Zdeněk Barták – Z trempa rockerem – 1. část

Text: Luboš Hnát
Foto: Archiv Zdeňka Bartáka
Publikováno: 3. 6. 2020

Zleva: Milan Kramarovič a Zdeněk Barták - Festival Vladimíra Vysockého

Zleva: Milan Kramarovič a Zdeněk Barták – Festival Vladimíra Vysockého

Za svou kariéru toho ZDENĚK BARTÁK stihl opravdu hodně. Stál u zrodu folkové formace Idaho, byl prvním frontmanem jižanské Pumpy. Je znám také jako vyhledávaný zvukař, který dlouhou dobu spolupracoval s Michalem Prokopem. Nyní své písničky hraje v akustickém duu s Milanem Kramarovičem. Protože rozhovor je velmi obsáhlý, rozhodli jsme se jej rozdělit na dva díly. Dnes přinášíme první část.

Na naší hudební scéně se pohybuje několik Zdeňků Bartáků, neměls někdy problém se záměnou jmen? Já si z dětství pamatuju Zdeňka Bartáka mladšího, který v 80. letech působil ve skupině Kroky. Přiznám se, že když jsem poprvé slyšel tvoje jméno, hned mi naskočila asociace s ním.
Nemám žádný problém s tím, že se na naší scéně pohybuje víc Zdeňků Bartáků. Možná si to jen neuvědomuju nebo si to podvědomě nepřipouštím. Faktem ale zůstává, že když jsem jezdil jako muzikant pod Pražským kulturním střediskem (PKS), tak se občas stalo, že došlo k záměně mé osoby a Zdeňka Bartáka mladšího. A pak jsem například dostal domů poštou zápis z umělecké rady PKS, což nebylo zrovna hezké čtení. Tam se mimo jiné rozhodovalo o osudech ostatních muzikantů a autorů, kteří tam přítomní nebyli. Moc pozorně jsem to tehdy nepročítal, koneckonců to nebylo určeno mně, ale pamatuju si, že to byl hnus.

V současnosti taky mám jednu zkušenost se záměnou našich osob, když jsem pořizoval do svého studia nějaké mikrofony. Byla to dost drahá záležitost a samozřejmě že ta dobrá žena, která expedovala tu zásilku, ji poslala Zdeňku Bartákovi mladšímu. Ale projevil se jako slušný člověk, protože mi zavolal, že mám u něho nějaký balík, tak jsem si ho vyzvedl, a byl pokoj.

Aktuální setava  s Milanem a Kubou Kramarovičovými

Aktuální sestava s Milanem a Kubou Kramarovičovými

Na OSA (Ochranný svaz autorský pozn. red.) je taky občas bordel v evidenci skladeb, ale vždycky se to dá snadno napravit. Představ si ale, kdybych se třeba jmenoval Miloš Zeman nebo Andrej Bureš. To by bylo jiný kafe…

Zdeněk Barták mladší je syn poměrně známého kapelníka Zdeňka Bartáka, jehož orchestr byl ve své době něco podobného jako orchestr Karla Vlacha. Zdeněk hrál v popové skupině Kroky Františka Janečka. Koneckonců je to velmi šikovný muzikant, všichni asi znají jeho filmové melodie (mimochodem moc pěkná je muzika k seriálu Zdivočelá země), spolupracoval také s Karlem Gottem.

Ozvučení Porta v Plzni asi 1988

Ozvučení Porta v Plzni asi 1988

Takže já nevím, kde se vzala ta asociace. Možná nejsi sám, komu naskočí při mém jménu Zdeněk Barták mladší, a možná mi to trochu škodí, protože jisté, je že moje publikum je naprosto odlišné od publika Zdeňka Bartáka mladšího, kterého všichni znají právě z těch filmových melodií a písniček, které se hrají v rádiu. Ale nijak to neřeším. Já jsem si vzal jméno Barták po manželce. Nebyl jsem nějaký zarytý feminista, ale tušil jsem, že zřejmě nebudu ten správný a vzorný otec našich dětí, takže bude asi lepší, když se budu jmenovat po jejich mámě.

