Jindra Vobořil – Tlustou čáru za minulostí neuděláš

Foto: Archiv Jindry Vobořila

Kariéra zpěváka a baskytaristy JINDRY VOBOŘILA trvá již více než padesát let. Během nich Jindra prošel takovými kapelami jako byli The Cardinals, Pumpa, Bacily a mnoho dalších. Následující rozhovor se věnuje nejen Jindrově minulosti, ale také jeho současné kapele ČESKÁ TROJKA, které před nedávnem vyšlo album „Krokodýlí farma“.

Jindro, nedávno jsem zaznamenal, že na jednom serveru byly publikovány úryvky tvých pamětí. Hodláš své paměti takto publikovat celé nebo zůstaneš jen u těchto krátkých úryvků?
To je takový výběr z pamětí, který bych časem rád vydal knižně. Ale protože jejich vydání je finančně hodně náročné tak je to zatím v nedohlednu, takže jsem vybral pár kapitol, které souvisí s hudbou a ty takhle publikuji, ale v určité chvíli to zastavím a jak už jsem říkal, budu se to pokoušet vydat knižně. Ony to nejsou jen hudební vzpomínky, ale je tam i část pamětí mého otce a pokouším se tam mapovat celý rod Vobořilů. Protože pocházím ze Žižkova tak se asi dvě třetiny těch pamětí věnují Žižkovu. A tyhle části jsem do těch ukázek nechtěl dávat. Tam jsem vybral jenom to, co se vyloženě týká hudby.

Nechal ses při psaní svých pamětí někým nebo něčím inspirovat?
Já jsem nedávno četl paměti Fedora Freša, kde on říká všechno na rovinu a bez obalu. Čímž si na Slovensku hodně lidí znepřátelil. Takže jsem se nechal Fedorovým přístupem inspirovat a ve své knížce taky říkám svoje názory, které nemusí být každému vhod. Já tam neříkám nic, abych se někomu zalíbil, ale říkám tam opravdu jenom to, co si myslím. Mně vadí, že se tady lidi z té naší branže před sebou přetvařují, a oslovují se „Zlatíčko“ a „Sluníčko“. Takže já jsem si říkal, že se přetvařovat nebudu, a udělám to tak, jak to cítím.

Tvoje hudební kariéra je hodně bohatá. Máš chuť se ještě dnes bavit o své minulosti nebo jsi za ní udělal tlustou čáru a soustředíš se na své současné hudební projekty?
Myslím, že za minulostí se tlustá čára ani udělat nedá, protože pořád potkáváš ty lidi se kterými jsi vyrostl, pak máš taky nějaký příbuzný, se kterýma žiješ, takže pořád žiješ i tou minulostí. A to samé je i v muzice. Já pořád poslouchám tu muziku ze šedesátých a sedmdesátých let a teprve teď, na starý kolena, jsem objevil některý kapely, který jsem před tím vůbec neznal a dneska jsem z nich úplně nadšenej. Takže ta minulost pořád člověka dohání.

Vzpomínám si, že Tě část fanoušků označovala jako českého Ozzyho Osbournea. Jak jsi tuhle ‚přezdívku‘ vnímal?
(smích) Já tohle slyším poprvé a vůbec nechápu, jak na to někdo mohl přijít. Nevíš to ty?

Nevím, ale opravdu jsem to slyšel Jindra Vobořil – českej Ozzy. Vlastně to bylo vůbec poprvé, co jsem zaslechl Tvoje jméno.
Ale já jsem nikdy Ozzyho nezpíval, tak opravdu nevím, jak k tomu došli. Možná proto, že mám stejně jako Ozzy vlasy jako hřebíky. (smích) Nebo podle zpěvu?

