Text: Luboš Hnát
Foto: Archiv skupiny Kapriola
Publikováno: 13. 7. 2022
Ostravská ženská rockmetalová skupina KAPRIOLA rozhodně nezahálí. Představila novou sestavu a v „covidovém“ roce vydala zatím poslední desku Rebelion. O ní i kapelních změnách jsem si povídal s kapelnicí DONOU MICHELLE a bubenicí MONIKOU PELLOVOU.
Naposledy jsem mluvil s kapelnicí Donou Michelle před šesti lety, od té doby se mnohé změnilo, včetně sestavy. V jakém složení teď hrajete?
Dona: Všechny změny se udály velmi pozvolna a samozřejmě, zcela v souladu s přirozeným vývojem vnějších okolností. Naše tehdejší bubenice Mercy začala koketovat s myšlenkou, že vlastně chce hrát na basu a s krásnou vidinou, že tahání basového aparátu není tak náročné jako tahání bicích, hodila do bicích vidle. V tu samou dobu nám zkřížila dráhu naše současná bubenice Monika, takže vše šlo jako po másle. Minulý rok jsme k sobě přibraly ještě kytaristku Lucii a zvukově jsme se mohly více přiblížit k plnému zvuku, jaký máme na nahrávkách.
Současná sestava je: Michaela Vojtíšková – zpěv, Dona Michelle – kytara, housle, Mercy – basa, Lucie Andrássy – kytara, Monika Pellová – bicí.
Představte tedy nové členky.
Dona: Bubenice Monika – po léta známá tvář z kapely Loretta, ostřílená bubenice z jihu, vozí nám z Moravy pěkné suvenýry a miluje Wholla Lotta Love od Led Zeppelin. Kytaristka Lucie Andrássy – ani ona není na hudební scéně žádný nováček, hraje v kapele Sunar rock a je super kytaristka a super baba, obě mají smysl pro společné dění a objektivní nadhled.
Monika: Bože, já tu písničku fakt nemám ráda. Míša je takovej vtipálek. Když třebas zjistila, že vypínám Beatles, tak z nich udělala alespoň zvukovku.
Co bylo důvodem personální obměny?
Dona: Viz výše – Mercy ruplo v bedně a chtěla hrát na basu. Tak začal kolotoč ohledně řešení nové sestavy a zvuku. U druhé kytaristky je to jasné: koncertní provedení písniček si žádají dvě kytary, takže vedla k ní touha po bohatším zvuku a nových live aranžích.
Moniko, tebe si pamatuji z brněnské Loretty, jak ses dostala ke Kapriole?
Monika: Když jsme začaly s Lorettou znovu hrát, zajímalo mě, jaká je mezi ženskejma kapelama konkurence. A tak jsem sjížděla You Tube a poslední nalezená babská kapela byla Kapriola a klip Nepřítel. To byl moment, kdy jsem si řekla „no tvl!“. Totálně mě ta kapela rozsekala. Pak jednou hrály v mé domovině, zrovna u mě byly holky z Loretty, tak jsme hromadně vyrazily kouknout na koncert. A jak jsem tam tak stála, říkala jsem si: „Bože, prosím, aspoň jednou jedinkrát v životě si s nima zahrát, aspoň pár taktů.“ Celá ta kapela mě hodně oslovila, ale především kytaristka Dona Michelle a bicmenka Mercy. Ale když jsem slyšela hrát Mercy na bicí, pochopila jsem, že moje prosby k Bohu zůstanou nevyslyšeny. (smích) Tak jsem holky aspoň pozvala na panáka a pak zamáčkla slzu. Pak Loretta a Kapriola odehrála pár společných kšeftů a já na ně vždycky zbožně koukala pod pódiem. Doma jsem si pořád dokola pouštěla jejich videoklipy. Musím říct, že mě tvorba Kaprioly, kterou skládá Dona Michelle, naprosto fascinuje. Překrásné písně s neuvěřitelně krásnýma textama, který jsou pro mě v muzice hodně důležitý. V kombinaci s houslemi je to naprosto uchvacující záležitost, ze které mám mravenčení po těle. Přestože je Míša mimořádný talent, je neskutečně skromná, nemá potřebu chytračit ani kritizovat. Ale nasrat ji na zkoušce nechceš, to fakt ne. (smích) Holky jsou celkově skvělý muzikantky.
Když jsi z Loretty odcházela, měl jsem pocit, že jsi chtěla s hraním končit. Co tě přimělo změnit názor?
Monika: Ano, máš pravdu, hrát jsem už nikdy nechtěla. Maximálně si občas zablbnout v nějaké „zábavovce“. Bylo to takové náročnější období, hodně práce, žádný čas, síla, ani chuť do cvičení, bez kterého to prostě nejde. Asi nejvíc jsem celou situaci vnímala prostřednictvím svého milovaného psíčka, kterého jsem dost často zvládla jen nakrmit, ale ne obejmout. A to bylo hodně špatně. K tomu všemu jsem extrémní trémista: pamatuji situace, kdy jsem nemohla zahrát na kopák, protože mi nohy trémou vibrovaly tak, že bych s nima mohla udusávat chodníky před pokládkou. To všechno vyústilo ve zdravotní problémy a já jsem přehodnotila celý život, pochopila jsem, že je třeba odbourat všechny negativní věci kolem a začít myslet taky sama na sebe. Změnila jsem práci, zbavila se hypotéky a taky věčné, ubíjející trémy. Jenže… jednou si tak sedím na terase, popíjím vínko a užívám slastného klidu, když zazvoní mobil a v něm Mercy z Kaprioly.
