Text: Luboš Hnát
Foto: Archiv Petra Korála
Publikováno: 8. 2. 2023
Troufnu si říct, že ten, kdo se více zajímá o naši rockovou muziku, četl alespoň jednou článek, pod kterým je podepsán PETR KORÁL. Mám to štěstí Petra považovat za svého dobrého kamaráda, potkáváme se na koncertech, chodíme spolu na pivo. Vždy mě ale zajímalo, jak se z něho stal uznávaný hudební publicista. Nejen to, ale i další pozoruhodnosti se dozvíte v následujícím rozhovoru.
Petře, jak ses dostal k rockové muzice?
Nebudeš k tomu věřit, ale k prvotnímu kontaktu s ní došlo, už když jsem chodil do školky. Bylo to někdy v roce 1973 nebo nejpozději 1974, a to na svatbě někoho z příbuzenstva. V restauraci, kde probíhala oslava, totiž měli jukebox, svatebčani si z něj pouštěli třeba Olympic a Schelingera, mně se se to ukrutně líbilo a chtěl vědět, kdo to hraje. A dobře jsem si ta jména ihned zapamatoval! (úsměv) Už od sedmi nebo osmi let jsem pak vyhledával cokoliv s ostřejšími kytarami v rádiu nebo tehdy jediné televizi. Nebylo tam toho moc, ale občas přece jen něco… No a zásadní vliv na to, že jsem také již v raném dětství objevil i západní rockové kapely, měl můj o sedm let starší bratr (dej mu pámbu nebe), který v pubertě přitáhl domů kazety s Black Sabbath, Deep Purple, Pink Floyd, Nazareth, Uriah Heep, Sweet nebo Slade., pouštěl si je přede mnou a posléze mi dokonce dovolil, abych si je kdykoliv přehrával i sám. Což jsem dělal opravdu často… Měl radost, že mě to tak baví, a nakonec mi svůj poměrně drahý kazeťák a všech cca padesát kazet přenechal! To byl úplný základ mé sbírky nahrávek, která se následně začala rychle rozšiřovat. (úsměv)
Vzpomeneš si, co jsi slyšel jako první?
Jak už jsem zmínil ‒ Olympic a Jiřího Schelingera. Z té dávné svatební oslavy, tedy z toho jukeboxového repertoáru, si dodnes pamatuju ještě písničku Raketou na Mars Věry Špinarové, ale to, pravda, moc bigbít nebyl. (úsměv)
Kdy jsi napsal svůj první článek a o čem byl?
Musel jsem trochu přemýšlet a hledat, ale mám to! Na gymplu v Klatovech, kam jsem chodil, vycházel studentský časopis Šplhoun a já pro něj ve třeťáku, s drzostí adolescentnímu věku vlastní, začal psát seriál Roky v rocku. První díl se jmenoval Současnost v heavy metalu, vyšel někdy na jaře 1986 a o čem byl, snad netřeba rozvádět. (úsměv)
Měl jsi nějaký novinářský vzor či nějakého mentora?
Vzorem mi byli někteří autoři, co psali v 70. a 80. letech do Melodie a Gramorevue. V první řadě Jiří Černý, kdo jiný, že. Ale měl jsem moc rád i styl Vladimíra Vlasáka (opět posílám pozdrav do nebíčka). Ve snu by mě tenkrát nenapadlo, že s nimi oběma i s dalšími pro mě ikonami jednou budu kamarád a kolega… A mentora jsem vlastně měl taky. Byl jím Ivan Cafourek, spolu s Vláďou Vlasákem kmenový redaktor Melodie (nikoliv pouze externí autor) poslední zhruba dva roky před listopadem 1989. To on zapříčinil to, že jsem se stal skutečným hudebním novinářem. Od roku 1987 jsem studoval v Praze na Právnické fakultě UK a i tam vycházel studentský časopis, do kterého jsem psal své z dnešního pohledu ještě dost neumětelské články o muzice.
Jednou jsem tam napsal něco rádoby odvážného o tehdejším českém punk rocku, ten článek se nějakou záhadou, naprosto netuším jak, dostal až k Cafourkovi a on mě pozval do redakce Melodie. Bylo to cca v březnu 1989. Šíleně mi ten článek sepsul, přičemž mi pečlivě vysvětloval, co přesně je napsané špatně, neobratně a amatérsky. Ve finále mi ale řekl, že přesto všechno ve mně cítí nějaký talent a abych zkusil něco napsat do Melodie: třeba nějaké profily mých oblíbených českých kapel. Že když to bude dobré, třeba to zařadí… Vytvořil jsem tedy profily blackmetalového Törru a punkového Šanova 1 – a světe div se, oba v létě 1989 v té Melodii vyšly! Byl jsem nejšťastnější člověk na světě… Každopádně dotyčný Ivan Cafourek mi tenkrát dal několik zcela zásadních rad, na co by si hudební novinář měl dávat pozor a čeho se vyvarovat, a dodnes na ně vzpomínám, protože platí stále. Proto o něm mluvím jako o mentorovi, o čemž on patrně dodnes nemá tušení.
