutí od pupeční šňůry kapely, nebo vlastně když jsem se rozhodl začít intenzivněji se věnovat vlastní autorské tvorbě. Bylo to kolem roku 2004. Psal jsem texty pro kapely a sám jsem tvořil písničky „do šuplíku“ a začal je i zhudebňovat. V té době jsem i začal více sledovat tvorbu písničkářů – muzikantů ze zahraničí.
Byl to taky Tom Petty, kterého písničky mi vlezly do uší. Viděl jsem najednou nějaké videoklipy, pěkný melodický rock, a moje umělecké jméno najednou bylo na světě. Bylo to období a zároveň rozhraní, které vedlo k mojí vlastní tvorbě. Také se ke mně dostalo CD Leonarda Cohena Dear Heather a najednou se přede mnou jako bigbíťákem otevřely kouzelné dveře a já poslouchal s otevřenou hubou klidnou magickou hudbu a ježily se mi chlupy na těle. K takovým muzikantům vzhlížím s pokorou, ti rozjeli na tom světovém hudebním moři bomby, a já se snažím samozřejmě do své tvorby i něco podobného jemně vmíchat.
Jsi velmi plodný skladatel a na hudební scéně se pohybuješ už dlouhou dobu, ale první své sólové CD jsi vydal až před třemi lety. Proč?
Tož košatý je strom bytí i muziky. Najednou, k tomu dozrála moje písničková tvorba. Bylo to právě zde, v tomto kultovním studiu SOREA u Miloše Rábla. Možná i trochu na jeho popud i velkou pomoc při výběru písniček a hledání „tváře“ toho CD. Vlastně už předtím jsem cítil v sobě větší hudební i stylové rozkročení mezi kapelou a pocitem jít sám jinou cestou. To album bylo tím „razítkem“: takhle to je a tak to bude. Ta moje dvě osobní CD se narodila po delší době. Nyní to tak vypadá, že jsem zbytečně vyčkával, ale nechávám vše na pocitu, náladě, nápadu, kdy najednou přilétne něco do hlavy. Začalo to vlastně covidem, bylo náhle více času. Mým záměrem je do budoucna své skladby častěji nabízet i jiným interpretům.
Jsi označován jako folk-bluesový písničkář, přitom když jsem poslouchal tvé nahrávky, moc folku jsem v nich neslyšel…
Dneska doba hodně smazává hranice mezi žánry, styly, víc a více. Je to i o technologiích, způsobu nahrávání. Jsem určitě poznamenán ve výrazu, jako osoba hrající dlouho ten český bigbít. Zároveň nyní hledám i klidnější vyjádření muziky. Je to pak na rozhodnutí se, k jaké aranži se ve finále autor přikloní, jaké vyznění vlastně dát písničce-textu při působení na posluchače. Nebráním se tomu. Něco, taky asi přichází věkem, i když je to můj subjektivní pohled.
Působil jsi v několika pražských kapelách (Parta 88, B-team, Aqualung), která z nich byla tvou srdcovou záležitostí?
Ten kus historie už začíná být v mlžném oparu. Po několika hudebních pokusech, první kapela byla asi Novum, ale to je rok 1974. Pak asi ten B-team a Aqualung. I když se nám podařilo dostat na Jazzové dny, což asi v 70. letech byl docela úspěch, ty kapely moc nehrály. Hodně se zkoušelo, piloval se styl, který se ale také vyvíjel, ale byl zápal a nadšení. V kapele Parta 88 jsem spíše působil jako textař.
Aqualung je název slavné písně od Jethro Tull, jak moc vás ovlivnili?
Jethro Tull byli jednou z mnoha, kteří ovlivnili i celosvětovou scénu, natož naši kapelu. Jejich frontman – flétnista a zpěvák v jedné osobě Ian Andersson jasně vytýčil svou flétnou jejich styl. Najednou Jethro Tull vydali svoje album Aqualung, a naše nová sestava kapely se zpěvákem a vynikajícím rockovým flétnistou Miroslavem Židlickým se s flétnou stylově vydala také tím směrem a rozhodla to potvrdit i v názvu kapely. Já ale měl potom trochu delší hudební pauzu, aktivně jsem nevystupoval, psal spíše texty, plnil si svůj šuplík. Přímo jako „moje“ kapela, dá se říci, je Beer Sanatorium. Tu jsem založil v Radotíně s Dr. Štefanem Kulíkem v roce 2007. Tam už jsem se podílel plně autorsky na repertoáru a snad jí vtiskl i osobitou tvář.
