Foto: archiv skupiny Cuprum
V českém rockovém světě je kapela CUPRUM do jisté míry unikátem. Její členové se i přes svoje mládí věnují progresivní muzice šedesátých a sedmdesátých let. Jak sami říkají: „Veškerá naše společná frustrace je v tom, že nejsme o čtyřicet let starší a nenacházíme se právě někde v Londýně.“ Následující zajímavý rozhovor vznikl spontánně při posezení v jedné z dejvických hospod. V rozhovoru jsme probírali nejen dění v kapele Cuprum a QUIZZ KID JETHRO TULL TRIBUTE BAND, ale také jejich přístup k muzice. Na moje otázky odpovídali HONZA JEŽEK, RICHARD MALÁT, HONZA DRCHAL a ŠTĚPÁN VODENKA.
Já vlastně ani nevím, s kým tady dneska dělám rozhovor; je to Cuprum, nebo Quizz Kid, se kterou kapelou teď vlastně mluvím?
Honza J.: Já bych to tak striktně nerozděloval. Ono se to pořád nějak prolíná. My tři (Richard, Vláďa a já) hrajeme v obojím a obě kapely nás moc baví. Ale zrovna dneska proběhla zkouška Cuprum, protože Quizz Kid mají pauzu, takže v tuto chvíli tady sedí Cuprum.
Richard: My to máme většinou tak, že i ty zkoušky probíhají společně. Teda samozřejmě že ne dohromady, ale třeba 18.00–20.00 Cuprum a 20.00– 22.00 Quizz Kid. Ale jak říkal tady Ježour, dneska jsme jeli na jeden zátah s Cuprum.
Dobře, v tom případě se tedy budeme bavit o obou kapelách najednou, a ten rozhovor se tedy bude tak nějak prolínat…
Richard: Jasně, my tak fungujeme, takže ono to tak bude asi nejlepší.
Začnu tedy u Quizz Kid. Vím, že v kapele proběhly nějaké personální změny, o co vlastně šlo?
Richard: Je to tak, v ‚Jethrech‘ proběhla obrovská personální změna, protože my jsme moc nehráli a ani jsme si moc nerozuměli. Ta druhá parta má vlastní Jethro Tull revival, a my taky.
Honza J.: Oni trvali na tom, že si ponechají původní název, takže se stále jmenují Bratranci Veverkové. Ta kapela vznikla v roce 2004 nebo 2006, to nevím přesně, to by ti řekl náš basák, který tady dneska není. Pak v kapele proběhlo více personálních změn, kdy místo původního flétnisty nastoupil Richard. Poté, co ještě navíc původní zpěvák sekl s muzikou a odjel kroužkovat vzácný ptáky na Rujánu, jsem zavolal Vláďovi, jestli by to nechtěl zpívat. On tenkrát řekl, že na to nemá a že to v životě zpívat nebude. No vidíš, a už je tady asi šest let. (smích) Nicméně jsme se v téhle sestavě nepohodli a koncem roku 2013 jsme si my tři spolu s basákem Honzou Havránkem našli nového klávesáka a kytaristu. Takže nyní hrajeme v sestavě: Vláďa Pošvic (zpěv), Richard Malát (příčná flétna), Honza Ježek (bicí), Miki Čimbura (klávesy), Honza Havránek alias Jeffrey Veverka (baskytara) a Ondra Vodrlind alias Ondra Page (kytara). V téhle sestavě je v kapele výborná atmosféra a moc nám to šlape.
Štěpán: Takže se ta původní kapela prostě rozpadla. Ono když se podíváš na všechny kapely, který se kdy rozpadly, vždycky to bylo jenom ze dvou důvodů: buď že brali drogy, nebo že je nebrali. (smích) Nic jinýho v tom nikdy nebylo.
Která kapela tedy vznikla dřív, ‚Jethra‘, nebo Cuprum?
Honza J.: Nejdřív bylo Cuprum a ‚Jethrům’ odjel tenkrát jejich původní bubeník na Nový Zéland a oni mě tehdy ukecali, abych s nima hrál. (smích) Ale ono to nebylo moc složitý, protože Jethro Tull je moje srdeční záležitost. Jinej revival bych nedělal, ale ‚Jethra‘, to je zkrátka něco jinýho, to mě prostě baví.
A proč vůbec zrovna Jethro Tull a obecně tahle stará muzika, vždyť vy jste o dost mladší generace?
Honza J.: No tak na to se mě ptá hodně lidí a já mám pro všechny stejnou odpověď. (smích) Je to vlastně díky rodičům. Můj táta tohle poslouchal od dětství. No a já, už když jsem byl malej, jsem s ním poslouchal takový kapely jako Cream, Led Zeppelin nebo právě Jethro Tull. Takže jsem tím samozřejmě nasáknul. Vlastně ještě někdy v jedenácti nebo dvanácti letech jsem poslouchal Beatles a pak už všechno na sebe začalo navazovat. Přidaly se další kapely jako Pink Floyd, Deep Purple, Uriah Heep a Black Sabbath, což je vlastně asi to nejtvrdší, co dodnes poslouchám. Když jsem se pak přeposlouchal hard rocku, začal jsem zpětně objevovat kapely jako Yes, King Crimson a další. No a ty Jethro Tull mají u mě takový speciální postavení, protože je miloval můj táta, který dokázal na burzách sehnat jejich LP desky v dobách, kdy to byly novinky. Ale protože mi svého času dal svůj gramofon, momentálně to nemá na čem poslouchat. (smích) Takže já mám tátův výbornej gramofon a mám svoji sbírku LP desek, i když není tak velká, jakou má tamhle Honza, ze kterýho se stal úplnej ‚LP-fil‘.
Honza D.: Já mám jen takový ty svoje oblíbený kapely, nic velkýho. (úsměv)
Honza J.: On do toho je schopnej vrazit třeba pět tisíc měsíčně.
Honza D.: No, teď jsem třeba tři měsíce nekoupil desku…
Honza J.: Vidíš, to je chudák, tři měsíce nekoupil desku a má z toho absťák. (smích)
Richard: Já jsem se k tomu dostal taky přes rodiče. Pak na gymplu jsme poslouchali hodně ty ‘sedmdesátky‘, protože se tam sešla spousta ‘mániček‘. Hlavně tam jeli Led Zeppelin a The Doors. Ale pak jsem se dostal do britskýho folku a to mě hrozně oslovilo, a proto se u mě míchá dvojí svět: takovej ten klasickej rockovej a pak ten folkovej. Zásadní pak pro mě bylo, když Honza Drchal objevil nějakou švédskou stránku, kde nějaký sběratel uváděl všechny ty britský progresivní kapely sedmdesátých let, to nás hrozně vzalo. To bylo někdy v roce 2005 nebo 2006 a my jsme si říkali, že přesně tenhle styl chceme hrát. Jen namátkou: zaujaly nás kapely jako Caravan, Camel…
Máte u Jethro Tull nějaké oblíbené období, kterému se věnujete?
Honza J.: No jasně, máme.
Richard: To se dá přesně změřit. (smích) Je to od alba „Stand Up“ až po ‚dřevěnou‘ desku „Songs From Wood“. Všechno ostatní je k ničemu. (smích)
Honza J.: Ještě „Stormwatch“ z roku 1979. (smích) Ale ty ‚Jethra‘ jsou strašně složitý na to, aby se dělaly pořád nový písničky, protože jsou tak strašně aranžérsky složitý. My pořád ještě čerpáme z toho, že nám bývalý kytarista, který pořád dokola poslouchal zpomalený MP3 Jethro Tull, přepsal všem ty party do not. A udělal to tak dokonale, že to přespal včetně falešných tónů Andersona. (smích)
Prolíná se nějak repertoár obou Jethro Tull revivalů?
Honza J.: Prolíná, je zhruba ze sedmdesáti procent stejný. Nicméně my máme oproti Bratrancům Veverkovým trošku jinou filozofii. Oni v podstatě dělají klon těch studiových nahrávek, tak jak je Jethro Tull nahrávali. Zatímco my se snažíme prezentovat tu živou podobu Jethro Tull.
Takže když děláte ‚Jethra‘, snažíte se je kopírovat 1:1, nebo do té muziky dáváte nějakou svou invenci?
Honza J.: (smích) My na jednu stranu nechceme kurvit Jethro Tull naší invencí, ale na druhou stranu je tam naše invence schovaná v tom, že hrajeme tak, jak nám zobák narostl. Ono i když se snažíš zahrát to tak, jak je zahranej ten originál, tak si nikdy neodpářeš ten svůj naturel své hry. Nám se myslím docela daří držet se toho jejich zvuku a přednesu, ale vždycky bude jasný, že to hrajeme my, a ne Jethro Tull. Nejraději se držíme live předloh a ty se snažíme zahrát co nejpoctivěji.
Štěpán: Musíš rozlišovat dva pojmy: revival, což je kapela, která hraje covery, kde nota nesmí být vedle, a pak máš tribute bandy, což je pocta tý originální kapele, a ty jejich věci hrají po svým. My, i kdybychom měli techniku a dělali striktní covery, nutně musíme jednou dosáhnout nějaký sterility a potom by to nemohlo fungovat.
Považujete se navzájem s Bratranci Veverkovými za konkurenci?
Honza J.: Asi takhle: je pravda, že jsme se rozešli v nějaký atmosféře názorových neshod a třeba já na některý věci koukám jinak než oni, ale necítím proti nim nějakou zášť nebo touhu se s nima nějak porovnávat. A protože každá kapela má jinou filozofii, tak si nemyslím, že bychom si navzájem konkurovali. Zkrátka každý to děláme po svým a nezávisle na sobě. A to je asi ta nejlepší varianta, co mohla vzniknout.
Pojďme se teď věnovat chvíli Cuprum. Dá se říct, že jsou sedmdesátá léta pro Cuprum velkou inspirací?
Honza J.: Jasně, to víš, že jo. Ale ono je ještě hodně důležitý podotknout – a to je věc, na který já osobně hodně stojím –, že my, když skládáme vlastní věci, tak se tu Richardovu flétnu do toho snažíme dostat jiným způsobem, než to dělal Anderson u Jethro Tull. Spíš se snažíme flétnu používat jako Flamengo na desce „Kuře v hodinkách“. Nebo možná ještě tak, jak používal saxofon Dick Heckstall-Smith v kapele Colosseum. Prostě nechceme, aby někdo řekl: „Hele, tamhle hraje týpek na příčku – to jsou Jethro Tull!“ Prostě aby tam byl nějaký rozdíl. A proto si vlastně ještě bokem děláme ty Jethro Tull.
Já si vzpomínám, že jsme tady seděli s jedním kamarádem, zrovna hrála vaše zatím poslední deska a ten kamarád mi povídá: „Hele, to zní jako ‚Jethra‘…“
Richard: No jasně, protože pro spoustu lidí příčná flétna rovná se Jethro Tull. Ale tak to není.
Když jsem poprvé viděl název vaší zatím poslední desky, která se jmenuje „Brahma Višnu Šiva“, tak mi hned začalo vrtat hlavou, proč jste vlastně takový název zvolili?
Honza J.: Ona to je vlastně taková parodie.
Richard: My samozřejmě uznáváme východní filozofie, ale v tomhle případě s tím zacházíme dost ironicky.
Ta deska byla vydaná tuším před dvěma lety. V jaké fázi je teď práce na novince?
Richard: No, děláme na ní. Dejme tomu, že hrubý repertoár už máme sestaven, ale dá to víc práce, než jsme si mysleli. Takže příští rok ještě asi nebude.
Mě hodně zaujalo, že svoje desky jste zatím nahrávali postaru, tedy analogově. Co vás k tomuhle rozhodnutí vedlo?
Richard: Tak my jsme ‚staromilci‘ a chtěli jsme si zkusit nahrávat tak, jak nahrávaly všechny ty kapely, který máme rádi. Ale je pravda, že možnosti korekce jsou při analogovým nahrávání prakticky nulový, takže už od toho upustíme a příští desku budeme nahrávat digitálně právě kvůli těm korekčním možnostem.
Honza D.: A nezanedbatelným důvodem pro digitální nahrávání je také finanční stránka věci, prostě to vyjde levněji, respektive budeme moct ve studiu strávit delší dobu a víc si s tím vyhrát.
Štěpán: On v tom nebyl nějaký snobismus nebo něco podobnýho, ale říkali jsme si, že když už máme ty starý nástroje, který jsme si pořídili právě, abychom dosáhli toho starýho zvuku, tak budeme nahrávat i na analog, aby to mělo nějaký smysl. Další věc je, že jsme nechtěli používat nějaký nadbytečný efekty, jako je zdvojování nástrojů a podobně, který se dneska u digitálu hojně využívaj. My jsme to chtěli mít nahraný tak, abys plus minus to, co slyšíš z desky, slyšel i na koncertě.
Desky vydáváte vlastním nákladem?
Richard: Je to tak, všechno je to vlastním nákladem. Tamhle Honza Drchal vyřídí vždycky v Americe čárový kód tak, aby se ta deska mohla prodávat kdekoliv na světě. Což ne že bychom nějak hromadně distribuovali, ale jsme rádi, že se už pár kousků do světa dostalo. A prodává se to Japonskem počínaje a Amerikou konče.
Vlastním nákladem vydáváte proto, abyste si uchovali nezávislost a kontrolu nad svojí muzikou?
Honza J.: Přesně tak, to byla ta hlavní motivace. Navíc si myslíme, že o muziku tohohle typu by vydavatelství ani neměla moc zájem. Sice teď poslední dobou je takovej návrat řekněme k retro rocku, tady bych zmínil kapely jako Wolfmother, Rival Sons nebo výborná kapela Simeon Soul Charger. To jsou Američani, kteří léta žijí v Mnichově a úplnou náhodou si nás vybrali, abychom jim dělali předkapelu na koncertě v Akropoli, takže jsme se s nima mohli seznámit a musím říct, že to jsou velcí pohodáři. Nicméně si myslím, že o muziku našeho typu by u mainstreamových vydavatelství nebyl zájem.
Jakým způsobem skládáte muziku? Máte nějakého hlavního autora, nebo vždycky někdo přinese nápad, nad kterým pak společně pracujete?
Richard: Přesně takhle to vzniká na zkoušce – objeví se nějaký nápad, který rozpracujeme a posléze přenecháme našemu klávesákovi Štěpánovi, který to pak zaranžuje.
Honza J.: Já bych neřekl, že nemáme hlavního skladatele, ale máme hlavní nosiče nápadů. (smích) A každý z nich má svůj osobitý styl. Třeba Štěpán má takový tvrdší a hardrockovější styl a zase Vláďa a hlavně Richard nosej takový ty folkovější věci, který se pak přitvrděj. My tomu říkáme ‚nechat projít Cuprumem‘, to znamená, že někdo přinese nějaký nápad a každý do něj vloží něco svého. Někdy to jde strašně rychle a písničku máme hotovou za chvíli, a jindy máme, jak říkáme, ‚období temna‘, kdy to jde strašně pomalu a s tím nápadem se sereme půl roku, než z toho něco vznikne.
A kdo z vás píše texty?
Richard: To máme napůl se Štěpánem my dva.
Takže všechny písničky píšete společně?
Honza J.: To je právě na tom hrozně příjemný, že to vzniká takhle spontánně. Já si nepamatuju, že by někdo přinesl na zkoušku celou hotovou věc a řekl: „Tady máte svoje party a takhle budete hrát.“ Já sice nechci nikoho podceňovat, ale on to z nás asi nikdo neumí, aby zaranžoval celou věc pro všechny nástroje.
Dá se říct, že tím, jak ještě máte paralelně ‚Jethra‘, což je z logiky věci kapela, která dělá jenom coververze, nemáte s Cuprum potřebu dělat nějaké další coververze?
Honza J.: No, to je hodně zajímavá otázka. My jsme s Cuprum za celou dobu udělali asi čtyři coververze, který ale už dlouho nehrajeme. Takže ještě když jsme neměli repertoár, hráli jsme „My Generation“ od The Who. A dodnes víceméně pro svoje pobavení hrajeme ‚párplovskou‘ „Smoke On The Water“, ale tak, jako kdyby to hráli The Doors.
Vy míváte dost často dvojkoncerty, kdy obě kapely hrají ‚najednou‘. Co vás k tomu vede?
Honza J.: To je, řekl bych, takový systém, kdy se vlk nažere a koza zůstane celá. To znamená, že když někdo přijde na ‘Jethra‘, tak do něho napereme i vlastní věci od Cuprum. A naopak když někdo jde na Cuprum, tak má možnost poslechnout si i ‚Jethra‘. A má to taky výhodu v tom, že taháš jedny nástroje. (smích)
Richarde, když jsem byl vloni na koncertě Luboše Pospíšila, tak mě hodně překvapilo, že ses najednou objevil na pódiu coby jeden z hostů. Jak k téhle spolupráci došlo?
Richard: Já se už hodně dlouhou dobu znám s Ondrou Fenclem, který po mně dokonce jednu dobu chtěl, abych hrál v jeho Hromosvodu. No a on mi jednou volal, že nahrávají desku s Lubošem Pospíšilem, a říkal, že tam mají písničku s flétnovým motivem a že nevědí co s tím. Tak povídá: „Přijeď do studia a zkusíme to nahrát.“ Já jsem sice nevěděl, jestli budu v neděli odpoledne střízlivej, (smích) ale přijel jsem, nahrálo se to a Ondrovi se to líbilo a Lubošovi taky. Oni pak po mně chtěli, abych hrál i na křtu, za což jsem rád, protože jsem tam potkal pár skvělejch muzikantů a konečně jsem zachlastal s Vlastou Redlem. (smích)
Já se přiznám, že když jsem tě na tom pódiu viděl, tak jsem v první chvíli nevěděl, co si o tom mám myslet…
Richard: No, já jsem si o tom myslel jen to nejlepší, protože jsem zažil profesionální bakcstage, takže jsem dostal chlebíčky a šampaňský. (smích)
Honza J.: Já si ale nejsem jist, jestli ses k tomu Lubošovi nedostal přes to naše společný hraní, když jsme s nima hráli ve Vagonu.
Richard: To je možná pravda, my jsme se přes Vojtu Jindru, který jednou volal, že pro Luboše Pospíšila hledá do takovýho komponovanýho pořadu, který se jmenuje Svěženky a machři, o generaci mladší kapelu. My teda rozhodně nejsme ‘svěženky‘, ale jsme mladší. (smích) A tam jsme se Lubošovi a jeho kapele jako Cuprum moc zalíbili. Takže celé to možná vzniklo už tady.
Tak kluci, ať to šlape jak Quizz Kidu, tak i Cuprum. Díky za rozhovor.
My taky děkujeme. Ať se daří.