Schováváš si své články, případně v jaké formě?
Ehm… Schovávám, ale nedůsledně. Mám sice většinu novin a časopisů, kde moje články vyšly, ale vzhledem k tomu, že bydlím v malém a poněkud diskomfortním bytě, jsou bez většího ladu a skladu umístěny v jedné místnosti a horko těžko bych hledal něco konkrétního. Na skenování těch článků nemám čas, ale pokud vím, staré ročníky Rock & Popu takto zdigitalizovalo Popmuseum. Věci, co mi vyšly jen na internetu, taky nějak systematicky neschraňuju. Ale mám snad všechny své články od roku 1997 ve wordovských rukopisech ve svém počítači. Ty starší bohužel ne, nenávratně jsem o ně přišel, když mi „umřel“ můj první komp a já tupec do té doby samozřejmě nic nezálohoval.
Působil jsi v redakcích prestižních hudebních časopisů, jak ses tam dostal?
O tom, jak jsem coby vyjukaný externista pronikl do Melodie, už jsem mluvil. To byl rok 1989. Pak přišla revoluce a začal vznikat Rock & Pop. A já, ač jsem byl začínající novinářské nedochůdče, jsem zřejmě už těmi příspěvky do Melodie prokázal, že ve mně nějaký potenciál dříme. Byl jsem Vláďou Vlasákem osloven, abych s Rock & Popem spolupracoval, a v nesrovnatelně větší míře než předtím s Melodií. Takže jsem do něj pravidelně přispíval hned od prvního čísla a pomalu jsem si začal uvědomovat, že na vejšce studuju něco, co vlastně dělat nechci, a že si přeju živit se jednou psaním o muzice. Na podzim 1991 jsem sice studium práv úspěšně dokončil, ale rovnou se zajímal, jestli bych nemohl nastoupit na stálý úvazek do R&P. Jenže tam tehdy místo nebylo a já tak trochu ze zoufalosti nastoupil jako právník na tehdejší ministerstvo státní kontroly. Mimochodem, to místo mi dohodil už několikrát zmiňovaný Vláďa Vlasák, protože personálnímu oddělení tam šéfoval jeho kamarád, a slíbil mi, že jakmile by se v R&P nějak pro mě příznivě změnila situace, okamžitě dá vědět. Svůj slib splnil, takže v dubnu 1992 jsem se stal plnohodnotným redaktorem R&P a tím moje právnická kariéra po pouhém půlroce definitivně a navždy skončila. (úsměv).
Jak a kde jsi sháněl podklady a informace v dobách, kdy ještě neexistoval internet?
Vzhledem ke svému jazykovému handicapu – studoval jsem bohužel němčinu, nikoliv angličtinu – jsem vlastně nikdy moc nepsal o zahraničních interpretech a odjakživa se zaměřoval na domácí scénu. A na ní mi nepřišlo jakkoliv problematické si ty informace sám zjistit. Ostatně internetu se bohužel někdy moc věřit nedá, i Wikipedie a jiné stránky často obsahují různé faktické chyby a nepřesnosti, na které jsem jako v některých ohledech puntičkář hodně háklivý.
Většina lidí tě má zaškatulkovaného jako novináře, který píše a poslouchá převážně hard and heavy, ty se ale věnuješ i jiným žánrům. Jaký byl a je tvůj posluchačský vývoj?
„Korál? To je ten metalista!“ Případně: „Jo, Korál… Metalista, ale občas si asi poslechne i něco jinýho.“ Tak mě dodnes někteří lidé označují a musím přiznat, že mě to docela se*e, protože si absolutně nevšimli, co všechno jsem za těch zhruba 34 let aktivního působení na domácí hudební scéně dělal. Od samotných publicistických začátků jsem psal o všem možném, co jsem měl rád, nejen o metalu! Ale zároveň to neberu jako nějaké prokletí: ostatně metal mám pořád rád a nikdy se za to nebudu stydět, naopak jsem do jisté míry hrdý metalista. Ovšem právě že nejen metalista… Jasně, já se na té metalové scéně pomyslně zviditelnil nejdřív, jenže už od základky jsem poslouchal veškeré formy rockové hudby, v rámci získávání přehledu se nevyhýbal ani popu a nejpozději na gymplu našel nemalou zálibu například i v některých folkových písničkářích. Dnes je to stejné, poslouchám pořád všechno možné a mám rád mnoho věcí, které si pro někoho vzájemně odporují. Od něčím zajímavého hip hopu po brutální death metal, od těžké alternativy po kvalitní popík, od primitivního punku po sofistikovaný jazz rock. A přijde mi to naprosto normální a nechápu, že spousta lidí se vyhraňuje, naskočí na jeden styl a odmítá k sobě pustit cokoliv jiného. Strašně se tím ochuzují… Nicméně uznávám, že moje hudební všežravost a s tím spojená žánrová tolerance je možná až extrémní a určitě ne běžná. Na druhou stranu jsem v tomto směru extremista s největší radostí. (úsměv)
Mnoho hudebních publicistů je zároveň aktivními muzikanty. Jak to máš ty, hraješ na nějaký nástroj?
