Text: Luboš Hnát
Foto: Archiv kapely Red Baron Band, Milan Hašek
Publikováno: 31. 8. 2023
Red Baron Band – zleva: Radek Horník, Jiří G. Rubeš, Marika Postlerová, Paul Kowacz
Pražská partička RED BARON BAND hraje již více než třicet let starý dobrý hard rock, s nímž neúnavně brázdí naše klubová pódia. Letos jim po dlouhých třinácti letech vyšlo nové album, které nazvali Last Chance. Na moje otázky odpovídali lídr kapely kytarista PAUL KOWACZ a zpěvačka MARIKA POSTLEROVÁ.
Nedávno vyšlo vaše páté studiové album, jaké jste na něj zatím zaznamenali ohlasy?
Paul: Ohlasy fanoušků jsou velmi pozitivní a hodně z nich si myslí, že je to naše nejlepší album. První recenze jsou velmi pochvalné a několik písní se dostalo do zahraničních rozhlasových stanic, od nichž máme velmi pozitivní reakce. Někteří zahraniční moderátoři si psali o zaslání celé diskografie, což považuji za úspěch. První singl z desky, tedy skladba Victoria se dostala do playlistu českého radia RockZone a za tři měsíce byla už čtyřikrát v týdenním top 12. Díky desce také vidíme větší zájem o naše sociální sítě a přehrávání nových skladeb na Youtube a dalších platformách.
V jednom z minulých rozhovorů mi Pavel říkal, že deska se jmenuje Last Chance, protože ji kapela vnímá jako poslední šanci k tomu, aby se prosadila. Platí to stále, nebo se význam onoho názvu někam posunul či dokonce úplně změnil?
Paul: To prosazení bylo trochu s nadsázkou, my jsme hlavně měli po tak obrovské studiové pauze touhu dotáhnout desku do finále, protože o albu se uvažovalo už v roce 2014, ale nakonec se podařilo nahrávku vydat až letos. Proto jsme si ve zkušebně v legraci říkali, že je to naše poslední šance. K tomu se ale určitě dostaneme později.
Název Last Chance má několik rovin. Jednak samotná titulní skladba se zamýšlí nad tím, co po nás zůstane za odkaz, až tady nebudeme. Připomíná lidem, že by neměli odkládat důležité věci na později a snažit se zanechat po sobě pozitivní stopu. Další rovinu naznačuje obal desky: je to styl života, kterým dnes většina světa žije. Pro hodně lidí je důležitější, jak vypadají na sociálních sítích, než jak žijí ve skutečnosti. Jakou modlou je telefon, internet a jak jsme na nich svým způsobem závislí a změnilo to náš svět, život a změnilo to i naše priority. Deziformace, politické manipulace mění realitu a lidé se nechají snadno oblbnout a dělí se často na velmi agresivní tábory zastávající svůj pohled s nulovou tolerancí k druhým.
Obal desky Last Chance
Například vidíme okolo úpadek zájmu o hudbu, problém s udržením pozornosti, lidé mladší generace nejsou schopni kolikrát doposlouchat ani jednu píseň, natož aby poslouchali celá alba. Větší část populární hudby se už jen stává produktem a nejde o nějaké emoční sdělení, složitější hudební formy jsou již delší dobu na okraji zájmu. Promotéři si stěžují na menší návštěvnosti na koncertech a tak dál. Dokážete si představit svět jako místo, kde je hudba v pozadí zájmu široké veřejnosti nebo vůbec neexistuje? To by byl hodně depresivní svět. Je úkolem všech vnímavých lidí se s tímto stavem nějak poprat a pomocí lidské kreativity udělat ze světa lepší místo. To je ta naše pomyslná poslední šance. Zkrátka všechny ty moderní technologie a možností, které přinášejí, jsou dobrým sluhou, ale zlým pánem.
Vím, že album má poměrně zajímavou historii, ale kvůli personálním změnám za mikrofonem se nahrávání několikrát odložilo. V roce 2016 se dokonce muselo zrušit dva týdny před zablokovaným termínem ve studiu, proč?