Prošel jsi mnoha různými kapelami, jako byli třeba Alarm Group, Cardinals, Pumpa, Bacily, Gen. Která z těch kapel Ti byla nejbližší?
Tak samozřejmě, že musím jmenovat ty Cardinals. Já jsem se už od šedesátých let znal s Pepíkem Kůstkou, tehdy ještě hrál s hloubětínskejma Hurikánama, který mě už tenkrát překvapili, jak hráli takový ty klasický rockandrolly jako „Oh, Carol“ nebo „Route 66“. Prostě v době, kdy tady lidi moc hrát neuměli, tak oni hráli senzačně. Tenkrát měli dobrýho bubeníka. A Pepa tím, že asi od 12 let hrál na housle, tak měl i slušnou kytarovou techniku, protože na rozdíl od většiny českých kytaristů hrál všema čtyřma prstama, takže používal i malíček, proto ta jeho technika byla tak dobrá. Proto když jsem asi v roce 1969 dostal nabídku jít hrát s Pepíkem do Cardinals, tak jsem jí docela nadšeně přijal. A tam jsme s Pepou udělali spoustu skvělých vlastních věcí. Hráli jsme třeba „Suita Armageddon“, jejíž část později Pepa nahrál s Blue Effect. Měli jsme asi deset vlastních věcí, který považuju za výborný, a myslím si, že kdyby se dnes nahráli se současným soundem, tak by pořád byly vynikající. V muzice vždycky záleží na nápadu a ty naše věci byly strašně invenční.

Dobře, a neuvažujete tedy o jejich natočení?
Já mám samozřejmě nějaký demáče. A ty jsou docela zajímavý. My jsme se jako Cardinals setkali před deseti lety, když jsme s Pepou slavili šedesátiny. Při té příležitosti jsme uspořádali koncert v Paláci Akropolis. Byli tam všichni naši kamarádi a kolegové. Namátkou třeba Radim Hladík, Guma Kulhánek, Lešek Semelka, prostě spousta lidí. Byl tam i Honza Vaculík, který přede mnou v Cardinals zpíval. A na tomhle koncertě jsme dali takovou vokální čtyřhlasou věc, která se jmenuje „I Believe“, která je ještě z té staré éry Cardinals, kdy ještě zpívali takový ty, jak se tehdy říkalo, Westcoastový písničky. Prostě to byla vokální muzika. Tohle se událo před deseti lety a teď nevím, jak bychom všechny ty lidi sehnali dohromady.

Když si vezmu třeba kapely Pumpa a Bacily, to je žánrový rozdíl jako hrom…
Tak to musím začít trošku ze široka. Když jsem dostal nabídku do Bacilů, tak jsem jí velmi zvažoval, protože se mi nechtělo zase do doprovodný kapely. Cardinals skončili na tom, že přišla doba normalizace a bigbítový kapely neměly kšefty. Proto tehdejší manžel Petry Černocké, Honza Vaculík, přišel s takovou lišáckou myšlenkou, že když angažujeme zpěvačku, tak ty kšefty budou. Takže přivedl Petru Černockou. Jenže Pepa Kůstka dal asi za týden padáka a vzal lano k Blue Effectu, kde hrál na basu. Já jsem odešel chvíli po něm, protože se z toho stala ryze doprovodná kapela, a to nebylo pro nás. Potom jsem dostal tu nabídku k Bacilům. Tak jsem o tom přemýšlel a radil jsem se i s kolegama a kamarádama, a všichni mi říkali „Hele, to vem, protože to není typická doprovodná kapela, a navíc je to dobrá muzika.“ Takže jsem to vzal a nelitoval jsem toho. No, a Pumpa to bylo zase úplně něco jiného. To byla taková ta divoká doba poloviny osmdesátých let, kdy vznikaly desítky nových kapel různých žánrů. Začínala Laura a její tygři, Jasná páka a podobné kapely. A vedle toho tady byla vlna těch původních hardrockových kapel. Za mnou tehdy přišel Milan Balcar, který hrával v Mopedu a znali jsme se ze společných koncertů. Milan věděl, že jsem volnej a přišel za mnou s nabídkou abych šel do Pumpy. Mně se ten původní repertoár Pumpy strašně líbil. Takže jsem to vzal. A rok jsem tam hrál na basu. Tehdy tam zpíval Zdeněk Barták, který asi po roce řekl, že už nechce zpívat a bude jenom zvučit. Takže já jsem byl ‚povýšen‘ na zpěváka, což pro mě byla taková dost nezvyklá role. Takže jsem s Pumpou strávil asi dva roky. Ale protože jsem se potřeboval nějak živit a Pumpa mě neuživila tak jsem odešel. Nicméně jsem pak ještě asi dva nebo tři roky s nima hostoval. Vždycky když potřebovali někde pomoct tak jsem jim pomohl. To bylo dobrý. Pak už začali dělat novej repertoár, kterej zněl trošku jako AC/DC, a bylo to strašně vysoko. Takže už mi pšenka nekvetla, protože mi začal odcházet hlas. My jsme před tím jezdili třeba i třítýdenní šňůry a tenkrát to tomu hlasu tolik nevadilo. Ta regenerace trvala maximálně dva, tři dny. Jenže u toho pozdějšího repertoáru se ta regenerace prodlužovala. Pak se najednou stalo, že jsem třeba čtrnáct dní nebo tři neděle nemohl zpívat tak jsem toho musel nechat.