Výborná otázka, tu mi ještě žádný kolega novinář nepoložil. (úsměv) Ne, nehraju na žádný nástroj. Svého času jsem v metalových kapelách Asmodeus (1988–1989) a Breaking Beads (1999–2007) zpíval a psal texty, to je možná i tak nějak známo. Ale nejspíš se neví, že už někdy v šestnácti letech jsem chvíli zkoušel s jedním kamarádem kytaristou, schopným i psát vlastní písničky, rozjet první kapelu a v ní jsem kromě zpěvu měl na starosti i baskytaru. Strašně mě bavilo na ni hrát, jenže zjistil jsem, že musím buď jen zpívat, nebo se soustředit pouze na tu basu – obojí zároveň mi zoufale nešlo. Největší legrace ovšem je, že tenkrát se nějak o našem zkoušení (nikdy jsme nevylezli na veřejnost, ostatně byli jsme jen dva a chyběl nám bubeník) dozvěděla jistá dodnes existující klatovská skupina hrající klasický tancovačkový bigbít a hodila mi lano jako basákovi, aniž by mě v životě slyšela hrát. Myslím, že může být ráda, že jsem ve strachu ze zesměšnění nepřišel ani na jednu zkoušku – neuměl jsem opravdu skoro nic. (úsměv)
Na Radiu Beat moderuješ pořady Uši a Hard & Heavy. Jak a v čem se liší práce pro rádio a pro tištěná média?
Z mého pohledu se liší celkem zásadně. Protože když tvořím článek, hraju si s každým slovíčkem, aby výsledkem byl nějaký v rámci možností vypilovaný útvar. Kdežto pro rádio si předem žádný scénář, který bych tam pak četl, nepřipravuju a celé to stavím na improvizaci a momentálních nápadech. Až na výjimky opravdu jedu spatra. To ovšem neznamená, že bych se nepřipravoval, naopak se připravuju velice pečlivě, což se týká jak výběru pouštěné muziky, tak získávání informací k ní nebo k hostům.
Kromě novinařiny se věnuješ také budování digitálního archivu československé rockové muziky. Jak je v současnosti velký (kolik čítá položek, zabírá GB/TB/)?
To je prostě moje vášeň a úchylka, šíleně mě to baví, i když z toho vlastně nic – kromě uznání lidí, kterým občas pošlu nějaké rarity – nemám. Naopak mi to požírá moře už tak nedostatkového volného času. Snažím se postupně nagrabovat většinu tuzemských CD z mé skutečně obsáhlé sbírky čítající několik tisíc kusů, ale hlavně zdigitalizovat všemožné zajímavé kazetové a vinylové nahrávky, které nikdy na CD nevyšly. Různé demáče, neoficiální živáky apod. Momentálně toho mám skoro 3 TB. Jen bych ještě upřesnil, že je to archiv především českých skupin a interpretů, a zdaleka nejen rockových. Slovenskou scénu už od jisté doby v podstatě nemapuju, nejde to stíhat.
Určitě máš ve své sbírce i nemálo rarit, jaké jsou ty nejzajímavější?
To je otázka, na kterou asi nejsem schopen dost dobře odpovědět. Protože zatímco pro někoho by byla rarita kdejaký demáč, pro někoho jiného by mnohé ty demáče a „piráty“ naopak byly zvukově i jinak nezajímavé, poněvadž má jaksi „náročnější ucho“… Fanoušci a sběratelé by patrně ocenili třeba nějaká natočená, leč nakonec nikdy nevydaná alba, kterých také pár mám, případně jednotlivé oficiálně nerealizované písně (tzv. outtakes) některých známých skupin, ale nebudu konkrétní. Dotyčné kapely, respektive muzikanti z nich by možná nebyli nadšení, že ty nahrávky vůbec zmiňuju, jelikož často z různých důvodů nestojí o to, aby se jakkoliv veřejně šířily. Stávalo se, že mi sice něco sami poskytli, ale vyloženě jen pro moji osobní potřebu.
Pokud jde o různé „neofiko“ záznamy z koncertů, v těch si nějak obecně nelibuju, ale když jsou aspoň jakž takž poslouchatelné – tedy nahrané z mixpultu, ne na mikrofon v sále mezi lidmi – a obsahují i nevydané písničky nebo hodně odlišné verze skladeb známých z desek, jsem nadšený. Mám takových spoustu. Tady snad mohu být i konkrétní a z těch mnoha věcí, co se ke mně postupem let dostaly, za nejzajímavější či sběratelsky nejhodnotnější považuju například různé živáky skupin Flamengo, Etc…, Marsyas, Pražský výběr (z doby před zákazem), Alice (z doby ještě před prvním albem), Vitacit, Krásné nové stroje apod.
Celá fotogalerie: