Jakub Červinka – S kytarou je větší sranda

Text: Luboš Hnát
Foto: Archiv Jakuba Červinky
Publikováno: 11. 4. 2022

Jakub Červinka

Jakub Červinka

JAKUB ČERVINKA je i přes své mládí ostříleným muzikantem. Objevuje se po boku takových legend naší rockové scény jako Luboš Pospíšil, Martin Němec, Oskar Petr či Jan Burian. Především však působí ve skupině Sto zvířat. V jedné klidné pražské restauraci jsme si povídali nejen o jeho hudební kariéře a plánech do budoucna, ale také o československých kytarách.

Kdys držel poprvé v ruce kytaru?
To nevím, ale bylo to určitě hrozně brzo. U nás doma hrajou na kytaru úplně všichni, takže akustiku jsem nejspíš měl v ruce hned, když jsem se narodil. Na nějakých fotkách, kde jsem s kytarou, mám ještě plíny. (úsměv)

Pocházíš z Chrudimi, předpokládám, že tam vznikla i tvoje první kapela. Zavzpomínej na svoje hudební začátky.
Já nejsem přímo z Chrudimi, ale z vesničky Výsonín, ale zpět k tvé výzvě. Ty jo, jak ono to vlastně bylo? (smích) Já jsem začal chodit do hudebky na flétnu s tím, že ze mě bude saxofonista. To byl nástroj, který jsem si vysnil.

Proč zrovna saxofon?
Nevím, někde jsem ho asi viděl a líbilo se mi, jak vypadá. Taky jsem měl moc rád ten chrchlavý zvuk.

Dobrá, vraťme se k tvým začátkům…
Jak jsem říkal, chodil jsem na flétničku, to trvalo asi tři roky, ale nějak zvlášť mě to nebavilo. Jednou se ve třídě objevil pan učitel Vašíček, který učil trumpetu, a zeptal se mě, jestli bych k němu nechtěl přestoupit. Souhlasil jsem. My jsme doma trumpetu měli, protože táta i děda na ni hráli. Takže první mojí kapelou byl Taneční a dechový orchestr ZUŠ Chrudim. Působil jsem tam asi osm let. Hráli jsme po plesech, jezdili na nejrůznější jazzový festivaly a soutěže. To bylo hezký, jako spousta dalších muzikantů jim hodně vděčím.

A jak ses dostal k bigbítu?
V pubertě jsem pochopil, že by větší sranda byla s kytarou. Chodil jsem v Chrudimi na osmiletý gympl, mohlo mi být tak jedenáct let a začal jsem mít chuť na vlastní kapelu, jenže jsem ji neměl s kým založit. Z nových kamarádů postupně lezlo, že jsou muzikanti, a jeden kluk říkal, že hraje na lesní roh, ale současně měl doma ve sklepě po dědovi baskytaru. Takže slovo dalo slovo a začali jsme něco vymýšlet. Do třídy se mnou chodila sestřenka, tak jsem ji „zneužil“, aby s námi zpívala. Tohle byla první skupina, neměli jsme ještě ani bicí a zmiňovaný basista Radek Antoš hrál na kytaru. Jmenovali jsme se Septyk, měli jsme hustej název, ale hráli jsme spíš takovej rock’n’roll. Jeden čas jsme si dokonce prohazovali nástroje. Později jsme se přejmenovali na Stringguards: Nejdřív jsme hráli covery většinou od Kiss a Bon Jovi, postupně jsme přešli i k vlastní tvorbě – to bylo skvělý. Hrál jsem s nimi do té doby, než jsem odešel do Prahy, pak už jsem na to neměl čas.

