Text: Luboš Hnát
Foto: Kateřina Smid, Ája Dvořáčková a archiv Martina Šmída
Publikováno: 29. 10. 2020
Ačkoliv není muzikant, MARTIN ŠMÍD hudbou doslova a do písmene žije. Celkem navštívil asi tisíc koncertů, vlastní obsáhlou sbírku nahrávek a hudební literatury. Pokud bych někoho měl označit jako „profesionálního fanouška“, byl by to právě on. O jeho životní vášni jsme si povídali v následujícím rozhovoru.
Martine, sám sebe označuješ za „kotlíkáře“, kdy a jak jsi objevil rockovou muziku?
Někdy na přelomu let 1990–1991. Pamatuji si první nahranou kazetu „devadesátku“ (kazeta měla stopáž devadesát minut – pozn. red.). Na jedné straně Nirvana a její debutové album Bleach (1989) a druhou stranu tvořilo No Prayer For Dying (1990) od Iron Maiden. Do toho přišlo objevování české scény a dodnes mých oblíbených kapel Zuby Nehty, Mňága a Ždorp nebo Tichá dohoda. Nastoupila vlna grunge, a tak v mých patnácti to znamenalo roztrhané džíny, kostkovanou flanelku, Nirvanu, Alice in Chains, Pearl Jam a Soundgarden. Zároveň jsem objevil celou metalovou a hardrockovou scénu. Půjčoval jsem si kazety od staršího kamaráda, který měl obsáhlou sbírku nahrávek z osmdesátých let – už zmíněné Iron Maiden, Judas Priest, Accept, Metallicu, Deep Purple atd.
K tomu označení „kotlíkář“. Celou tu dobu mě provázely folkové a trampské písničky hrané u táborových ohňů na skautských táborech a podobných akcích. Takže je mám hodně „pod kůží“ a poslední roky se k nim vracím čím dál častěji. Asi to bude i trochu věkem, že hledám daleko častěji v písničce výpověď.
Vím, že si vedeš přesné záznamy o koncertech, které jsi navštívil. Který a kdy byl ten první?
Úplně první byli Ramones v Lucerně 13. října 1994. Vlastně až mnohem později jsem ocenil, jak zásadní legendární skupinu jsem viděl. Měl jsem doma nahrané dvě kazety a věděl jsem o nich opravdu málo. A vlastně by mě ani nenapadlo, že jsou v Čechách naposledy. Tenkrát jsem si hlavně užil punkovou jízdu v narvané a propocené Lucerně. Dodnes mám pocit, že zahráli asi šedesát minutových písniček a jednu rychlejší než druhou. (smích)
A zatím poslední?
Zatím poslední koncert byl se skvělou kapelou Žamboši v klubu Kaštan letos 1. října. Od té doby bohužel koncertování skončilo na neurčito…
Kolik koncertů jsi tedy celkové navštívil?
Bohužel nemám záznamy úplně o všech, ale je jich zhruba okolo tisícovky.
Dost často se stává, že v jeden den je několik akcí. Podle čeho se rozhoduješ, kam půjdeš?
Někdy je to opravdu velké dilema. Mám oblíbené interprety, kteří mají skoro vždy přednost. A někdy se prostě rozhodnu podle místa koncertu, nálady, také možností setkání s kamarády a známými, kterých jsem díky muzice potkal opravdu mnoho, a jsem za to velmi rád.
Preferuješ malé klubové vystoupení před těmi velkými stadiónovými. Můžeš mi říct proč?
Já jsem se nachodil na velké stadiónové a halové koncerty dost od devadesátých let. Téměř vždy, když přijel někdo z mých zahraničních oblíbenců, tak jsem šel. Naopak jsem chodil velmi málo do klubů. V posledních letech se situace obrátila. Už moc nemusím velké davové scény. Asi stárnu. (smích) A opravdu se cítím mnohem lépe v menším klubu. Vidím okolo sebe spoustu známých tváří a k muzikantům je daleko blíž. Navíc mám rád atmosféru, která tam je, třeba hodinu před koncertem i po něm. Kdy je možnost popovídat, dát si panáka, nebo pivo i s muzikanty, přáteli a barmany. (smích)
Znamená to tedy, že na „mega koncerty“ už vůbec nechodíš?
Teď už zvládnu tak jeden za rok. Poslední opravdu mega koncert byli Iron Maiden v červnu 2018 v Letňanech. A o něco menší Neil Young loni v červenci v Drážďanech, což byl jeden ze splněných snů. Jinak mi na velikost velkého koncertu úplně stačí třeba takové Forum Karlín.
Máš nějaký zajímavý zážitek?
On vlastně každý koncert je pro mě zajímavý zážitek. A je jich za ty roky tolik, že asi nedokážu žádný vypíchnout.
Tvojí zajímavou aktivitou je „Oběžník pana ředitele“, můžeš prozradit o co jde?
