Text: Luboš Hnát
Foto: Archiv Petry Macháčkové
Publikováno: 2. 10. 2019
Většina rockových fanoušků se už někdy setkala s pojmy manažer, tour manager nebo booking agent. Troufnu si však říct, že málokdo ví, proč jsou tito lidé pro hudební skupiny důležití a co jejich práce vlastně obnáší. Manažerka několika předních tuzemských kapel PETRA MACHÁČKOVÁ v následujícím rozhovoru poodhalila tajemství manažerské práce.
Petro, vysvětli mi rozdíl mezi pojmy „manažer“ a „booking agent“.
Je pravda, že tyto role se lidem pletou. Hlavně proto, že se obě profese mnohdy reálně střetávají v jedné osobě. Nicméně abych odpověděla na otázku: Manažer je člověk, který vede strategii směřování kapely z obchodní a mediální stránky. Pomáhá jí řešit všechny možné problémy, na které si jen vzpomeneš, jak čistě interního rázu, tak ve vztahu k veřejnosti. Manažer je proto v úzkém vztahu s kapelníkem.
Dle mého názoru každá dobrá kapela nikdy nemůže a nemá fungovat na mocenských vztazích. Stojím si za tím, že je to spíše rodina než „seskupení“ osob, které spolu hrají pouze pro byznys. Obchodní stránka je samozřejmě důležitá, protože každý muzikant a ruku na srdce i manažer potřebuje zaplatit složenky.
Když se z kapely vytratí kamarádský až rodinný duch, dřív nebo později se to projeví. Fanoušci to třeba nepoznají, ale na hudbě a výsledném pocitu z té party a jejího fungování to do jisté míry vidět bude. Jde sice o věci, které by manažera zajímat úplně nemusely, ale já jsem v tom spíš výjimka: neumím ke kapelám přistupovat jinak než „srdcařsky“.
Manažer je z mého pohledu součástí skupiny, a třebaže by se mohlo zdát, že ji má někdy na povel, protože vše musí běžet a fungovat jak na drátkách, snažím se ve vzájemném vztahu spíše o respekt. Kapela by měla uznávat jeho práci, protože právě on muzikantům přináší obživu a ví, co a jak musí fungovat.
Na druhou stranu, co by byl manažer bez hudebníků. Správný manažer tedy musí respektovat a vážit si jejich práce, uvědomovat si, co jejich řemeslo obnáší, a snažit se kapele zajistit co nejlepší servis. Jde tedy o ambivalentní vztah a jistý druh symbiózy, ve které nemá žádná strana navrch.
Naproti tomu booking agent je čistě „dělnická“ profese. Člověk v ní shání koncerty, komunikuje s pořadateli, řeší termíny a smlouvy. Pochopitelně s kapelou konzultuje detaily vystoupení, časem počínaje a například dopravou konče. Také ve své práci dodržuje podmínky a onu strategii, kterou management a skupina nastolí. Booking agent tak nerozhoduje o výši honoráře nebo o tom, jak často a kde bude kapela vystupovat.
Na západě se dost často objevoval i „tour manager“. Co dělá ten?
Tenhle člověk se o muzikanty stará během cesty a v místě koncertu. Ne každá kapela ho má: záleží dost na její velikosti a na náročnosti show, ale také na konkrétních potřebách kapely. Tour manager může být manažerem najatá další osoba nebo sám manažer, popřípadě booking agent. Podstatné je, aby znal potřeby kapely, trošku se orientoval ve stage managementu a vždy byl dobře informován o místě konání akce. Měl by vědět o podmínkách domluveného koncertu a být připraven zajistit bezproblémovou komunikaci mezi kapelou a místním pořadatelem. Reálně tak dohlíží na vystoupení: zda je skupina včas připravená jít na pódium, zda jsou splněny například stanovené technické podmínky, a v neposlední řadě má na starosti také finanční stránku koncertu.
Skupina tedy s pořadatelem nekomunikuje?