Mercy se prostě jednoho dne vzbudila a řekla si, že teď bude basačka. A jak řekla, tak udělala. Já si druhý den okamžitě objednala elektrické bicí, abych mohla po letech začít cvičit. A pak jsem najednou seděla ve zkušebně s těma mýma idolama. Doteď, každou zkoušku, každý koncert, mi to problikne hlavou. Mercy se mě ujala hned na začátku, ona je baba, která je v neustálém klidu a pohodě. Vzácná povaha. Během zkoušek mi poskytuje azyl s full servisem. A jak tak poprvé ležím po zkoušce, totálně vyřízená, u ní doma, koukám na obraz na stěně. Strašná mazanice. Vůbec mi to k ní nešlo. Ale bylo mi trapný se zeptat. Tak se teda raději na nic neptám. Ale nedá mi to spát. Jak si někdo, jako je Mercy, může do pokoje pověsit takovu píčovinu??? Prostě jsem to jednoho dne nevydržela, a natvrdo se ptám, co to je za šílenost. A ona se na mě podívá tím svým flegmaticko-pohodovým pohledem a říká: „Joooo ten? To manžel natřel topnej panel barvou a ona horkem oprýskala.“ Vždycky, když si na to vzpomenu, mám záchvat smíchu.
Jaký je rozdíl mezi Lorettou a Kapriolou?
Monika: Markantní rozdíl je ve stylu práce. S Lorettou jsme si na zkoušku donesly někdy i vínko, něco dobrého na zub, dost času se prokecalo. To bylo fajn. To s Kapriolou neexistuje. Na zkoušce se prostě jede nekompromisně ve vysokým tempu. Maximálně wecko nebo se napít, a zase ke strojům. Pivko, dobroty a pokec až po zkoušce. No a co se týče hudby, Loretta rock a Kapriola metal. Loretta je člun na vodě, ve kterým se povaluješ, koukáš do sluníčka, piješ pivko a užíváš si pohody. Kapriola…. to je jaderná ponorka. Přiznám se, že mi dávají zabrat. Ve všem. Fakt dovedou vypít hodně piva. Považuji za obrovské štěstí, že jsem měla tu možnost hrát v obou tak skvělých kapelách.
V roce 2020 vám vyšla deska Rebellion, jak vznikala a kde se natáčela?
Dona: CD Rebellion jsme natáčely v domácím studiu na Opavsku společně s mým hudebním bratrem Lukášem Musilem. Původně byly připravené čtyři songy a mělo to být jen takové malinké demo, posléze jsem přidala pomalou písničku, aby se to trochu tempově vyvážilo. Následovala písnička Sen, kterou jsem nejdříve zamýšlela pouze pro své domácí užití na vánoční koncert v sokolovně, ve volné chvíli při nahrávání vzešel refrén k písničce Pocity, takže byl hned důvod vymyslet i zbytek písně a nakonec jsme zařadily cover oblíbené písně naši bubenice Moniky, abychom jí udělaly radost. Takže to šlo všechno krásně jedno po druhém a vznikalo to takzvaně za pochodu. V podstatě v průběhu roku 2020, částečně i dálkově právě kvůli covidové pauze, ale aspoň jsme se naučily nové věci.
Promítla se na ní nějak covidová krize a jak jste tohle období vůbec prožívaly
Dona: Prožívaly jsme ji právě tím, že jsme natočily desku Rebellion, protože nic jiného nešlo dělat. Měly jsme ale více prostoru na stupnice a upevňování prstokladů.
Jakým způsobem jste album nahrávaly? Sešly jste se ve studiu, nebo jste pracovaly vzdáleně přes internet?
Dona: Pracovaly jsme interně ve studiu i přes internet. Improvizované studio jsme si částečně vytvořily v domácích podmínkách a výsledné nahrávky jsme distančně dávaly do finální podoby. Občas nás potkala nějaká ta nemoc nebo nemohoucnost, tak jsme musely dost improvizovat, ale nakonec to dostalo tu zamýšlenou podobu a dostavila se i určitá satisfakce.
Nedávno jste vydaly klip Sen, kdo se na něm podílel?
Dona: Naše oblíbená režisérka z Prahy Lucie Gukkertová, která nám režírovala i předchozí klip a tentokrát se toho ujala zcela sama a bez štábu.
Jaké jsou vaše plány do budoucna?
Dona: Chlemtat pivo a občas si zahrát. Vydržet, udržet vnitřní klid a nepodlehnout napětí. Láskyplně živit naše duše i těla, souznít navzájem vnitřně i navenek, čerpat vitamín D ze slunce.