Takže pokud jsem to dobře pochopil, tak sólově zpívat jsi začal až u Pumpy, je to tak?
No, já jsem zpíval už u Cardinals, ale tam jsem to ještě střídal s basou, takže jsem tam byl frontman jenom občas. Ale je pravda, že u tý Pumpy jsem začal jako sólový zpěvák. Fakt je, že jsem se v tom taky ze začátku necítil úplně dobře, protože když člověka z ničeho nic postavěj před mikrofon tak hned neví, co s tím tělem dělat.

Takže jsi ze dne na den odložil basu a začal zpívat nebo jak to bylo?
Chvilku jsem zpíval s basou, ale když toho Zdeněk Barták nechal, tak se řeklo, že to není řešení a že kapela potřebuje po vzoru jižanských kapel nějakýho frontmana. Proto se rozhodlo, že vezmeme Radka Křemenáka na basu a já budu zpívat. A protože Radek Křemenák taky dobře zpíval, tak jsme potom mohli dělat takový vícehlasy, to bylo dobrý.

Už tady několikrát padlo, že kromě zpívání také hraješ na basu. Vždycky jsi hrál na legendární americkou baskytaru Rickenbacker řady 4000. Proč sis vybral zrovna tenhle nástroj?
Úplně prvotně to bylo tak, že když jsme s Bacilama točili desku „Planetárium“ (1977), tak já jsem v té době měl Fendra Jazz Bass. A v průběhu natáčení jsem dostal těžký zápal plic, takže jsem pár týdnů byl v nemocnici, jenže ta deska se musela dotočit. Pepa Kůstka, který tam měl písničku „Zimní královna nejdelších nocí“ říkal, že si basu nahraje sám. A od svého švagra Honzy Kavaleho si půjčil černýho Rickenbackera a já, když jsem slyšel ten zvuk, tak jsem se o něj začal zajímat. Takže jsem si tu basu pak od Honzy půjčil taky, a když jsem ještě viděl, jak ten nástroj vypadá – v tu dobu to byl takový Rolls-Royce mezi kytarama – tak mě to nadchlo a okamžitě jsem si ho pořídil. Samozřejmě, že ten zvuk, kterej byl jinej než měli Fendry a Gibsony byl taky úžasnej. Já jsem nepoužíval ten nejagresivnější zvuk jako například Chris Squire z Yes. Protože my jsme přeci jenom doprovázeli zpěváka a tam ten zvuk musí být kompaktní, abych na sebe nestrhával pozornost já jako basák. Proto jsem používal takový zvuk, aby moc nevynikal. V té době jsme měli skvělýho zvukaře Pepu Hladíka, který ty nástroje uměl v sále úžasně smíchat, takže ta kapela zněla skvěle. A od té doby hraju na Rickenbackera.

Měl jsi možnost porovnat originál Rickenbackera s jeho českou kopií Jolanou D-Bass?
Měl! Chceš slyšet zajímavej příběh?

Jasně, že chci.
Tu českou Jolana D-Bass dělali podle mýho Rickebackera. Mě se u tý basy už nějak vymlely pražce, a tak jsem si nechal od jednoho člověka přivézt originál drát na pražce Rickenbacker a sháněl jsem někoho kdo by mi ty pražce vyměnil, a někdo mi poradil, abych s tím jel do Hořovic, kde byla firma Harmonica, kde se dělaly i kytary a tam prý pracuje nějaký moc šikovný kluk, který dělá kytary Milošovi Makovskýmu a jiným a dělá jim je skvěle. Ono vyměnit ty pražce totiž nebylo jen tak. Ten Rickenbacker má v originále totiž lakovanej hmatník nějakým epoxidovým lakem, a to i přes pražce, celý je to přelakovaný nějakou pryskyřicí. Proto se to musí strašně opatrně sundat, aby se nepoškodil lak na tom okolním hmatníku. Takže jsem jel za tímhle klukem, který mi tu basu dokonale opravil. Ale pak už to samozřejmě nelakoval. Ale když jsem si pro to byl, tak mě poprosil, jestli bych jim tam tu basu ještě nenechal. Prý mají od vedení za úkol vyvinout československou baskytaru a nemají jí podle čeho udělat, protože veškerý odborný materiály ze západu, co k nim chodí, končí u vedoucích manažerů, kteří si je berou pro svoje děti. Takže jsem jim to tam nechal. Oni tu basu rozebrali do posledního šroubku a podle toho udělali Jolanu D-Bass. Když jsme pak hráli s nějakýma kapelama na různých okresních tancovačkách, tak se mi párkát D-Baska dostala do ruky. A já můžu říct, že ten zvuk je srovnatelnej. Je to moc dobře udělaný.

Opravdu? To mě docela překvapuje, protože co vím, tak ty Jolany neměly příliš dobrou pověst.
 Protože tady nebyly dobrý struny. Když jsi na to pak dal dobrý struny, tak ten zvuk byl mnohem lepší. Já jsem to teď nedávno zažil s Basso IV. To byla první česká basa, kterou jsem měl v šestnácti letech, a před pár lety jsem si jí znovu koupil, dal jsem na ní Fendry struny a najednou je z ní kytara, která se naprosto vyrovná západním nástrojům. V té době se u nás používalo dobrý dřevo, a když jsem to dal seřídit k odborníkovi tak to je špičkovej nástroj.

Už tady několikrát padlo, že Tvým celoživotním souputníkem je kytarista Pepa Kůstka, jak došlo k Vašemu setkání?
Já jsem tenkrát měl manželku, která bydlela v Hloubětíně a patřila do party, která byla okolo kapely Hurikánů, kde Pepa hrál. Tahle obrovská parta, měla asi dvě stě lidí. A ti spolu jezdili na prázdniny pod stan a tak. A národní výbor jim tenkrát na konečný tramvaje poskytl takový domeček, který fungoval jako klubovna a zkušebna. A moje žena mi tenkrát říkala, abych se šel podívat na zkoušku, že to je výborná kapela. Ta jejich parta je samozřejmě hodně podporovala. Takže oni, když třeba potřebovali koupit zesilovač tak ta parta udělala nějakou brigádu a na ten zesilovač se složili. To tady žádná jiná kapela neměla. Takže jsem se byl podívat na jednom jejich odpoledním vystoupení v Kotvě. A mě to nadchlo. No, a protože my jsme potom zkoušeli v tom jejich domečku, tak se na nás jednou přišel Pepa podívat. Netrvalo to pak ani měsíc a Pepík mi dal lano ke Cardinals.

Tím se vlastně dostávám k současnosti. S Pepou hraješ v kapele Česká trojka. Jak dlouho kapela existuje a kdy jsi do ní nastoupil Ty?
Ta kapela existuje asi dva roky a původně to bylo opravdu jenom trio. Kromě Pepy tam byl bubeník Kryštof Hon a basista Jirka Hes, což jsou oba Pepovi žáci. Kryštof ještě navíc nastoupil ke kapele Dick O‘ Brass, kde Pepa hraje na housle. A protože Pepa měl doma několik písniček, který chtěl nějak zúročit, tak udělali takové trio. Z počátku to bylo založený čistě na improvizaci, pak už udělali i nějaký pevný aranžmá, ale byly tam i zpěvy. Protože, ale Pepa píše všechno dost vysoko, tak neměli zpěváka, který by to zazpíval. Takže Pepa asi před rokem a půl přišel za mnou a natočili jsme to.

Tobě ta vysoká poloha zpěvu nedělá problémy?
Abych to vysvětlil, musím se na chvilku vrátit do období, kdy jsem nastoupil ke Cardinals. Já jsem před tím nijak moc vysoko nezpíval, ale když jsme ty jejich písničky zkoušeli, tak hodně z nich bylo na vysokých tónech a já jsem jim říkal: „Kluci, to je moc vysoko, to musíme nějak transponovat“, a oni říkali: „To nejde, protože to hrajeme s volnýma strunama, jinak by to tak nevyznělo. Musíš to nějak vyzpívat“. Takže se nedalo nic dělat a musel jsem se snažit. Teď byla ta situace vlastně podobná. Ty věci už byly hotový a jsou natolik těžký a složitý, že by se to nijak transponovat nedalo.

Cvičíš tedy nějak svůj hlas?
Před časem jsem trošku začal. Sehnal jsem si takový cvičeníčka, který jsou zaměřený na zvyšování rozsahu. A opravdu jsem asi po dvou letech poznal, že nějaký tóny, ze kterých jsem měl dřív docela hrůzu tak teď zazpívám docela dobře a to i navzdory tomu, že stárnu a je známo, že stárne i hlas. Já už asi patnáct let zpívám s kapelou Marma Kansas Revival, se kterou hrajeme repertoár americké kapely Kansas a to je strašně vysoko. Ze začátku jsem z toho měl docela strach, jestli to dneska dám nebo ne. A od té doby, co jsem si začal dělat tyhle cvičeníčka tak jsem v pohodě. Ono stačí deset až patnáct minut denně a najednou to zazpívám bez problémů. To je důkaz toho, že se mi třeba o půl tónu rozšířil rozsah.

S Českou trojkou jste nedávno vydali album „Krokodýlí farma“, jehož všechny písničky jsou o zvířatech, proč jste zvolili právě tohle téma?
Když já jsem tam přišel, tak většina těch písniček už bylo napsaných. Pepa jako první napsal písničku ‚Májová‘  kde se zpívá „…na pastvu pochodujou, jedna koza za druhou“ tak si řekl, že protože nemají moc textů tak udělají desku o zvířatech. Takže jedna písnička se jmenuje ‚Mikešovo blues‘ a další ‚Kafilerie‘, podle ní se měla původně jmenovat celá deska. Jenže pak jsme usoudili, že vzhledem k tomu je to o zvířátkách tak by to bylo moc morbidní. Proto jsme to nazvali „Krokodýlí farma“, což byl další text, který k tomu přispěl. Pepa hledal ještě nějaký písničky, na kterých bych si mohl dělat aranže a našel jeden můj starej demáč, kterej se jmenoval „Krokodýlí farma“ a úplně ho přepracoval, zachoval jenom ten text. Takže to už byla spousta písniček, který byly o zvířatech. Potom jsme jenom přidělali text k písničce ‚Já sám, jásám‘. Ten teda moc o zvířatech není, ale nějak do toho zapadá. Takže tohle už byl původní Pepův plán, už když napsal svůj první text v životě k písni ‚Májová‘, a pak se k tomu přidal ten obal, který byl takhle koncipován zcela záměrně, aby korespondoval s tím textem.

Trochu to ve mně evokuje Orwelovu Farmu zvířat…
Jo? Tak to je náhoda, tenhle záměr jsme určitě neměli. Ale víš, že nejsi sám, koho to napadlo? Dokonce mi jedna paní řekla, že si myslí, že písnička ‚Májová‘ se vztahuje k panu premiérovi, ale tak to opravdu není. To mě fakt nikdy nenapadlo. (smích)

CD se jmenuje „Krokodýlí farma“, titulní píseň se však jmenuje ‚Krokodýlí farma II.‘ proto se ptám: Kde je ‚Krokodýlí farma I.‘?
To právě souvisí s tím, že Pepa měl ten původní demáč s Krokodýlí farmou. Mě ale přišla i ta původní podoba tak silná, že jí možná ještě někdy zúročím a možná, že k tomu dojde i v rámci České trojky. Proto jsem to pro jistotu odlišil a pojmenoval jsem to ‚Krokodýlí farma II.‘. Ale máš pravdu v tom, že někomu nemusí být jasný proč je tam ta II. to jsem měl v bookletu vysvětlit, to je fakt.

Musím se zeptat na text písně ‚Já sám jásám‘ kde se zpívá ‚…ale většího vola jako jsi Ty Miloši jsme jaktěživ neviděli‘, jedná se o podobnost čistě náhodnou nebo jsi měl na mysli někoho konkrétního?
Ať si tam každý dosadí svého Miloše, to nebylo nikomu dopředu adresovaný. Vzniklo to tak, že Pepa měl nápad na ten ústřední slogan a jenom chtěl, abych mu do toho napsal nějaký vyprávění nebo rapování, takže mě napadla tahle věc. Já jsem to původně ani nemyslel jako nějakou impertinenci, ale kdo chce, ať si tam dosadí, co chce.

V té písničce je zajímavý také recitativ, v němž mluvíš o socialismu. Kde jsi v tomto případě bral inspiraci či spíše co Tě k tomu vedlo?
To jsem našel na záchodě ve studiu Solisko takovou informační brožuru ze 60. Let, kterou tehdy vydal ÚV KSČ. Okamžitě jsem věděl, že je to to, co tam potřebujeme.

Právě tahle skladba mi vnukla myšlenku na tu Farmu zvířat…
No, já myslím, že Orwell měl tuhle komunistickou demagogii dokonale prostudovanou, než se dal do psaní své knihy.

CD jste tedy natočili. Jak bude nyní vypadat jeho propagace?
Jak vypadá propagace, to nakonec vidíš sám. My zatím nemáme nikoho, kdo by se o nás staral. Žádný management a tak. Takže děláme, co můžeme, ale nikdo z nás nemá obchodní talent, přesto si všechno děláme sami. Sem tam nám pomohl nějaký manažer. A teď nám pomáhá hodně kamarádů už jenom tím, že třeba s námi udělají rozhovor do rádia nebo třeba jako Ty na web. Za to jsme samozřejmě vděčný. Pokud jde o koncerty tak zatím máme program asi na hodinu, proto musíme hrát vždycky s nějakou jinou kapelou. V současný době doděláváme nějaký písničky, abychom měli alespoň repertoár na celý koncert. Šest písniček je málo. Sice jsou dlouhý, ale koncert z nich neuděláš. Proto jsme zařadili jedno anglický blues, který je taky dost dlouhý. Takže máme na takovou poctivou hodinu hraní. Samozřejmě by to chtělo hrát co nejvíc. Já jsem se třeba informativně zajímal o hraní na nějakých festivalech, ale všude mi odpověděli, že je vůbec nezajímá naše muzika, ale jenom návštěvnost. Tady bohužel není žádnej takovej člověk jako byl v šedesátých letech v Anglii John Peel, který zpropagoval desítky, ne-li stovky dobrých kapel a nezajímalo ho kolik prodají desek a podobně, prostě propagoval dobrou muziku. Tady takový člověk není.

Občas hostuješ s kapelou Parademarche, kde zpíváš ryze hardrockové věci. Je to pro Tebe odpočinek od náročné muziky, kterou s Českou trojkou děláte?
Ano, částečně je to tak. S Parademarche spolupracuju hlavně proto, že já jsem se před patnácti lety přistěhoval ze Žižkova sem do Dejvic a jednoho dne jsem šel před barák a proti mně šel bubeník Honza Rotta s basákem Petrem Sládkem a zezdola přicházel klávesák Jirka Bareš. Všichni bydleli v jedné ulici, to byla velká náhoda. Takže říkali, že když už tam bydlím, tak s nimi musím hrát. Oni mají skvělýho zpěváka Radka Zíku, ale usoudili, že by bylo dobrý, kdyby tam občas byla nějaká změna. Takže jsem tam já jako takovej komik, který tam má blok šesti, osmi písniček. (smích) V poslední době jsme s Radkem udělali i nějaký duety, a to bezvadně funguje, lidi jsou z toho nadšený. Hodně jezdíme k nim na Plzeňsko. A najednou na nás začali chodit i staří fandové Pumpy, takže se z ničeho nic rozšířilo publikum. Takže i oni tou spoluprací něco získali. To sice není úplně moje zásluha, ale prostě to zafungovalo. Navíc tady nemám takovou zodpovědnost, a tak můžu být trošku uvolněnej. A je to vždycky velká sranda a pohoda.

Vím, že máš ještě hodně dalších aktivit. Řekni mi tedy něco o nich.
Jak už jsem říkal, zpívám s Marma Kansas Revival. To je kapela, která nebude nikdy slavná ani bohatá, ale zpívám s nimi proto, že jde o vrcholové umění a strašně si to užívám já i celá kapela. Potom občas hostuju s kapelou Náměsíční pierot. Udělali jsme takový blok asi deseti písniček. Takže jsme si to taky užili a já jsem si zase rozšířil obzory. No, a pak ještě zpívám roli Anáše v Karlínském divadle v „Jesus Christ Superstar“.

Jak ses do tohohle muzikálu vlastně dostal?
No, já jsem byl jedinej kdo tam přišel z ulice na konkurz. Jinak ty role už byly vybraný předem. Já jsem se nějak dozvěděl, že bude konkurz tak jsem tam šel, a oni mě vzali. Ta role Anáše je strašně vysoko, a oni na to nikoho nesehnali. Takže to zpívám do dneška i po tom co se to přesunulo ze Spirály do Karlína. A ani tam nemám alternaci. Tam byl chvíli jeden kolega, který bohužel zemřel. Takže už se blížím k 1500 repríze, což už je skoro na Guinessovku, ale to by tam museli poslat ty producenti.

Celý archiv: