Text: Luboš Hnát
Foto: Archiv Svatopluka Chalupy
Publikováno: 5. 9. 2022
Ačkoliv SVATOPLUK CHALUPA není širšímu publiku příliš znám, má tento všestranný muzikant za sebou pestrou hudební minulost. Jeho kariéra se začala odvíjet před dvaačtyřiceti lety. Prošel od bigbítových zábav přes kapelu Apad, kde nahradil Aleše Brichtu, big band, taneční orchestr, štaci u Luboše Pospíšila až k vlastním skupinám Broky Františka Kanečka a Hard Rock Tribute. Často hostuje s jiným kapelami a také se věnuje hudební novinařině. Jak sám říká – kruh se uzavřel.
Sváťo, na naší klubové scéně se pohybuješ již dlouho, řekni mi něco o svých hudebních začátcích.
Začínal jsem v roce 1981 na tancovačkách, to trvalo do vojny, kde jsem poznal Marka Laudu, který dnes bubnuje u Smetáčkovců. S ním jsme tam měli kapelu. Po vojně jsem se vrátil na zábavovou scénu. V roce 1985 mi Marek zavolal, že jim zpěvák odchází do skupiny Arakain. Šlo samozřejmě o Aleše Brichtu. Takže jsem ho nahradil v kapele Apad. To bylo poprvé, kdy jsem se dostal do Prahy. Nicméně jsem s Apadem vydržel asi rok a půl a vrátil jsem se na vesnická pódia. Jenže to mě pomalu přestávalo bavit a byl jsem tak trochu v útlumu. Ale v tu chvíli přišla nabídka, odkud jsem ji absolutně nečekal. A sice z velkého big bandu, kde jsem působil dva roky. Do té doby jsem byl jenom bigbíťák, ale tam jsem se naučil hrát úplně všechno, to byla velká škola. Poté jsem si postavil svůj taneční orchestr, ve kterém působil chvíli Martin Vajgl, což pro mě bylo další osudové setkání. Díky němu jsem začal hrát u Luboše Pospíšila, který se na nás chodil dívat. Luboš mě v roce 1996 zlákal do své nové kapely, kterou dával tenkrát dohromady. U Luboše jsem byl do roku 2001. Natočili jsme spolu desku Můžem si za to oba, kam jsem, kromě aranží, přispěl písničkou Uprostřed noci, kterou mne nechal Luboš i zazpívat. V Praze jsem v roce 1997 dostal nabídku vystupovat pravidelně v klubu Limonádový Joe v pasáži Kotva, který v roce 2020 musel bohužel kvůli covidu zavřít. Byl jsem tam až do úplného konce. Mezitím jsem se tam potkával se spoustou lidí a zakládal nový a nový kapely a prožil krásná léta. Vlastně jsem byl už skoro pod inventárním číslem.
Apad pro mě není příliš známá kapela mohl bys ji v krátkosti představit?
Tehdy v Apadu hráli muzikanti, kteří se dostali do první ligy. Jmenovitě: Tomáš Valášek na kytaru, ten hrál v Basic Beatu a dnes jezdí s Blankou Šrůmovou. Na baskytaru nejprve Petr Růžička, ten nevím, kam se poděl, ale pak ho vystřídal Josef Kutnohorský, který vystupoval s Mirkem Imrichem. Na klávesy Láďa Línek, ten dodneška jezdí s Mikulášem Chadimou. A samozřejmě už zmíněný Marek Lauda na bicí. A tuhle partu jsem doplnil já.
Co jste hráli za styl?
Art rock, který tehdy neměl na růžích ustláno. Co si budeme povídat, polovina osmdesátých let nebyla pro art rock úplně nejlepší doba. Když jsem s Apadem skončil, tak jsem se z osobních, ale i jiných důvodů vrátil zpátky do Kutné Hory.
Potkal ses s Alešem někdy na jednom pódiu?
Ano, asi před šesti lety.
Já jsem ale myslel ještě s Apadem.
Tak to ne. Když jsem do Apadu nastupoval, on už tam nefungoval. Ale nějakou dobu se chodil dívat na zkoušky, dění ve skupině ho ještě nějakou dobu zajímalo, a to přesto, že s některýma klukama měl mírné rozbroje. Ono je o něm známo, že se s ním těžko vychází, ale nešlo o nic dramatického.
Zpíval jsi jeho party, nebo jste začali dělat úplně jiný repertoár?
Dvě písničky z Alešova období jsme hráli, ty jsem zpíval. Ale já mám hlas postavený přeci jenom výš, proto jsme začali dělat úplně nový věci.
Proč Apad skončil? Podle tvého vyprávění šlo o dobrou kapelu, o které nikdo dnes neví, není to škoda?