Právě na Beer Sanatorium se chci zeptat, pátral jsem na internetu a poslední aktivitu jsem zaregistroval v roce 2012. Proč už nehrajete?
Beer Sanatorium bylo založeno v tom roce 2007 k vydání CD Voice Of Sanatorium. Z deseti skladeb jsem napsal devět já a tu poslední Tonda Smrčka. Na CD se objevili zkušení borci a mí kamarádi: Ivan Hlas, Jan Martinek, Karel Holas, Mirek Židlický, Pepa Císařovský, Vráťa Kydlíček, Jirka Milota, Viktor Barsa, Petr Flynn, Dan Kopec, Honza Tříška. Repertoár opěvuje náš národní pivní mok. Takový blues rock. Nyní ale BS hraje svátečně, na pozvání, jednou či dvakrát za rok. Členové kapely mají i jiné hudební projekty. Ale pořád existujeme. Spíše se odmlčel ten web: už není síla, která by jej aktualizovala.
Překvapilo mě, jak pestrá je radotínská hudební scéna, přitom není tolik známá jako ta hanspaulská. Čím myslíš, že to je?
Já jsem se do Radotína přistěhoval jako rodilý Pražák v roce 1981. A cítím tu magickou sílu Berounky. Ta dává mocnou energii hudbě jako Mississippi v USA. Tady v té deltě jsou zapuštěný kořeny toho blues i bigbítu stejně jako v New Orleans. Od Berouna přes Karlštejn, Řevnice, Dobřichovice a okolí Černošic až ke mně do Radotína ta hudba je cítit. V Radotíně se to koncentruje. A lidi si už navykají a vědí, že v Radotíně bývají zajímavé hudební i kulturní akce. Ano, dá se to přirovnat s Hanspaulkou, i když ta je spojena spíše se sedmdesátými léty. Navíc Hanspaulka byla více v Praze. Radotín je na okraji, sem se lidi dříve moc nedostávali.
Pojďme k tvému aktuálnímu počinu (ze)Známosti. Překvapilo mě netradiční datum vydání 1. 1. 2024. Proč jsi ho takto zvolil?
CD (ze)Známosti je vlastně dárek, který jsem si nadělil k životnímu jubileu (2023). Od nápadu k realizaci zase nebylo tolik času, a tak to někdy bylo časově náročné. Bez mistra zvuku Miloše Rábla a jeho skvělé práce bych asi nestíhal. Ale podařilo se – zvládli jsme během roku do prosince tu pestrou škálu hudebníků časově sladit a vše včas dokončit. CD jsem vlastně dostal i s interprety pod stromeček. Oficiálně pak jsme určili datum vydání na Nový rok. .
Na desce je jedenáct tvých písní, které interpretují tvoji známí a kamarádi. Měl jsi nějaký klíč, podle kterého jsi konkrétní umělce oslovil?
Zkusil jsem to, zavolal telefonem a požádal je, zda by se podepsali svou interpretací pod moje skladby. Tak na CD mých 11 písniček interpretují moji známí zpěváci, zpěvačky, kapely, kteří jako dárek k narozeninám vdechli těm songům svůj osobitý styl. Myslím, že se to povedlo a já jim za to děkuji, neboť jsem měl na vydání minimum finančních prostředků a všichni se účastnili bez nároků na honorář. Velmi si toho vážím. Opravdu moc.
A písničky si vybírali sami, nebo jsi jim je „přidělil“?
Když tvořím nebo přilétne shůry múza, většinou s textem beru do ruky kytaru a už vytvářím základní melodicko-rytmickou „kostru“ písničky. Mám určitý pocit, jak by měla znít – vypadat. Někdy se mi vynořují i interpreti, ke kterým si ji přiřadím. Tak nějak jsem měl i zde dopředu záměr, koho oslovit a jakou věc mu nabídnout nebo dát k výběru.
Kromě tuším asi dvou skladeb jsem nikde nenašel jejich verze, které bys nazpíval sám?
