Josef Kůstka – Mám rád, když se muzikanti stále vyvíjí

Text: Luboš Hnát
Foto: Kateřina Smid, archiv Josefa Kůstky
Publikováno: 12. 6. 2024

Kytarista, basista a houslista JOSEF KŮSTKA patří k posledním žijícím pamětníkům začátků našeho bigbítu. Když jsem mu to připomněl, tak si jen povzdechl: „To mi ani neříkej.“ Pepa ve své kariéře hrál s mnoha špičkovými muzikanty, v následujícím rozhovoru jsme zmapovali podstatnou část jeho hudební dráhy.

Jsi pamětník úplných začátků bigbítu u nás, jak na tu dobu vzpomínáš?
Když mi bylo asi šestnáct let, chodil jsem v Hloubětíně na koupaliště. Byla tam taková parta, která si říkala Hurikáni: Hráli na dece spíš takové trampské věci. Jednou jsem se jich zeptal, jestli si k nim můžu sednout. Byli pro a chtěli, abych jim něco i zazpíval. A já jsem zazpíval od Elvise Hound Dog. Hned chtěli, abych s nimi hrál. Tak jsem souhlasil a během čtrnácti dnů nebo tří neděl jsem se naučil celý repertoár. A začali jsme vystupovat. Měli jsme takový předpotopní vybavení. Naší zpěvovou aparaturou byl jeden tlampač, stejný jako ty, ze kterých se ozývaly totalitní nesmysly. Ale abych odpověděl na tvoji otázku. Na tu dobu vzpomínám úplně nejradši, protože jsem ještě nevydělával hudbou peníze a byl to pouze můj koníček, který mě bavil. Muzika mě baví pořád, ale když se jí začneš živit, je už to takové „ušpiněné“. Když to shrnu, tahle doba byla naprosto k nezaplacení.

Jindra Vobořil mi kdysi říkal, že kolem vás se utvořila jakási komunita, ve které bylo snad sto lidí. Jak taková skupina fungovala?
No, nebylo to sto lidí, ale tak šedesát. A ti se o nás starali jako o své. Byli tam šikovní lidé, kteří pracovali v Tesle Hloubětín, a ti nám pomáhali. Třeba slavný zvukař Zbyněk Lán alias Binny Laney vymýšlel různé efekty, které byly daleko za současnou zvukovou technikou. Taky tam pracoval zpěvák Hurikánů, Pavel Kuchta, který to podobné dělal pro nás. Všichni nám hodně pomáhali se stěhováním a stavěním aparatury, což není žádná sranda. Tenkrát se na koncerty jezdilo tramvají a celá parta jela s námi. Hodně jsme hráli tancovačky v Kotvě, což bylo bezvadný, ale museli jsme se tam dostat tramvají, tak to prostě bylo.

Když se řekne Kotva, většina lidí si dnes vybaví obchodní dům postavený v sedmdesátých letech. Kde se tehdy hrálo?
V podzemí se odehrávaly bítové koncerty, které nebyly režimem povolené. Ty kapely měly spousty svých nadšených fanoušků.

Vím, že tehdejší a dnešní doba se co do možností svobody a technologií nedá moc porovnávat, ale mohl bys zhodnotit, jaký přístup k hudbě jste měli vy a jaký ho mají současní muzikanti?
Nadšení bylo úplně jiné. My jsme nevěděli, jak to vypadá v kapelách na Západě, vůbec nás nenapadlo, že se hudbou dají vydělávat velké peníze. Nás hraní prostě bavilo, to byla právě ta nejšťastnější, čistá doba.

Vy jste třeba v Kotvě koncertovali zadarmo?
Řeknu ti takovou historku. My jsme za vystoupení dostávali dvě stě, později čtyři sta korun pro celou kapelu. Jednou se stalo, že pořadatel zmizel – nebyl to nikdo jiný než pozdější boss československé popmusic František Janeček. Já jsem muzikantům každému slíbil honorář padesát korun, takže jsem za Frantou vyběhl, a když jsem ho chytil v průjezdu, začal jsem s ním cloumat, aby nám dal ty prachy. Od té doby se o mě traduje, že jsem první a jediný, kdo zfackoval Frantu Janečka, ale tak úplně pravda to není – moc jich nedostal. (smích) Už tehdy byl Janeček absolutní škrt.