Nicméně pojďme k tvé kariéře, v sedmdesátých letech jsi začínal se skupinou Idaho. Jaká to byla doba?
Těžká a chmurná. Kdo nežil v té době, možná asi dost dobře neví, o čem je řeč, ale byla to doba normalizace, bolševik za okny vyváděl jak pominutý. Byla to doba, kdy mnozí muzikanti a umělci emigrovali, jiní s komoušema kolaborovali a jiní dělali mrtvý brouky. Mně tenkrát bylo 15, 16, 17 let a měl jsem před vojnou. Myslel jsem nejdřív, že na ni vůbec nepůjdu. Měl jsem to dobře vymyšlený: pěstoval jsem si něco jako žaludeční vředy.

Idaho 1973 Malostranská beseda

Idaho 1973 Malostranská beseda

V mém životě tehdy hrála významnou roli ulice. Já byl Leteňák a Letná byla proslulá svými partami, které nesly názvy jako „Kláda“ nebo „Domovina“. Souhrnně to potom byla prostě „Letenská šlechta“. No a v těch partách jsem se trvale vyskytoval. Odtamtud také pochází moje první kontakty s hudbou. Bylo to těsně po osmašedesátém roce, kdy členem jedné z těchto partiček byl výborný kluk Ivan Vrkoč, který uměl hrát na kytaru. A tak se po večerech v horní části Stromovky nesly písničky Karla Kryla, ale třeba i Válka na Itálii, Náš tatíček Masaryk a další. To byly v té hrozné době moc krásné okamžiky. Proto když jsem vycházel devítiletku, měl jsem svoji první kytaru.

Já neměl to štěstí, abych vyrůstal v hudebně založené rodině. Má setkání s hudbou v domácím prostředí byla leda tak nějaká dechovka v rádiu. Jakkoliv za to moje máma nemůže, žádné hudební vzdělání jsem neobdržel. A proto je pro mne asi dodnes tak důležitá právě písnička.

Idaho 1973

Idaho 1973

Tehdy byla velmi populární country muzika a trampská muzika v podání skupin jako byly Greenhorns nebo Rangers – Plavci. Jejich písničky jsme všichni samozřejmě znali zpaměti a během sedmdesátých let jsme je taky hrávali na vandrech. To byl další fenomén té doby, kdy se vlastně život dělil na povinnou školní nebo učební nebo pracovní docházku a víkendy, kdy jsme jezdili pravidelně na vandr. Tejden co tejden. Tehdy jsem se seznámil s klukem, který měl zásadní roli v mém životě té doby: s Jirkou „Georgem“ Černým, který hrál na dvanáctku (dvanáctistrunná kytara – pozn. red.). Spolu jsme jezdili na vandry a záhy jsme založili trampskou osadu IDAHO.

Nejdřív jsme jezdili velmi často na Brdy, ale neměli jsme svoje stálé místo, kde bychom si tu osadu založili jaksi fyzicky. No a posléze jsme našli takový starý opuštěný lom u Přeštic za Plzní, směrem na Klatovy, pár kilometrů za vesnicí Lužany. Tomu kraji nebo oblasti se říkalo „Hloupensko“. A tam se formovala hrozně krásná parta lidí právě kolem té osady IDAHO: patřili mezi ně Petr Janiš, Robby Černý nebo Patrik Ouředník, s kterým jsem kamarádil už někdy od 7. nebo 8. třídy. Byli jsme něco jako bráchové, každou volnou chvíli jsme trávili spolu. No a tam vlastně vznikl nápad zúročit to naše společné muzicírování ve vlaku na cestě z Prahy do Plzně a potom na té osadě. Rozhodli jsme se založit kapelu stejného jména, tedy Idaho. Hrála ve složení: Petr Janiš na tenorové banjo a na kytaru, Petra Trnková na tamburínu (a taky krásně zpívala), Robby Černý a já. Po určitou dobu s námi hrál na kytaru Martin Stanovský, což byl jeden z mála lidí, kteří vlastnili dvanáctistrunnou kytaru.