Je. Ale jak jsem už říkal, ten osmdesátý pátý a šestý rok nebyly pro tuhle hudbu vůbec příznivé a nikdo na nás nechodil. My jsme občas zahráli dobrej kšeft a pak to bylo dlouho špatný. Ta kapela měla na víc. Hráli jsme dost muzikantsky náročný věci s výbornýma textama. Ale pak nás to otrávilo. Víš, když do kapely dáváš všechnu energii a pak na tebe na Barče přijde třicet lidí, tak je to prostě smutný. Já jsem odešel ještě dřív, než se Apad rozpadl. Definitivní konec přišel asi půl roku potom.
Existují nějaký nahrávky Apadu?
Možná něco mám ze zkoušek, ale oficiálně nikdy nic nevyšlo.
Vím, že jsi hrával s mnohými známými muzikanty jako Vladimír „Guma“ Kulhánek. Co to bylo za projekty?
V roce 2012 mě oslovil Jiří Bárta, což je náš špičkový violoncellista, který každý rok dělá hlavního dramaturga festivalu vážné hudby v Kutné Hoře, který tam je vždycky v červnu. On přišel s nápadem, že by chtěl festival obohatit o jiné žánry, a vymyslel, že by tam chtěl zahrát píseň Atom Heart Mother od Pink Floyd, která tvoří první stranu stejnojmenné desky. Ve skladbě je slyšet smyčcový orchestr, sbor a samozřejmě kapela. Jirka oslovil Martina Vajgla na bicí, mě na klávesy. Gumu na baskytaru a Michala Kašpara na kytaru, který má Gilmoura dokonale naposlouchanýho. Takže jsme Atom Heart Mother nazkoušeli jenom pro tento festival. Hrát Floydy v chrámu sv. Barbory bylo něco neskutečného. Jenomže to mělo takový úspěch, že jsme pak ještě odehráli několik koncertů. Dva se například uskutečnily na Smetanově Litomyšli. Mimochodem, oba byly vyprodané za několik hodin. Pak jsme vystupovali třeba v Brně nebo ve Zlíně. Co se týče hudby, tak si tohoto projektu moc vážím. Bylo to opravdu moc pěkný. Rytmiku Kulhánek–Vajgl považuji za nej u nás. A poslouchat Gumovy příběhy z minulosti bylo velké potěšení.
Když říkáš, že to mělo velký úspěch, tak se přeci nabízelo udělat i jiné písničky a pokračovat, proč tedy projekt skončil u ledu?
Ono s Jirkou Bártou je to těžký. Je to přeci jenom světově uznávaný umělec. Má hodně nabitý program a dokopat ho k něčemu dalšímu bylo velmi náročný. Povedlo se nám to potom ještě za dva roky, kdy jsme udělali The Dark Side Of The Moon. To se, ale hrálo jenom v chrámu Svaté Barbory v Kutné Hoře. Tam už na baskytaru nebyl Guma, ale náš největší pinkfloydista Filip Benešovský. Hostovali s námi Dan Bárta, Tereza Černochová a další. Měl tam zpívat i Kamil Střihavka, ale den před generálkou zavolal, že mu odešly hlasivky, takže jeho party jsem se narychlo musel naučit já.
Filip Benešovský je znám svými velkolepými představeními, na nichž hraje celá alba od Pink Floyd. Uveď mě prosím do časových souvislostí: Hrál nejprve s vámi, nebo jsou jeho projekty starší než ten, o kterém se právě bavíme?
On začal svoje koncerty dělat ještě dříve. Třeba The Wall v O2 Aréně dělal ještě před námi. Takže pro naší verzi The Dark Side Of The Moon dodal lidi, kteří s ním pracovali na Zdi. Například sboristky. Bylo to povedený a moc hezký. Rád na to vzpomínám.
Momentálně vedeš dvě party: Broky Františka Kanečka a Hard Rock Tribute. Zakládal jsi je, nebo jsi do nich naskočil až časem?
Obě kapely jsem zakládal. Broky vznikly v roce 2000 a naprosto přesně si pamatuju okolnosti: Tehdy byla televizní krize a před budovou České televize byl koncert, kde hrála mimo jiné Vltava. Tehdy v ní působil Martin Vajgl. Já jsem se tam byl podívat, a když jsme s Martinem vraceli, vymysleli jsme v autě, že bychom mohli udělat sranda kapelu, která by připomínala sedmdesátý a osmdesátý léta. Tedy zlatou éru naší tehdejší strašlivý popmusic. A hned tehdy Martin prohlásil, že bychom se mohli jmenovat Broky Františka Kanečka, což zůstalo, protože to je výborný název. Vzali jsme k sobě Martina Štece na baskytaru. Kapela hraje dodnes, akorát z původní sestavy jsem tam už jenom já. Pořád vystupujeme a máme z toho srandu a baví nás to. Je ale potřeba říct, že to nebereme vážně, je to prostě velká legrace. Momentálně tam je Filip Benešovský, Martina „Kajda“ Balcarová, Honza Hradec a Květa Kadlčková.
Co se týče Hard Rock Tribute, tu vymyslel před osmi lety Vláďa Knobloch ze Chapeau Rouge, který si řekl, že by si na starý kolena mohl postavit hardrockovou kapelu. Takže oslovil pár lidí, mezi nimi mě a opět Martina Vajgla. Současná sestava, se kterou jsem moc spokojený, je: Svatopluk Chalupa (klávesy, zpěv, kytara), Jan Hradec (kytara), Vladimír Knobloch (basová kytara), Anna Monhartová (zpěv), Jan Meduna (bicí). Dva poslední jmenovaní jsou ještě mladí, ale s velkým potenciálem. Anna je už uznávaná sboristka a zpěvačka (nedávno zpívala na oslavě 60 let Oty Baláže v O2 Aréně), jinak je členkou Karlínského divadla. Honza Meduna je z nové generace kvalitních bubeníků s velkým moderním přesahem.
S oběma kapelama hraješ převzaté písničky, nelákalo tě tvořit autorské věci?
Ambice psát vlastní věci už mě opustily. (smích) Co si budeme povídat, je mi, kolik mi je. Já od svých čtyřiceti jsem začal být nohama na zemi a uvědomil jsem si, do čeho můžu vkládat čas, peníze, energii a tak dále. Mám v šuplíku spoustu věcí, ale dneska dělat svoji muziku je strašně těžký. Ono to není jen o muzice, ale o dalších věcech s ní souvisejících. Propagace, CD, management, koncerty, lidi a tu energii, co jsem na to měl před dvaceti lety, už nemám. Prostě to nějak doklepu v tom, co dělám a v čem jsem pevný v kramflecích a co mě slušně živí. Ještě mám v plánu, že si k šedesátinám, které mám příští rok, natočím pro sebe a kamarády CD s vlastníma písničkama. Muzika už je připravená, teď sháním textaře. Já jsem začínal zahraničním kvalitním hard rockem a s ním i skončím. Kruh se uzavřel a jsem spokojený.
Sleduješ současnou českou hudební scénu?
Teď asi budu píchat do vosího hnízda. Ano, sleduji a jsem z ní dost smutnej. Ať se jedná o mainstream popový, nebo rockový. Když se podívám na současný headlinery rockových festivalů, tak mám pocit, že nehrajou nic originálního. Stále slyším ten tancovačkovej bigbít, jen je to strašně nafouknutý a zabalený do řetězů a tetování. Proto ani nemám chuť tvořit něco svého. Tady je to zkrátka zaseklý. Jak říká Bruce Dickinson: metalové ghetto. Jenomže venku je to dávno někde jinde. Přijede sem úplně průměrná západní kapela a všechno tady novým stylem smete. Tady ten „agro metal“ je prostě strašně zakořeněný.
Takže českou muziku zavrhuješ?
Já mám rád všechnu muziku, jazz, vážnou muziku i popinu. Líbí se mi, co dělá třeba Lenka Dusilová, Lenny a ještě pár lidiček. Ale jak jsem říkal, co se týče toho mainstreamu, není tady nikdo, kdo by stál za poslech, nemůžu si pomoct. Další problém jsou rádia, velmi ovlivněná vydavatelstvími. Připadá mi, že tam sedí ti samí lidé už čtyřicet let. Stačí si poslechnout ČR2 nebo Impuls. Hrůza. V Praze proto poslouchám jen Color Music Radio.
Vím, že se hudbou živíš. Dá se tedy uživit jen muzikou?
No, těžko. Pokud nejsi v první, druhé lize, musíš se otáčet. Kdybych měl ještě malé děti, musel bych asi k tomu ještě přidat nějakou brigádu. Ale protože děti už vylétly z hnízda, tak si hraju sám na sebe, a to mi stačí. Začátky před pětadvaceti lety byly těžký, třeba půl roku jsem neplatil nájem, ale teď už to jde: jsem svým pánem a jsem spokojený.
Dostáváš nabídky na hostování s jinými umělci? A přijímáš je?
Jak jsem říkal, já mám rád všechnu muziku, takže když nějaká nabídka přijde a mám čas, tak ji přijmu. Teď jsem třeba doprovázel absolventy na rockové konzervatoři. Občas jdu zaskakovat do nějaký kapely, je toho hodně. Asi před třemi lety jsem třeba dostal nabídku na několika koncertech hrát s Petrou Janů, ale tenkrát jsem už na ty termíny měl nasmlouvané jiné věci, takže to nevyšlo.
Před deseti lety jsem byl osloven časopisem Muzikus k občasnému psaní, hlavně dělat reportáže z koncertů a rozhovory s různými muzikanty. To mne bavilo. Dělat rozhovor se Stingem, Olympikama, Olinem Nejezchlebou a dalšími bylo opravdu potěšující. Dělat recenze desek jsem si později zakázal, protože jsem byl příliš nesmlouvavý. (smích)
Co říct na závěr?
Kdybych to měl nějak uzavřít, tak jsem doposud prožil velmi pestrý muzikantský život. Objezdil jsem a objíždím s kapelou destinace blízké i daleké, zahraničí, a stále mě to baví. Odehrál jsem asi všechny žánry, prošel spoustou seskupení a nemám z toho (i když to bylo někdy hodně na hraně) špatný pocit.