Paul: Tehdy se naše zpěvačka Monika Infernalis dostala do situace, kdy jí její partner pod vlivem různých událostí dotlačil k tomu, ať si vybere mezi ním a kapelou. Byla to taková emoční horská dráha a ona si nakonec vybrala jeho. Pak toho dost litovala, ale to už je jiný příběh. Nicméně se to stalo čtrnáct dní před nástupem do studia. Takže se vše muselo zrušit a my jsme dali projekt dočasně k ledu. Pár měsíců nato jsme našli Mariku, začali zkoušet, koncertovat a poté, co si vše sedlo, jsme konečně desku začali nahrávat. Bohužel nám do fáze mixů a dohrávek vstoupil covid, a tak se vše zase protáhlo. Pak ještě přičtěme komplikace okolo smlouvy a nutný čas na výrobu a ze všech těchto peripetií se stala třináctiletá pauza mezi deskou Reflections a letošním albem Last Chance.
Red Baron Band – Zleva: Jiří G. Rubeš, Radek Horník, Marika Postlerová, Paul Kowacz
Nahrávka vychází u britského vydavatelství Roulette Records, proč padla volba na něj, a ne na některou tuzemskou firmu?
Paul: U nás nikdo zájem neprojevil a myslím si, že většina vydavatelů by nám ani nijak zásadně na českém trhu nechtěla pomáhat. Všichni tady jedou na jistotu a nemají tendenci pracovat víc, než je třeba, a vůbec ne nějak riskovat. Přeci jen není to v češtině a nejde v českých poměrech o mainstreamovou záležitost. V Roulette od první chvíle nahrávce věřili a neměli potřebu nám do umělecké stránky věci mluvit. Z jejich strany byl příslib posunout naši hudbu do rádií po celém světě, což se opravdu, díky jejich snaze, pomalu děje. Nemají to jednoduché, protože jsme pro svět neznámá kapela, ale naše písničky už se dostaly do míst, kam bychom je my nedostali a je vidět, že za námi někdo stojí.
Nemáte obavu, že zahraniční vydavatel nebude na našem trhu desku dostatečně podporovat?
Paul: Naše dohoda s Roulette je, že my propagaci na našem území budeme maximálně pomáhat. Logicky tady máme lepší kontakty a osobní vazby než oni.
Mariko, ty jsi do Red Baron Bandu nastoupila v roce 2018, jak jsi se k nim dostala?
Marika: Ta historie je ještě trochu delší. V roce 2014 jsem si hledala novou rockovou kapelu. Přes inzerát jsem narazila právě na Red Baron Band. Tenkrát mě kluci nevzali, vybrali si jinou zpěvačku. Začala jsem působit v hardrockové kapele Toy. Byl to asi osud, protože díky ní jsem potkala svého současného manžela. V roce 2018 se kapela Toy rozpustila a já znovu hledala nový projekt. Náhodou jsem opět natrefila na inzerát Red Baron Band. Přišlo mi to dost humorné, tak jsem se Pavlovi znovu ozvala. No a podruhé si mě už nechali. (smích)
Red Baron Band – Paul Kowacz
Red Baron Band hrají starý dobrý hard rock, ty jsi o dost mladší než zbytek kapely, takže bych čekal, že budeš mít hudební kořeny někde jinde. Co tě přivedlo k tomuhle stylu?
Marika: Moji rodiče mě od malinka vedli k hudbě. Doma hrála muzika hodně často a různé styly (klasická hudba, jazz, pop, rock, metal). Obzvlášť taťka měl vždycky hodně blízko k hard rocku a heavy metalu. Možná se nezdám, ale jsem na tom prostě odchovaná. (úsměv) Už před Red Baron Band jsem vystřídala tři rockové kapely, takže jsem nešla do žádných neznámých vod, abych si něco ozkoušela. Prostě mě to baví. (smích)
Když jsem viděl několik vašich prvních vystoupení s tebou v sestavě, tak jsem měl pocit, jako by ses styděla. Postupem času jsi ale získávala na jistotě a v současné době už na sebe zaslouženě strháváš většinu pozornosti, vnímáš to taky tak?
Marika: Určitě jsem se nestyděla. Toho jsem se zbavila tak v patnácti v hudební škole. (úsměv) Spíš bych řekla, že jsem se necítila úplně sebejistě. Kluci inklinovali k odlišnému stylu zpěvu a dávali mi za příklad to, co se jim líbí a co je jejich představa. Ačkoli jsem sama sobě v hard rock věřila a měla s ním předchozí zkušenosti, tak mi to nebylo úplně komfortní. Nechtěla jsem se přizpůsobovat nějakým škatulkám… Přála jsem si, aby mě kapela i publikum přijalo takovou, jaká jsem… Bez předsudků, že „hard rock má znít jinak“. Publikum reagovalo od prvních koncertů víceméně kladně, což nejspíš povzbudilo i kluky. Když jsem začala cítit větší důvěru od nich, začala jsem se víc uvolňovat. O to lepší dojem člověk pak zanechá. (úsměv)
Na studiové nahrávce hraješ na klávesy, proč je nevozíte i na živá vystoupení?