Zamířil jsi na konzervatoř, co tě k tomu vedlo?
Trošku jsem přemýšlel, že bych na ni šel, už po devítce, kdy jsem ještě chtěl studovat trumpetu. Jenže jak rodina, tak kamarádi mi to rozmluvili: že prý jde o nejisté povolání. Proto jsem zůstal na gymplu. Myslím, že to tak bylo dobře. Když jsem ho končil, rozhodoval jsem se, na jakou půjdu vysokou školu. Jenže jsem zjistil, že na žádnou nechci a že mě zajímá jenom muzika. Měl jsem starší kamarády, kteří na Ježkárně (Konzervatoř Jaroslava Ježka – pozn. red.) studovali, takže jsem věděl, jak to tam funguje. Potom jsem se od naší učitelky hudby dozvěděl, že je možnost jet na jazzovou dílnu, kterou pořádal Jiří Stivín. Jezdil tam jako lektor také výborný jazzový kytarista Jaroslav Šindler, který na Ježkárně vyučuje. Zeptal jsem se ho, jestli mám šanci se na konzervatoř dostat. On mi řekl, abych to zkusil, což mi dodalo sebevědomí, takže jsem se na všechny přijímačky na vejšky vyprdnul a jen cvičil na kytaru.

Jakub Červinka

Jakub Červinka

Takže jsi tam šel na rockovou kytaru?
Ano, tam se dala studovat klasika, jazz nebo rock, ale je pravda, že ta rocková kytara byla zaměřená dost na metal, což mi moc neimponovalo, protože já nejsem úplně metalista. Nicméně s mými učiteli hlavního oboru se dalo dohodnout na čemkoli, takže mi pomáhali v tom, co mě bavilo a co mně prospívalo. Navíc ta škola je hodně multižánrová, není jen o rockové kytaře.

Ale já o tobě vím, žes v Chrudimi s nějakou metalovou partičkou hrával.
To je pravda! Seznámil jsem se s kytaristou Pavlem Jirovským z učňáku vedle našeho gymplu, před který chodil kouřit. Říkal, že má kamaráda výbornýho bubeníka – nějakýho Pavla Boušku, který bydlel v Hlinsku. Nějakou dobu jsme tam jezdili a takhle ve třech zkoušeli. Jasně, byl to metal, ale dost dřevní. Něco jako Judas Priest, co si tak vzpomínám. Takovej ten klasickej metal, kterej má blízko k hardrocku, mám rád. Líbí se mi, když tam je víc blues než klasiky. Každopádně tenhle projekt zůstal u Pavla v garáži.

Měl jsi nějaký vzor? Kdo tě v hudbě nejvíce ovlivnil?
Ryze kytarový vzor žádný nemám, ačkoliv zhruba posledních pět let mě hodně baví kytarista od Toma Pettyho – Mike Campbell. On hraje hrozně vkusně, vždycky má skvělý zvuk a má boží nápady. V dětství mě hodně v hudbě ovlivnil táta a taky oba dědové. Později to byl Olympic, který mám rád hlavně v jeho raném období. Líbili se mi Beach Boys a samozřejmě Beatles, který miluju dodneška. V pubertě je na chvíli vytlačili Kiss, ale teď jsou Beatles zase číslo jedna.

V současné době se objevuješ v mnoha skupinách hodně rozdílných žánrů. Jde například o 5P Luboše Pospíšila, Sto zvířat, Lili Marlene, Jan Burian band. Kterou považuješ za svou domovskou?
Kapela, která mě nejvíc vytěžuje a které všechno přizpůsobuju, je Sto zvířat. Je to super parta, se kterou je vždycky sranda a koncerty mě hrozně baví. Jinak by to ani nešlo, protože hrajeme furt.  (smích) Druhou takovou je Jan Burian Band, kde jsem byl u psaní písniček a vymýšlel jsem kytarový party, takže kdybys mě vzbudil o půlnoci, tak ti je zahraju.

Musíš mít v hlavě obrovské množství písniček nejrůznějších stylů, nedělá ti někdy problém se v tom vyznat?
Několik let jsem zaskakoval se spoustou kapel, pořád jsem někde byl, a tehdy jsem v tom opravdu zmatek měl. Ale nepletly se mi pletly ty skupiny, já mám na písničky paměť. Kolikrát se mi ale stalo, že jsem v jednom týdnu hrál se čtyřma kapelama, se kterýma jsem nikdy předtím nevystupoval a neznal jejich repertoár. Takže jsem to musel mít napsaný, protože nebyl čas pokoušet se o hrdinství. Samozřejmě líp by vypadalo, kdybych žádný „tahák“ neměl, ale důležitý bylo, aby ten koncert proběhnul. Byla to super škola, ale teď už to takhle nedělám.