Idaho 1974

Idaho 1974

No a jak to bylo s muzikou? Kromě toho, že jsme o víkendu jezdili na vandr a muzicírovali po lesích a hospodách, přes týden pro nás byla takovým hlavním stanem nebo hlavním střediskem kulturního dění Malostranská beseda. Muzika, a tedy i program se tam dělil na country, folk, a trampskou hudbu. Country, to byly většinou kapely ovlivněné právě těmi Greenhorny a Rangers. Folk se vyznačoval tím, že ho většinou hrál jeden, maximálně dva lidi dohromady a jeho stěžejní složkou byly texty.

Od té doby se znám s Jardou Hutkou, který tam také působil. Dále tam hrávali například Vláďa Merta, Pepa Nos nebo Zuzana Homolová. Ti v Besedě měli pravidelně svoje recitály. Zvláštním představitelem této folkové scény byla kapela, která si říkala Blátotlačky. Tu tvořili kytarista Jirka Matějíček, banjista Vojta Zícha (nejlepší banjista na světě) a Jarda Kovář na kontrabas. Všichni tři zpívali a byli famózní. Přestože hráli hudbu, která v sobě spojovala prvky country a folku, patřili vlastně k folkovému proudu.

No a potom v Besedě vystupovaly vícečlenné kapely, které neměly banjo a patřily do kategorie „trampská muzika“. Jejími typickými představiteli byli Hoboes nebo kapela Toronto – později Brontosauři. Do folkové kategorie mimo jiné patřily i kapely, jejichž tvorba byla ovlivněna náboženstvím a církví: například Berani. Jejich texty je fakticky vyřazovaly z „normální – normalizační“ společnosti. Často šlo o muzikanty na indexu, stíhané bolševickým režimem. Později v těch letech normalizace docházelo často k tomu, že tehdejší Státní bezpečnost lovila v Besedě jako v chovném rybníce.

Aktuální sestava  s Milanem a Kubou Kramarovičovými

Aktuální sestava s Milanem a Kubou Kramarovičovými

Malostranská Beseda byla místem, které samozřejmě mohlo existovat jedině pod záštitou tehdejšího SSM (Socialistický svaz mládeže – pozn. red.). A proto tam každý večer bylo přítomno nějaké to očko. Ale šlo o místo, které mělo své kouzlo, skvělou atmosféru, a já tam byl téměř každý den. Pokud jsme zrovna nehráli, tak jsem byl za jevištěm u „světelného pultíku“. Byl jsem nejmladší z lidí, co se tam pohybovali, takže jsem často chodil pro pivo. Pamatuju si na tu sestavu lidí kolem Malostranské besedy, pořadatelů, různých provozovatelů baru: Robert a Květa Radostovi, Fanys, Čochtan. Musím je jmenovat, protože za chvíli už nebude žít nikdo, kdo by si je všechny pamatoval.

Na každém koncertě, na každé akci byla tehdy Beseda našlapaná až po střechu. A to nemluvím o pátečních recitálech, kdy stáli lidi až na Malostranském náměstí na ulici, a na některé kapely prostě nebylo možné vůbec sehnat lístek. Bylo těžké se prodrat po schodech nahoru do sálu. Ta doba se už nemůže nikdy opakovat. Když dnes přijde 10–12 lidí na koncert do klubu tohoto typu, tak je to hodně. Z tohoto pohledu byla doba normalizace moc krásná.