Asi je to tím, že skladbám dávám jakýsi „kabát“ svým výrazem a interpretací. Pokouším se je vyslat do prostoru k posluchačům. U některých skladeb, i když se samozřejmě dají všechny přearanžovat, jsem měl pocit, že ten „cizí“ kabát od jiných interpretů jim sluší lépe.
Myslím, že by mohlo být zajímavé vydat album pouze s tvým zpěvem.
Jo, jo, jo, ty myšlenky mi také prolétly hlavou. Ale nyní mám v sobě úkol spíše „dokončit“ rozdělané projekty, dotáhnout je do konce. Je to spíše souboj s časem. A také se zastavit, zamyslet a pak se v klidu znovu nadechnout.
Několikrát zde zaznělo jméno Miloše Rábla, ostatně právě se nacházíme v jeho studiu SOREA. Proč sis k nahrávání vybral právě toto místo?
Musím začít trochu ze široka. Já jsem si v Radotíně postavil dům, v jehož suterénu byla zkušebna, kterou posléze Honza Volný, který je spojen s mnoha kapelami (třeba ESO, Krausberry) proměnil ve studio, které fungovalo do roku 1994. Jenže pak Honza, který nade mnou bydlí asi tři sta metrů, přesunul studio k sobě do garáže, protože u mě nebyl telefon – mobily ani maily tenkrát ještě neexistovaly. No, a po roce 1994 se začalo v Praze objevovat více nahrávacích studií. Takže ubývaly zakázky. Nicméně jsem u Honzy ještě v roce 2007 natočil první desku Voice Of Sanatorim. Jenže pak Honza s nahráváním přestal a já musel hledat jiné studio. V roce 2009 jsme se seznámili s Milošem, kterého jsem do té doby znal jen od vidění, protože zvučil v černošickém klubu. Natočili jsme tady CD STARÝ & YARAREE (4 kapely). S Milošem jsme se naladili na stejnou vlnu, a tak jsem tady zůstal.
Když jsme sem jeli, tak jsi mi v autě říkal, že na sólovou dráhu tě přivedl Miloš. Jak k tomu došlo?
To je pravda. On mě přesvědčil, abych ty svoje písničky začal i zpívat, je něco jako můj producent.
Miloši, řekneš k tomu taky něco?
M: No, já už si tu historii přesně nepamatuju. (úsměv)
P: Miloš hrál i v Beer Sanatoriu.
M: Oni u mě nahráli desku a odešel jim baskytarista, tak jsem na záskok nastoupil já. Mělo to být na čtrnáct dní a nakonec z toho byly tři roky. (úsměv)
Máš za sebou pestrou hudební kariéru, ale znám jsi pouze úzkému okruhu posluchačů. Čím to je?
Já jsem naskočil aktivně zase do toho hraní vlastně až v roce 2007, hudba byla sice stále velký kůň, ale pro zábavu. Taky jsem se nacházel hudebně naživo stále spíše v tomto radotínském regionu a okolí.
Programy pražských klubů sleduji docela pravidelně. Přiznám se, že jsem dosud v žádném nezahlédl tvé jméno. Kde je tě možné vidět naživo?
To máš pravdu. Já jsem už nyní „zaparkován“. Spíše se věnuji studiové práci. Vystupuji jen svátečně, buď sólově, nebo s Beer Sanatoriem na speciálních akcích. Také jsem dost zaneprázdněn přípravou a realizací hudební akce Vítání jara, kterou každoročně pořádám za podpory Městské části Praha 16 již od roku 2007. Vše souvisí i s překotným vývojem nejen hudebního žánru i celého písničkového kolotoče. Nastupují nové technologie, styly, interpreti, umělá inteligence, počítače tomu přidávají na rychlosti. Vše se začalo lámat myslím za covidu, začali jsme se spíše uzavírat. Mně se povedlo v říjnu 2021 v Českém rozhlase v hitparáděČeská12vyhrát zlaté i platinové ocenění se svou písní Bez elegance. Drželi jsme se tam devatenáct týdnů, z toho dvanáct na prvním místě. Pro mě BOMBA a životní úspěch! Ano, ta doba dvou, tří roků covidu toho hodně změnila. Fanoušky nyní informuji spíše na stránkách www.manpetty.cz
Ale hlavně si přejme, ať se máme rádi a ať je stále více muziky a pěkných písniček.
