Text: Luboš Hnát
Foto: Jindřich Oplt, Jiří Michl, Mia Feres
Publikováno: 12. 4. 2021
MICHAEL NOSEK je jeden z nejtalentovanějších bubeníků současné rockové generace. Kromě toho, že působí v žánrově odlišných kapelách (jak sám říká pohybuje se šansonem a grungem), má také svůj vlastní projekt Personal Highway (PH). V následujícím rozhovoru jsme probrali celou Michaelovu dosavadní kariéru.
Působíš ve spoustě kapel, kolik jich vlastně je? Dá se říct, která z nich je tvoje „domovská“?
Ahoj Luboši, díky moc za zájem, vážím si toho. Co se mého pohledu na hudební svět týče, vyrostl jsem mezi lidmi, kteří příliš nevnímali rozdíl mezi jednotlivými žánry, proto pro mne od začátku bylo poměrně přirozené pohybovat se různě mezi nimi. Což ve mě ukotvoval i můj bubenický guru a učitel Patrik Benek, a to už od útlého věku. Během studií na konzervatoři jsem se v tomto směru jen utvrzoval a dnes jsem za to moc rád.
Přirozeným vývojem jsem se tedy dostal ke spoustě kapel, dnes je jich aktivních asi deset. Ne všechny koncertují za normálních podmínek často, ale baví mě ta rozmanitost. Momentálně se pohybuji někde mezi šansonem a grungem s těžištěm v rockové a jazzové hudbě a moc mě to baví! Jako domovskou kapelu vnímám a vždy vnímat budu Personal Highway, protože tam se realizuji jako autor.
Hraješ různé styly. Na jaké muzice jsi vyrostl a co tě k ní přivedlo?
Maminka s bratrem poslouchali klasiku a pop, táta bigbít a jazz, všichni hráli, měl jsem tedy hudbu odmala před sebou na stříbrném podnose. Queen, Led Zeppelin, Deep Purple, Miles Davis, Billy Cobham, Vivaldi, Bach, Jimi Hendrix, Buddy Rich a spousta českých, slovenských a polských kapel a interpretů.
Pojďme si tedy probrat celou tvoji kariéru, proč sis vybral zrovna bicí?
Já o bicí před našima škemral asi od sedmi let, ale začal jsem nejdřív španělkou. V pubertě jsem ji vyměnil za elektriku a konečně si vydupal doma i bicí. Ten nástroj mě fascinoval odmala. Měl jsem doma v pokoji vytištěné dobové koncertní fotky oblíbených bubeníků v nulovém rozlišení a koukal jsem se na ně před spaním i po probuzení jako na svaté obrázky. Kradl jsem z hudebnin prospekty, znal jsem je nazpaměť.
Pocházíš z Opavy, ale momentálně žiješ v Úněticích a působíš v pražských kapelách. Co tě zaválo tak daleko od domova?
Ano, Opava je moje kolébka, bydlel jsem tam do devatenácti let, než jsem dodělal víceleté gymnázium. Pak jsem šel studovat do Prahy Ježkovu konzervatoř a s drobným brněnským zakopnutím jménem JAMU (ahoj Viléme). (úsměv) Jsem tady už čtrnáctým rokem. Praha mi otevřela oči, potkal jsem se s lidmi, kteří hrají neskutečně dobře a jsou mi dennodenní hudební i životní inspirací. Zpátky se mi už jít nechtělo.
Zároveň si ale ohromně vážím všech lidí, kteří zůstali „doma“ a něco pro ty regiony vytváří. Uvědomuji si, že by mi teď podobně rozšířil obzory Berlín a pak Londýn a třeba některá města v USA. A spousta dalších. Ale já jsem srdíčkem Čech, mám to tu rád a jsem přesvědčen, že z domoviny lze dělat hudbu stejně kvalitně jako odjinud. Jde totiž naštěstí furt o to samé – o dobrou písničku.
Ve skupině Livin Free se setkáváš s legendárním basákem Gumou Kulhánkem. Jaké to pro tebe je hrát s člověkem, který stál u začátků československého bigbítu?
V prvé řadě je Guma super člověk, to je pro mne nejdůležitější. Desky, které tady nahrál, utvářely i navzdory bolševickému režimu ksicht československé hudby, a to je věc, které si strašně vážím. Poctivé muzikantsví, srdce, zkušenost. Díky za to! Hraje se nám spolu dobře (nebo se teda radši zeptej pro sichr i jeho), zůstávají po nás mokrý trika, je to dobrý! (úsměv)
Řekl bys, že je to pro tebe škola? A pokud ano, tak proč nebo v čem?
Upřímně řečeno, škola je pro mne cokoliv včetně hraní s lidmi, kteří mají minimum zkušeností nebo jim to třeba nikdy ani moc nešlo. Člověk pak úplně přehodnotí svoji roli v hudbě. Neofrňuju nos, snažím se dělat svou práci nejlíp, jak v daný moment dovedu, a na oplátku mi to dává pocit sounáležitosti s lidmi, přírodou i vesmírem. V každé kapele se přizpůsobuji, s Gumou jsme si sedli hned, ale automaticky jsem se přeorientoval na jeho způsob hraní a vůbec mi to nevadilo. On udělal určitě to samé, funguje to.
Pojďme k projektu Personal Highway, který zatím není moc známý. Můžeš ho představit?
PH je především konceptuální myšlenka, která se navenek projevuje určitě nejvíc instrumentální poloimprovizovanou hudbou se silnými prvky okamžitého sound designu. Jsou to zkrátka zvukové orgie. Patří k nim ale i texty, fotografie a VJing (mixování videa – pozn. red.). Ten se nám bohužel nepodařilo ještě zrealizovat, protože jsme nenarazili na lidi, kteří by hlouběji chápali svou úlohu v rámci celého projektu. Výsledek by mohl vypadat ideálně tak, že my coby kapela vytvoříme zvuk, který bude otextovaný (beze zpěvu ovšem) a někdo v reálném čase vytvoří vizuální stránku věci, do které zakomponuje moje videofragmenty, které si během let sbírám do telefonu a videokamery. Písničky píšu já, aranžujeme je na zkouškách a vystoupeních dohromady, tedy ještě Honza Aleš, Tonda Dlapa a Ondra Hauser.
V roce 2015 jsi vlastním nákladem vydal eponymní album, ale nezaznamenal jsem, že byste někde koncertovali. Jde tedy jen o studiový projekt, nebo je vás možno někde vidět naživo?
Ano, album muselo ven, shrnovalo určitou etapu mého zdejšího bytí, ve které jsem se fest cyklil (dobře i zle) a která úplně svévolně a přirozeně vykrystalizovala do touhy po vlastní kapele, která všechno přetaví do jazyka, kterému budu rozumět – tedy do hudby. Měl jsem možnost s klukama (tehdy s náma hrál na basu ještě Matěj Černý) nahrávat v opravdu velkém a hezky vybaveném studiu a skrze JAMU (díky Viléme!) za pár studentských korun.
Od náběrů trvalo asi ještě rok, než jsme desku smíchali a já ji s pomocí mých rodičů vydal. Chtěl jsem absolutní nezávislost, proto jsem zvolil vlastní náklad. No a myslel jsem si, že s takovou kapelou teď začnu jezdit po Evropě, poněvadž to bylo od srdce, dobrý, intenzivní, pravdivý a nový. Ale nastal klasický scénář: chyběl booker, kterému by se to chtělo dělat, takže jsem volal a obepisoval já. Jestli něčemu fakt nerozumím, tak je to byznys okolo hudby.
Vyšly tušim dvě recenze na desku, ostatních asi 50 alb, co jsem rozeslal a telefonicky připomínal, skončilo pravděpodobně pod nejkratšíma nohama stolů v redakčních kuřárnách. (úsměv) Odehráli jsme zhruba dvacet koncertů ve třech zemích, vypotil jsem asi pětidenní tour k propagaci alba, za kterou jsem klukům, kteří hrajou současnou první ligu moderní hudby u nás, nemohl dát ani korunu. Znáš to, devadesátá léta jsou už daleko za námi. (úsměv)
Já teď nefňukám, ale kolikrát se ti udělá smutno, když tyhle věci vidíš. Člověka pak hrozně demotivuje se tohodle kolotůčku nějak zúčastňovat, když nikomu nestojíš ani za zvednutý telefon.
Chystáš nějakou další desku?
Samozřejmě. Ono to ani jinak nejde. Shromažďuje se mi v diktafonu materiál, takové úryvky, je potřeba si na to sednout. Ale já to neumím na povel, potřebuju být trochu životem vyřízenej – a teď je mi pár let zrovna jak na draka dobře. Musím si nejspíš najít jinou cestu, ta stará nefunguje.
Jsi jediným autorem všech písní, nebo se na skládání podíleli i ostatní členové?
Písničky píšu já, od kytary, ta je dost daná. S tím jde rovnou ruku v ruce basa a bicí, a pokud není přesný part pro klávesy, tak nechám Honzovi volnou ruku. On umí vkusně vyplnit písničku a disponuje velkým množstvím synťáků, pro které je v PH široký i vysoký prostor a počítá se s nimi.
Zaujalo mě, že i když jsou všechny skladby instrumentální, tak jsou k nim napsané texty. Jak tomu mám rozumět?
Jak zrovna potřebuješ. Já jsem přesvědčen, že instrumentální hudba může být nositelkou slov i beze zpěvu. Pro mne je při skládání první vždy hudba. Až to s klukama nahrajem na zkoušce, tak si tu věc pustím večer do smyčky, a když jí slyším třeba po osmé, začnu psát. Skoro jako automatický text, který je ale silně veden jednotlivými emocemi, které při poslechu zaplavují hlavu. Po jednom koncertě za mnou přišel kluk a povídá: „Hele, ta předposlední věc, jak jste hráli. Zavřel jsem oči, a slyším takovej příběh…“ Trefil se takřka přesně do toho, o čem ta písnička byla. Takže to asi nějak funguje. Je to krásný proces, u kterého vnímám, že jsem fakt jenom pouhým zapisovatelem toho, co vidím a cítím a co mi ta hudba způsobuje.
Jak prožíváš současnou nucenou pauzu?
Hodně odpočívám, koukáme s manželkou na filmy, nahrávám, mluvím s lidmi, na které jsem v posledních letech neměl tolik času.
Dřív nebo později se vrátíš na pódia. Jak podle tebe budou koncerty po tak dlouhé přestávce vypadat?
Pokud jde o mě, po jarní pauze jsem si dost bolestivě uvědomil, jak je náročné bubny pořádně seřezat. To není, jako když je člověk na zkušebně. Když nehraješ koncerty, vyjdeš za dva měsíce z fyzické formy – aspoň já teda určitě. Co se týče posluchačů, jsem optimista. Myslím, že jim to chybí a budou chtít chodit. Je ale otázka, zda tyhle politrucké nesystémové hokus pokusy nějaké kluby a festivaly vůbec přežijí. Moc to nám všem a hlavně jim samotným přeji. Bez kultury si nedokážu představit smysluplný život.