Marika: Víš, já se cítím být jen zpěvačkou, ne klávesistkou. Sice mám za sebou sedm let klasického klavíru, ale nikdy mě to netáhlo. Od doby, co jsem s pianem skončila, tak jsem na něj v podstatě nesáhla. Na druhou stranu se některé věci nezapomínají a já mám docela cit pro rytmus. Když bylo potřeba nahrát klávesy s maximální rytmickou přesností, šlo mi to zkrátka nejlíp, tak jsem to nahrála. Ale na koncertech potřebuji zpívat, nechat se pohltit hudbou, hýbat se. Chci na pódiu vidět a vytvářet život, ne stát nebo sedět u kláves. To prostě není můj styl. (úsměv)
Když jsem si pročítal kredity na obalu, bylo tam uvedeno: Recording engineer: Paul Kowacz, assisted by Marika Postlerová. Co přesně jsi dělala?
Marika: Ano, Pavel byl moc vstřícný a uvedl mi zásluhy, které zas až tak za řeč nestojí. (smích) Neee, tak desku jsme si nahrávali kompletně sami. Nebyl u nás žádný zvukař ani technik. Kluci zároveň chtěli, aby se instrumentální sekce nahrávala dohromady, takže Pavel prostě nemohl být ve studiu i u pultu. Já mám všeobecně nahrávání moc ráda. Ani mě nenapadlo, že bych u toho nebyla jen proto, že tři dny se nenahrává zpěv, ale jen hudba. Já to prostě chtěla vidět, slyšet, pomáhat, trávit s kluky čas, abychom se jako kapela stmelili. Pavel asi viděl, že technicky nejsem úplný jelito a že mám vcelku dobré ucho. Tak jsem pouštěla nahrávání, zastavovala nahrávání, když jsem slyšela, že tam cokoli nesedí, pomáhala Pavlovi u prvního čištění nahrávek a střihu… Zkrátka jsem byla další dvě neunavený uši a ruce. (úsměv)
Red Baron Band – zleva: Paul Kowacz, Marika Postlerová, Jiří G. Rubeš a Radek Horník
Pod písní Victoria je jako spoluautor uveden původní zpěvák Honza Holeček. Jde o novinku, nebo jste ji měli v šuplíku ještě z jeho éry?
Marika: Byla v šuplíku z jeho éry, ale tu historii zná líp Pavel.
Paul: My jsme tu píseň hrávali v trochu jiné podobě v období, kdy jsme vystupovali jako trio, tedy s Honzou a Radkem. Potom Radek říkal, že tomu chybí ještě silný refrén, a tak jsem ho k tomu dodatečně složil a také napsal text. V této konečné verzi jsme ji zkoušeli ještě s Monikou Infernalis a stala se součástí plánu na nové album.
Na závěr se chci zeptat na vaše další plány, co chystáte do budoucna?
Marika: Já se teď na chvíli odmlčím, abych se naučila být matkou. (smích) Ale kluci nenechají Red Baron Band oddechnout a budou pokračovat i beze mě. Plánují se další koncerty i práce na nové tvorbě. Určitě je na co se těšit.
Paul: Nové skladby se budou časem řešit ve zkušebně, ono to někdy zabere čas, než se ty formy ustálí. Pamatuji případy, kdy jsme měli songy až dvacet minut dlouhé a postupně se škrtalo, až jsme se dostali na pět až sedm minut hudby. Nápadů mám spoustu, ale ty se budou muset vyselektovat. Nicméně už mám nápad na název nového alba a obal. Zatím si ho nechám pro sebe, protože je na to ještě dost času. Další nápad byl natočit songy z různých etap kapely, které zůstaly jen na nahrávkách ze zkušebny nebo koncertů. Zkrátka v každém období kapely – ať už byl za mikrofónem Honza Holeček, Mirek Jech nebo Monika Infernalis – zůstal nějaký hudební rest, který by bylo škoda nechat ležet v archivu. Máme pěkný nápad natočit s každým z nich pár věcí a udělat hodně netradiční album. Samozřejmě by tam nechybělo ani několik věcí s Marikou. Vhodná tečka by byl například společný song všech za mikrofonem. Je zatím ve stádiu plánů, ale nápad je to zajímavý.