O soupis koncertů, které se konají v nejbližší době. Největší část tvoří akce v Praze, ale dávám tam i termíny z jiných míst v blízkém okolí Prahy nebo ze zajímavých míst po republice, kde hraje někdo z mých oblíbenců. Rozesílám jej většinou jednou měsíčně a zároveň k tomu napíšu, na jaké akce budu kupovat vstupenky. V současné době jsem bohužel Oběžník utlumil, protože dávat dohromady seznam aktuálních koncertů je kvůli koronavirovým opatřením prakticky nemožné…
Jak pro něj sháníš podklady?
Procházím stránky všech zajímavých kapel, interpretů, klubů a jiných koncertních prostor. Případně i prodejců vstupenek nebo událostí na facebooku A někdy se informaci o nových koncertech dozvím přímo od muzikantů.
Kolik lidí od tebe oběžník odebírá?
Původně začínal Oběžník někdy před deseti lety jen pro pár kamarádů a známých. A dnes jej rozesílám asi 90 lidem, kteří se postupně nabalili. Díky koncertům jsem se poznal s množstvím zajímavých a milých lidí, kteří se objevují v klubech pravidelně. Však víš nejlíp sám, že tam jsou dost často ty samé známé tváře (smích) A jsem rád, že někteří lidé se takto propojili a seznámili přes oběžník. Situace, kdy v Malostranské besedě sedí u několika stolů známí a kamarádi, je k nezaplacení.
Přátelíš se s mnoha muzikanty, nezřídka to jsou opravdové legendy naší hudební scény. Čtenáře by možná zajímalo, jak s nimi navazuješ kontakty?
To se tak nějak vyvinulo. Množstvím navštívených koncertů a míst, kam jsem za nimi ochoten jet. Stal jsem takovou populární postavičkou, která je „téměř všude“. (smích) Mnoho mých oblíbených muzikantů jsou navíc fajn lidé a je zážitek si s nimi povídat.
Která kapela je pro tebe tou „top“?
Já bych jich asi měl vyjmenovat několik, ale zásadní kapelou pro moje vnímání muziky posledních dvaceti let je Vladimír Mišík a Etc… Od chvíle, kdy jsem v srpnu 1999 poprvé přišel do Malostranské besedy na jejich koncert, jsem ztracen. Tehdy hráli ještě v sestavě se Standou Kubešem a Olinem Nejezchlebou. Dodnes je zvuk Olinova cella pro mne zvukem Malostranské besedy a cítím se v tu chvíli jako doma.
V oblibě máš ženské rockové kapely, co tě na nich baví a přitahuje?
Nejsou to jen rockové kapely, ale obecně muzikantky. Především na folkové scéně je v současnosti velmi silná generace. Baví mě ženská energie, jejich výpověď a v neposlední řadě vidět na pódiu krásné, chytré, talentované ženy je prostě velký zážitek.
Jako jeden z mála lidí u nás máš velký přehled o rockové scéně bývalého východního bloku, co tě přimělo zajímat se právě o kapely z této části světa?
Měl jsem kolegu z práce, který má obsáhlou sbírky vinylů kapel právě z tohoto regionu. Postupně jsem si od něj všechno nahrál a nakonec jsem je začal sbírat sám. Před patnácti, dvaceti lety elpíčka vypadala jako mrtvá záležitost, tak se vše dalo pořídit opravdu velmi levně. V současnosti už jsou jejich ceny někde jinde. Celá ta scéna mi přišla vlastně trochu exotická a zajímavá i s ohledem na provázanost s tehdejším Československem. Někdy to jsou podobné osudy kapel proplétajících se komunistickými režimy.
Kterou východoevropskou zemi v rockové muzice preferuješ?
Nejraději mám maďarskou scénu. Kapely jako Omega nebo Locomotiv GT se dokázaly prosadit i na světové scéně. Z dalších bych mohl jmenovat Karthago, Pandora´s Box nebo Syrius. Maďarština je opravdu kouzelná. Ostatně, když Norbi Kovács při svých koncertech zazpívá pár věcí ve své mateřštině, je to zážitek. (úsměv)
Jak velká je tvoje sbírka nahrávek, teď myslím úplně všechny, které máš.
Tak cédeček mám zhruba 1300 a elpíček okolo 600. Nepočítám kazety. Ty mám uložené v krabicích a moc už je nepoužívám. Sbírám i literaturu okolo hudby. Takže mám asi 400 knih a stovky (možná tisíce) čísel časopisů od šedesátých let do současnosti.
Letošní nejen koncertní rok je silně poznamenán epidemií koronaviru, jak ty osobně celou situaci prožíváš?
Hodně těžce. V létě jsem se snažil být opravdu všude, kde se dalo, a do poslední chvíle chodil a jezdil za všemi svými oblíbenci. Ale teď je zase konec a vůbec nedokážu odhadnout, kdy se celá hudební scéna vrátí, a jestli vůbec, k normálu. Můžeme jen doufat, že kluby, pořadatelé, muzikanti a vůbec všichni lidé okolo hudby situaci ustojí a zase bude na co a kam chodit. Chybí mi všechny ty koncertní zážitky, kapely a setkávání. Třeba si dát panáka s Olinem v Malostranské besedě na baru, jet do Bratislavy na Živé kvety nebo na mé milované místo U Kuchařů v Krásetíně.