Pokud vím, doba přála víc countryové než rockové muzice. Byl tohle důvod, proč jste založili trampsky orientované Idaho?
Nevím, jestli se dá říct, že by se nám to zdálo výhodnější nebo jednodušší. Nejspíš ne! My jsme založili kapelu proto, abychom mohli hrát naše písničky, a ty přirozeně určovaly, jaká to bude kapela. Šlo o přirozený vývoj ovlivňovaný společností, ve které člověk vyrůstal. No a to vandrování, to setkávání se a hraní ve vlacích, na nádražích…. Prostě hráli jsme, co se nám líbilo, co bylo pro nás výpovědí a pravdou, co jsme „jakeš–takeš“ uměli. Samozřejmě tam byly obrovské limity: já fakt vyrůstal v nehudební rodině, hudební vzdělání jsem neměl žádné a doma jsem měl jen dvě gramofonové desky. A když jsem poprvé slyšel Boba Dylana, byl jsem typický představitel té skupiny lidí, která těžce nesla, když přišel na pódium s elektrickou kytarou. A když začal hrát s Bandem, takt to byl úplnej konec.

Po vojně jsi ovšem začal hrát v duu s Petrem Rímským, jak jste se poznali?
Po vojně… Je hezký od tebe, že jsi přeskočil tu dobu, protože to byly úplně zahozený dva roky. Jako kdyby je někdo ustřihl ze života. Fakt ale je, že jsem se na vojně logicky seznámil se spoustou lidí včetně několika, kteří měli významný vliv na můj další vývoj. Když jsem nastupoval na začátku roku 1975 na vojnu, už jsme s kapelou měli za sebou třetí místo na Portě v Třebíči. První byl Wabi Daněk tehdy s politicky angažovanou písní Dawson s kapelou Rosa. Druzí byli Marsyas, přestože byli absolutně nejlepší. No a my jsme byli třetí, nevím, z jakého důvodu.

Ozvučení festivalu na Konopišti.

Ozvučení festivalu na Konopišti.

V každém případě jsme tehdy byli nabití energií, a myslím, že jsme si to taky trošku zasloužili. Zpívali jsme čtyř a pětihlasé vokály, dělali jsme vlastní muziku… A když přišel odvod, říkal jsem tam doktorům, že na vojnu jít nemůžu, protože jsem nemocný. A oni mi sdělili, že můžu být klidný, že oni mě tam vyléčí, že pravidelná strava je úžasná věc. Tak jsem rychle přehodil výhybku a argumentoval tím, že nemůžu jít na vojnu i proto, že jsem kapelníkem skupiny Spirála (dříve Idaho) a že máme před sebou důležitý koncerty. Oni mi řekli, že to posoudí, a poslali mě pryč. A když jsem si potom šel převzít povolávací rozkaz na slavnostní setkání branců v kinosále letenského Národního technického muzea, všichni si převzali ty svoje Berouny, Kladna, Liberce a Plzně a byli už venku, jen já tam seděl jako poslední. Říkal jsem si, že to asi dělají proto, že půjdu do Prahy ‒ abych to neměl daleko ke kapele. A pak slyším svoje jméno a Michalovce.

S Petrem Rímským na Portě v Plzni. Setkání po létech.

S Petrem Rímským na Portě v Plzni. Setkání po létech.

Jak jsem později zjistil, byly to dva a půl dne souvislé jízdy vlakem. V té chvíli jsem se vlastně rozloučil s kapelou na dva roky, ale po prvním roce vojny v zákopech a blátě u motorizované pěchoty se mi podařilo druhý rok absolvovat ve vojenském uměleckém souboru v Táboře. Bylo to něco jako Armádní umělecký soubor, jenže jenom pro půlku republiky. Tam jsem poznal Petra Rímského, který vojnu nehodlal vytrpět celou, a jednoho dne sebou praštil uprostřed nějaký premiéry na zem, takže dostal modrou knížku na nějaké neurovegetativní potíže a šel domů. On i já jsme byli v tom souboru tak trochu outsideři. Sloužili tam s námi absolventi konzervatoře a akademie, tvořily se tam takové partičky. Ani Petr ani já jsme do žádné nepatřili, a to nás nějak dalo dohromady.

Křest CD Chladno, ale jasno 2018. Zleva Milan Kramarovič, kmotr Michal Prokop, já a Dr. Lubomír Houdek vydavatel

Křest CD Chladno, ale jasno 2018. Zleva Milan Kramarovič, kmotr Michal Prokop, já a Dr. Lubomír Houdek vydavatel

Když odcházel do civilu, domluvili jsme se, že pokud to jen trochu půjde, počká na mě a zkusíme něco spolu. Vzhledem k tomu, že jsem v té době psal písničky, tak jsme měli vlastně materiál ke společnému zkoušení. Původně jsme se pokoušeli dát dohromady kapelu, to už samozřejmě nebyla trampská muzika ani nic podobného. Myslím, že to žádný vyhraněný žánr nebyl: šlo prostě o naše speciální zpracování těch mých písniček. Já jsem byl hodně ovlivněn kapelou Jethro Tull, Petr poslouchal to svoje. On je Moravák, takže měl blízko k moravskému vínu v muzice, a hlavně se muzikou zabýval i teoreticky. Znal hudební teorii velmi dobře, byl výtečný kytarista a dovedl věci zajímavým způsobem harmonizovat. Takže jsme hráli spolu: vydrželo nám to do roku 1978 nebo 1979. kdy jsme se rozešli.

Proč ses tedy nevrátil do kapely?
Když jsem v roce 1976 přijel na opušťák do Prahy, vedla moje cesta samozřejmě ke kapele. Ale oni zrovna odjížděli na koncert ‒ myslím, že do Docela malého divadla v Litvínově. A tehdy mi řekli, že jestli chci, můžu s nimi jet jako host. Tak to chodí… Když jsem potom za další rok přišel do civilu, tak už možná kapela neexistovala.

Kapela Halogen s Josefem Srpem

Kapela Halogen s Josefem Srpem

Ještě bych se rád vrátil ke konci těch 70 let a spolupráci s Petrem Rímským. Ta přinesla jednu pro mne zajímavou zkušenost: setkání s lidmi, kteří tou naší „kapelou“, kterou jsme zakládali, ale nikdy nezaložili, prošli. Patří mezi ně třeba Marek Šimůnek, který s námi hrál napřed na housle a potom přešel na elektrickou kytaru, nebo Bohumil Zatloukal, který tam v kapele působil pár týdnů. Zkoušel s námi i David Koller, který myslím přišel spolu s Bohoušem. Jednu dobu s námi byla zpěvačka řeckého původu, která měla tu vlastnost, že když jí bylo horko, tak si svlékla svetr, potom si svlékla to, co měla pod tím svetrem, a nakonec si ten svetr zase oblékla.

Všichni to byli skvělí a zajímaví lidé. Třeba kytarista Honza Boťa, který mne naučil poslouchat Ten Years After a Colosseum a jeho maminkou byla slavná operní zpěvačka Tattermuschová. V té době se moc nepoužívaly ladičky, protože na trhu nebyly. A když on potřeboval naladit kytaru, tak zatelefonoval mamince, ona mu do telefonu zazpívala komorní A, on si naladil kytaru a mohli jsme hrát.

Lucerna s Tondou Smrčkou

Lucerna s Tondou Smrčkou

Po rozchodu s Petrem jsem kratší dobu spolupracoval s Pepíkem Srbem. To byl kytarista, který v té době zakládal kapelu, už si dneska nevzpomenu, jak se jmenovala, ale byla to pro mě zajímavá zkušenost. Hráli jsme v Kutné Hoře v baru hotelu Mědínek, každý večer od devíti do rána do čtyř. Potom v Praze v hotelu U Bílého beránka, na Tyláku nebo kde to přesně bylo. A pak jsme taky hráli v centru Prahy v takovém tom ruském baráku naproti Slovanskému domu. Fuj… No a potom jsem byl z téhle kapely odejit pro údajnou měkkost projevu.