Jakub Červinka

Jakub Červinka

Který styl je ti nejbližší?
Úplně zobecnit to nejde. Když se podíváš na Beatles, tak se dost vyvíjeli. Dali základy všemu, co mám rád. Vyšli vlastně z blues, potom měli takový to popově-písničkářský období a ke konci už vlastě hráli dost tvrdý a komplikovaný songy, který zněly jako ze sedmdesátek. Řekl bych, že to jejich spektrum stylů mi lahodí nejvíc. Ale není to zdaleka jediná šedesátková kapela, která mě baví. Mám třeba dost rád Procol Harum. Stouni jsou jasný. (smích)) Z rocku mám rád kapely se sedmdesátkovým zvukem – Deep purple, Led Zeppelin, AC/DC a někdy mám náladu i na osmdesátky. (úsměv) Moderní rock už se mi moc nelíbí, to se mi spíš líbí moderní pop. Jinak nepohrdnu ani jazzem.

Co se týče skáčka, tak upřímně, ten styl jako takový se mi nikdy moc nelíbil, ale vždycky jsem měl hodně rád Sto zvířat. Ne kvůli tomu žánru, ale kvůli jejich písničkám a energii. Jasně, je tam ten typický rytmus, to je jedna věc, ale hlavní jsou výborný texty a skvělá muzika, která je zarámovaná do ska. Tím se pro mě Zvířata výrazně odlišujou od většiny skáčkových kapel. Vlastě ještě se mi líbí Ska-p, to je strašná jízda. Ale taky nejde o úplně typickou ska kapelu.

Hraješ s opravdovými legendami české muziky. Jaký je to pocit stát na jednom pódiu s lidmi jako Martin Němec, Luboš Pospíšil, Jan Burian nebo Oskar Petr? Co ti v té chvíli běží hlavou?
Já k nim mám obrovský respekt, jde o lidi, který dokázali neuvěřitelný věci a já si vážím toho, že s nimi můžu hrát, to je jasný. Ale tyhle myšlenky mě napadají spíš, když doma ležím na gauči, na pódiu se soustředím na muziku a na svůj výkon.

S kým by sis ještě rád zahrál?
Těch jmen je spousta, ale nikoho konkrétního neřeknu. Samozřejmě je spousta interpretů, který kdyby mi zavolali, tak budu štěstím bez sebe, ale momentálně mám jiné priority.

Uplatňuješ se v nějaké kapele jako skladatel?
Napsal jsem teď dvě písně pro Zvířata a určitě v tom chci pokračovat, moc mě to baví. Poprvé v životě jsem si vyzkoušel model, kdy jsem skládal hudbu na text, a bylo to fantastický. Já jsem několikrát zkoušel dát otextovat moji písničku, ale nikdy se mi to nelíbilo.

Proč?
Měl jsem pocit, že jsem do muziky vložil nějaké sdělení, jenže nevím jaké, a ten text ho změnil. Nejde o to, že by byl špatný, jenom změnil moje původní sdělení, které nevím, jaké bylo. Zatímco když píšu na text, tak sdělení je jasný a já už mu jen pomůžu.

A nezkoušel jsi sám psát texty?
Znám pár textařů, kteří pořád něco vymýšlejí, furt je něco napadá a výsledný text je už jen špička ledovce. Tohle není můj případ, mě nic nenapadá. (úsměv)

A co nějaký tvůj autorský projekt? Neláká tě něco postavit?
Samozřejmě, že ano. Nápadů mám plný šuplík, ale kdo tam bude hrát, kdo bude zpívat, teď nevím. Ale je třeba tvořit. Také bych chtěl postavit instrumentální „jazzovou” kapelu s vlastním repertoárem, to je můj sen. Už mám několik písniček napsaných. Občas hrávám s Jakubem Zomerem, Charlie Slavíkem nebo Romanem Pokorným. Atmosféru jazz klubů mám moc rád. Když jsem viděl poprvé Romana, tak mě tahle myšlenka napadla. Jednou na to dojde!

Používáš docela velký kytarový arzenál, hodně často hraješ na českou Jolana Tornado, která je prý navíc v původním stavu. Proč ji máš tak v oblibě?
Tu kytaru jsem znal z fotek, protože na ni hrál v šedesátých letech na Chrudimsku můj děda se skupinou The Flowers. Vždycky se mi moc líbila, má zajímavý zvuk, který není podobný ani Fenderu ani Gibsonu. Ani náhodou to není nejlepší kytara na světě, ale hrát na ní je zábava. Navíc výborně ladí. Naladím ji na začátku koncertu, a ona se do konce ani nehne. Asi jak jsou ty ladicí mechaniky zarezlý. (smích) V úplně původním stavu není, mám na ní vyměněný přepínače. Originální jsou jenom jejich kryty, ale vevnitř jsou jiné. Vyměněná je i kobylka, která byla vratká a padala. Jinak mám i zapojení snímačů, ale to je hlavně kvůli mému pohodlí. Všechny úpravy prováděl kytarář Jaroslav Janecký, což je mimochodem úplnej genius, všem ho doporučuju.

Co říkáš na názor, že největším problémem u českých kytar byly struny?
Problémů bylo víc, někde jsem slyšel, že tenkrát ani struny na elektriku v pravém slova smyslu nebyly. Kytaristi si je nějak motali z modelářskýho drátu, to muselo být šílený. Tornado má slabý snímače, takže na něj musím dávat struny, který jsou extrémně magnetický, aby ty snímače dokázaly vybudit. Takový struny tady dřív určitě nebyly.

Proč málo profesionálů hraje na české kytary?
V padesátých a šedesátých letech se používaly, protože nic jinýho nebylo. Komu se ale povedlo vycestovat, ten si přivezl svého vysněného Gibsona nebo Fendera. Na Jolany pak už nikdo nehrál, proto ta fabrika neměla žádnou zpětnou vazbu od profíků. Bez toho nejde nic pořádně vyrábět.

Když už jsme u toho vybavení, jaké používáš zesilovače?
V současné době je to legendární celolampové kombo VOX AC30. Je strašně těžký a na svou váhu docela slabý, ale má výborný zvuk. Na klubový hraní používám kombo Fender Princeton, které má krásný zvuk. Je to asi nejpoužívanější studiovej aparát.

Na čem aktuálně pracuješ?
Nedávno jsem si postavil domácí studio, kde různým lidem a samozřejmě i pro sebe nahrávám kytary. Přestože jsem říkal, že nejsem metalista, tak už téměř rok točím vlastně skoro metalovou desku se skupinou John Dovanni. Je to pro mě zajímavá zkušenost, protože jde o moje první domácí nahrávání a zároveň o hudbu dost podobnou tomu, co jsme dělali v Chrudimi se Stringguards. Pamatuju si, že jsem tenkrát okoukával jedno sólo z písně od John Dovanni, které hrál zakládající člen, kytarista Petr Henych. Marně. (smích) Musím říct, že jsem docela dost řešil, jak k tý desce přistoupit, abych se nesnažil Petra nějak trapně kopírovat. Nakonec to hraju úplně po svým, takže deska bude znít dost jinak než předchozí. Doufám, že mě za to fanoušci skupiny neukamenujou. (úsměv)

Stejným stylem jsem teď točil i kytary do několika písní na autorskou desku Mirka Gärtnera. Je to hodně zajímavej projekt. Podílí se na něm Honza Holeček, Štěpán Smetáček a Tomáš Fuchs a jde o vlastě takovej art rock. Myslím, že to bude fakt super.

Domácí nahrávání je pro mě úplně nová věc, ke který mě vlastně donutil až covid. Baví mě zkoumat možnosti a vlastně i limity. Budu rád, když budu mít dál co točit, ale teď se hlavně těším na živý koncerty se Zvířatama, který už začaly.