Za tvé kariéry s tebou hrála spousta špičkových muzikantů. Začnu u Blue Effectu, jak ses k němudostal?
To jsi přeskočil hodně let. S Hurikánama jsme hráli ten pravý bigbít, to bylo bezvadný. Jenže pak přišli zpěváci Honza Vaculík a Lešek Semelka. Honza se seznámil s Petrou Černockou a chtěl, abychom hráli písničky z filmu Dívka na koštěti. To já jsem nechtěl, takže přišel Zdeněk Merta, který se stal kapelníkem – do té doby jsem jim byl já. No a najednou mi Lešek navrhl, abych začal hrát u Blue Effectu na baskytaru. Já jsem se tomu hodně divil, protože oni měli Jirku Kozla, což byla velká osobnost. Jenže Lešek říkal, že i když je Jirka osobnost, tak uhraje málo a nemá techniku, kterou oni potřebují. Tak jsem si řekl, že by to nemuselo být špatný, protože Blue Effect už byl tehdy velký pojem. Lešek mě tedy pozval na konkurz. Přišel jsem do jedné místnosti, kde se scházeli tehdejší rockeři. Seděla tam celá kapela, a za chvilku přišel Jirka Kozel. Bylo mi to vyloženě nepříjemné. Když Jirka přišel, byl hodně smutný, že ho chtěj vyhodit (to slovo nemám rád). On tam seděl a v očích měl slzy. Zkoušel jsem mu to vysvětlit, ale on byl na mě naštvaný, od té doby mě nemá moc rád. Zahrál jsem tedy vše, co potřebovali, a přijali mě. Jirku to moc mrzelo.

Jak se ti spolupracovalo s Radimem Hladíkem?
Já jsem Radima měl moc rád jako muzikanta, ale lidsky jsme si moc nesedli.

Zaznamenal jsem několik vyjádření Leška Semelky, který pro Radima příliš pochopení neměl.
My jsme byli s Leškem velký kamarádi a on to s Radimem měl podobné jako já. Radim byl sólista a chtěl být na pódiu hlavní osobností, a to se Leškovi moc nelíbilo.

Slyšel jsem, že Lešek Radima jako skladatele moc neuznával.
To bych tak úplně neřekl, to možná říkal Lešek, ale já si Radima cením víc jako skladatele než jako kytaristy. My jsme jednou v Německu nahrávali moji písničku Jedenáctého října, kde je těžká předehra a Radim ji nebyl schopen zahrát, ale já ano. Jasně, bylo to tím, že jsem ji napsal, ale myslím, že skvělý muzikant, jako byl Radim, by to měl zahrát. Jako kytarista se mi o hodně víc líbil František Griglák ze Slovenska, kterému jsem já zpočátku dal základy a který se od té doby samostatně vyvíjel do dnešní virtuozity. Radim, i když byl výborný, zůstával pořád stejný.

Málo se ví, že jsi hrál u Michala Tučného. Co tě jako rockera vedlo ke country?
Každý muzikant se vždycky v nějakém období setká s existenciální bídou, která trvá různě dlouho. A když je ženatý, tak to manželka buď snese, nebo ne. A když to nesnese, tak se musí trochu sklonit, aby zase začal vydělávat. A přes kamaráda baskytaristu Vildu Kijonku jsem se dostal k Michalovi. Ale nebyl jsem tam spokojený. Každé vystoupení jsem doslova protrpěl a odnesl jsem ho psychicky. Já jsem vždycky country odsuzoval, a teď jsem ho najednou hrál. Takže jsem začal hodně pít a upadl jsem do apatie. Uprostřed jednoho koncertu v jižních Čechách jsem v šatně oznámil: „Pánové, já už takovýhle sračky nikdy hrát nebudu.“ A už se mnou nikdo nehnul, takže jsem druhou půlku nevystoupil. Michalovi se to pochopitelně nelíbilo. Takže jsem v kapele byl jen asi tři čtvrtě roku. Ona to není špatná muzika, ale je pro nějaký okruh muzikantů, my jako rockeři jsme jiný.

Asi nejdelší dobu hraješ s Václavem Neckářem, jak vaše spolupráce vznikla?
U něj hrál vážený kytarista a skladatel Ota Petřina, který měl jako vzor Jimmyho Page, takže v jeho písničkách je ten vliv hodně slyšet. Každý má svůj vzor, tomu se nikdo neubrání. Jindrovi Vobořilovi to hodně vadilo. Ota dostal od komunistů zákaz vystupování, nejen kvůli vzhledu, a po jeho odchodu jsem díky Jindrovi dostal lano. Hned když jsem nastoupil, jeli jsme do Německa nahrávat. Měl jsem se naučit celý repertoár do 14 dnů, já jsem ho uměl za týden.

Když už jsme u těch vzorů, koho obdivuješ ty?
Franka Zappu.

Proč?
Protože je to jeden z hudebníků, kteří se celý svůj život pořád rozvíjeli, o což se snažím taky. Když posloucháš Zappu, tak zjistíš, že jde o esenci muziky. Jeho skladby jsou ovlivněny všemi styly, ale je to pořád Zappa. Byl absolutní muzikantský génius všech dob.

Nesmím zapomenout na tvého celoživotního souputníka Jindru Vobořila, se kterým jsi hrál v několika kapelách. Která se ti líbila nejvíc?
Asi Gen a Česká trojka. Jindra byl můj životní přítel, vynikající zpěvák a výborný, i když trochu nedoceněný muzikant. Vůbec nehrál na sebe, měl velké charisma a muzikantům se s ním dobře hrálo.

Jindra se o tobě vyjadřoval velice pochvalně, považoval tě za jednoho z nejlepších českých kytaristů. Pamatuji si jeho výrok, že sis poradil s party, na které byl krátký i Luboš Andršt nebo Michal Pavlíček. Co ty na to?
Luboš byl můj vrstevník. On byl jeden z mála, který se vzdělával teoreticky. Měl kapelu Roosters a my jako Hurikáni jsme byli konkurenti. Luboš hrál dlouhý čistý tóny, což je líbivé, ale obtížné na provedení. Já, když jsem ho poslouchal, tak jsem se pořád bál, že udělá chybu. A když ji udělal, bylo mi to nepříjemný, i když publikum nic nepoznalo. Je pravda, že moji písničku Dítě a pes nedokázal žádný kytarista zahrát.

Jindra byl také kritikem poměrů v českém showbusinessu. Jaké jsou tvoje zkušenosti?
Jindra byl největší encyklopedista světového rocku, kterého jsem znal. Měl obrovskou sbírku nahrávek, které poslouchal, a proto měl vytříbený vkus. Kdykoli poznal v nějaké skladbě plagiát, hned na to kriticky upozorňoval. Proto si moc nevážil Oty Petřiny. Z toho důvodu nebyl za dobře ani s Vaškem Neckářem, který je jinak vynikající citlivý zpěvák i člověk. Na druhou stranu Jindra napsal knihu, kde si dával dost pozor, já bych byl daleko odvážnější.

Ještě před několika lety jsi hrál keltskou muziku ve skupině Dick O’Brass. Jak se ti spolupracovalo s o dvě generace mladšími spoluhráči?
Dick O’Brass je moje srdeční záležitost. Už s nimi hraju sice zřídka, ale vždycky mezi nimi načerpám novou sílu. Mám rád i jejich fanoušky, připomíná mi to partu, která kdysi byla u Hurikánů. I když jsem z kapely odešel, uvědomil jsem si, že toho úplně nechat nemůžu. A nějaká významnější vystoupení s nimi odehraju.

Pojďme do současnosti. Pracuješ na své sólové nahrávce, můžeš o ní něco prozradit?
Bude to retrospektivní, chronologická nahrávka, takže od začátků mojí kariéry až po dnešek. Stylově bych to přirovnal k trošku měkčímu Blue Effectu.

Jestli se nepletu, bude to tvoje vůbec první deska. Proč jsi netočil dříve?

Ten nápad nosím v hlavě asi třicet nebo čtyřicet let. Všichni okolo mě točili desky, a já pořád neměl na tu svojí čas. Ale v šuplíku mám hodně skladeb, takže jsem se k nahrání své desky dostal až na sklonku kariéry.

Kdy si fanoušci budou moct album poslechnout?
Mám už tak na devadesát devět procent hotovo, ale ještě se to bude muset smíchat a udělat poslední úpravy, design obalu atd… Doufám, že do konce léta bude deska na světě.

Archivní fotografie Josefa Kůstky