Přišel rok 1981 a stál jsi u základů skupiny Pumpa. Co tě táhlo k bigbítu
Myslím, že to byl rok 1980, kdy jsem zareagoval na inzerát, ve kterém jakási parta hledala zpěváka. Psali o sobě, že hrají jižanský rock, ještě ani neměli jméno. Naše první setkání bylo ve zkušebně v Nuslích v takzvaným Jamrtále v Jaromírově ulici, v domě, kde bydlel kytarista Michal Němeček. Na první zkoušku jsem přišel s přesvědčením, že se bude jednat o takovou tu tvrdší variantu country, o něco jako country rock. Rychle se ukázalo, že to byla představa mylná, a já se vlastně poprvé bezprostředně setkal s pojmem jižanský rock. V začínající kapele tehdy byl Michal Němeček, který ji založil, na baskytaru hrál Tonda Smrčka, na kytaru Horymír Vávrů a Jirka Horálek na bicí. No a byl to hrozný nářez. Pro mě to bylo něco úplně nového a moc jsem se k tomu neuměl postavit. Ale lezlo mi to pod kůži a dlouhý roky to tam zůstalo. Možná až dodnes.

Pumpa v Buštěhradě

Pumpa v Buštěhradě

Kluci byli bezvadní, ale myslím si, že si se mnou hodně vytrpěli. Vždyť mezi ně přišel člověk, který do té doby hrál na akustickou kytaru folkové písničky nebo trampskou muziku a zpíval, jako když kouří kamna. A najednou měl začít zpívat takovýhle hardrock!. Tak to bylo dost těžké pro všechny.

No, hodně jsem si vytrpěl, hodně jsem si taky vyslechl, ale nemám jim to vůbec za zlé, protože měli pravdu, když mě kritizovali, jakým způsobem zpívám. Prý jako Milan Drobný!! Ale fakt je, že jsme tvrdě cvičili, postavili jsme repertoár, začal jsem psát texty na hudbu Michala Němečka. V té době vznikly docela zásadní písně: třeba s Tondou Smrčkou jsme napsali písničku Pokaždé, když jsme někde hráli, která se hraje dodnes na tancovačkách. A já ji dokonce dodnes mám v takové zvláštní akustický úpravě na setlistu. Říkali jsme jí „jižanská“ kvůli té harmonii. Pro ten harmonický postup, který Tonda přinesl.

S Michalem Němečkem jsme v té době napsali Tak tradá. Dodnes je to hymna koncertů. Bohužel po nějaké době bolševik můj text zakázal a Michal to na první oficiální nahrávku nechal přetextovat Vladimíru Poštulkovi, což jsem nesl velmi, velmi těžce. Ale Pumpa se rozjela. Zpočátku jsme se jmenovali Joshup Managan, když jsme začali a měli první koncerty na vysokoškolských kolejích na Praze 4, kam chodili študáci. Bylo to výborné publikum!

Pumpa - Beat Salon 1982

Pumpa – Beat Salon 1982

A pak se to rozjelo strašným způsobem. Začali jsme koncertovat několikrát v měsíci a pak začaly tancovačky za prachy. Čili jsme kombinovali koncerty a v sobotu a v neděli tancovačky. Byla to Amerika…Ty koncerty byly důvod, proč jsem to vlastně dělal, protože když jsme hráli s Pumpou v klubu Na Rokosce nebo v Gongu, když mluvím o Praze, tak na nás chodilo 300 až 400 lidí, a když jsme hráli na Slovensku, tak si pamatuju, že v Trenčíně na nás přišlo víc jak tisíc lidí. To bylo úžasné! V těch letech jsme odehráli opravdu stovky koncertů a tancovaček.

Pokračování…