To se tak říci úplně nedá. Ale v zásadě máš pravdu. Pokud kapela necítí sama potřebu s ním komunikovat, tak v přítomnosti tour managera nemusí. Kapela má smluvní vztah se svým managementem, který ji zastupuje a zprostředkovává vystoupení. Ve vztahu k pořadateli vystupuje právě tour manager nebo manažer. Proto je dobré, když se vyskytne nějaký problém na straně pořadatele nebo kapely, aby se řešil s manažerem, a nikoliv s muzikanty. Předejde se tak mnoha nejasnostem a omylům. Když však kapela nemá s sebou tour managera, platí, že ten je v době koncertu na telefonu připraven případné problémy řešit. Cílem je, aby vše perfektně fungovalo. Pak budou spokojení i posluchači.
Co vše tedy děláš ty?
V současné době tak trochu všechno. Pro některé kapely, třeba pro Energit, vykonávám profesi manžera, tour managera i booking agenta. Ale pak jsou kapely, pro které dělám pouze jednu nebo dvě z profesí. Člověk se nemůže rozkrájet (smích), jelikož je to někdy dost náročné fyzicky i psychicky.
Díky za objasnění těchto pojmů, měl jsem v nich měl docela zmatek.
Nejsi sám, oni se v nich často nevyznají ani samotní muzikanti. Myslejí si, že když jim začneš dělat manažera, budeš jen shánět koncerty a dělat „nádenickou“ práci, kterou má na starosti booking agent. Často se setkávám s nabídkami typu: „Víš, dohodíš nám sem tam koncert a pomůžeš nám v tom, aby se o nás vědělo.“ Není snad těžší práce než pomoc kapele s tím, aby občas hrála a aby se o ní vědělo… Proto je důležité si na začátku každé spolupráce s muzikanty sednout a nastavit si nějaká pravidla a podmínky. A hned si vyjasnit, co obě strany od spolupráce očekávají.
Zmínila jsi legendární Energit, se kterým asi nejvíce spolupracuješ. Je to tak? Proč padla tvoje volba právě na něj?
Energit je mi hodně blízký hudebně. Navíc jsem si ho nevybrala já, ale on mě. (smích) Hrají tam samí špičkoví muzikanti a je pro mě radost a čest s nimi spolupracovat. Ta kapela nikdy neměla management v pravém smyslu slova. Vznikla sice v roce 1973, takže loni oslavila neuvěřitelných 45 let od založení, ale ve svých začátcích v 70. letech byla kvůli své prozápadní orientaci a anglicky zpívaným textům pronásledována a zakazována. V novém tisíciletí byla oživena a začala koncertovat. Svým bluesrockovým až hardrockovým zvukem navázala na své kořeny ze začátku 70. let. Když to předloni rozjela po vydání alba Time’s Arrow, dostala jsem lano ke spolupráci.
Co pro tebe, jako pro hudební fanynku, znamená spolupracovat s Energitem?
Musím říct, že to pro mě zpočátku byla velká čest a zároveň výzva takovou legendu znovu vzkřísit k plnohodnotnému hudebnímu životu. Čím déle však s kapelou spolupracuji, tím více si vážím okamžiků, které mohu po boku především Vládi „Gumy“ Kulhánka a Luboše Andršta strávit. Také si více uvědomuji, jak moc výjimečná tahle skupina je. Nejenže každý její koncert je velký hudební zážitek – to nejpodstatnější se neodehrává na pódiu, ale v zákulisí. Jde o vzájemné vztahy, které mezi sebou máme. Pro Energit rozhodně platí, že to je jedna rodina, jedna parta, kterou pojí nejen přátelství ale i neuvěřitelná radost z hudby, kterou dělá a kterou lidem předává. A to je myslím dobře vidět, slyšet i cítit na jeho koncertech.
Dejme tomu, že dostaneš nápad dohodnout pro nějakou kapelu někde vystoupení. Co se děje dál?
Zavolám pořadateli a řeknu mu nějaké přibližné podmínky. Když se shodneme, tak následuje hledání termínu, který musí vyhovovat pořadateli i všem muzikantům. To je hrozně důležitý a zároveň jde o jednu z nejtěžších věcí. Protože většina hudebníků nemá jen jednu kapelu. Aby se uživili, hrají v několika různých formacích a mají k nim závazky. Navíc pořadatelé mají většinou zájem o víkendové termíny, kdy je obvykle větší návštěvnost.
Začnu tedy tím, že si otevřu tabulky s termíny všech zúčastněných hudebníků a hledám, kdy mají volno. Ovšem vždy je potřeba (zvlášť když je termín relativně blízký) ještě po telefonu ověřit dostupnost termínu. Často to bývá opravdu boj a nezřídka si volám nejen s kapelou, ale i s manažery dalších kapel, ve kterých „moji“ kluci hrají. A když se všichni domluvíme, následuje dopilování technických a jiných podmínek, včetně těch platebních. Když je vše vyřešené, zbývá jen podpis smlouvy a samotný koncert. (úsměv)
Jak dlouho dopředu musíš řešit termíny?
To se dost posouvá. Když jsem se v téhle branži začala pohybovat, dělal se booking pár měsíců dopředu. V současnosti už je to o dost víc, často rok dopředu, někdy i dva.
Říkala jsi, že manažer se podílí na strategii, vymýšlí, kde a kolikrát se bude hrát. Existuje nějaký obecný klíč, podle kterého se rozhoduješ, kudy povede koncertní šňůra kapely?
Poměrně těžká otázka. Žádný jednoduchý klíč, kterým bych se při plánování turné řídila, není. V zásadě platí, že by kapela neměla hrát ve velkých městech častěji než dvakrát do roka. Ale to také neplatí vždy a pro každého. Podobně je to s lokacemi: většinou se držím pravidla, že v akčním rádiu asi 30 kiometrů od místa vystoupení nebudu dělat koncert po dobu půl roku. To se mi v praxi nejlíp osvědčilo. Jde o opatření, které je především kladně kvitované pořadateli, aby si jejich akce nekonkurovaly.
Mnozí lidé mají pocit, že sedíš v kanceláři a zvedáš telefony od pořadatelů, kteří mají o „tvoje“ kapely zájem. Je to tak, nebo spíš ty sama musíš kontaktovat pořadatele?
Protože nezastupuju úplně mainstreamové kapely, ale specializuju se na bluesrockovou scénu, musí být aktivní přístup z mé strany o dost větší než u skupin notoricky známých třeba z rádia. Na druhou stranu už mě dost pořadatelů zná a vědí, co je mojí doménou. A když hledají bluesovou, bluesrockovou nebo rockovou partu se soundem 60. a 70. let, tak se na mě obracejí. Ale když na tvoji otázku odpovím procentuálně, tak v 80 procentech volám já a ve zbylých procentech pořadatelé kontaktují mě.
Jak dlouho se v téhle oblasti pohybuješ a jak ses k ní vlastně dostala?
Kdybych si teď měla udělat trošku legraci, tak už na gymplu. Tehdy jsem kamarádila s partičkou, která si říkala Crystal Planet. Byla to prakticky studentská kapela, která hrála něco málo svého repertoáru a pak převzaté věci například od Rolling Stones. Hrozně mě bavili, a kdykoliv jsem měla čas, nechyběla jsem na jejich zkoušce. Po nějaké době skupina sháněla nového basáka a já shodou okolností jednoho znala. Takže jsem svolala schůzku, na které jsem se označila za jejich manažerku, a dojednala podmínky spolupráce. (smích) Ten basák nakonec do kapely zapadnul a hrál v ní dalších pět let – dokonce v době, kdy už jsem neměla ani ponětí o tom, že ještě existuje. Tenkrát mě samozřejmě ani nenapadlo, že bych se takhle mohla někdy živit. Studovala jsem matematicko-fyzikální gymnázium a pak jsem šla na filosofii. Od hudební branže mě dělila ještě dlouhá cesta.
Jak tedy začala tvoje dráha profesionální manažerky?
To bylo pár let po vysoké škole. Ve volném čase jsem nedělala většinou nic jiného než navštěvování koncertů. Protože mě hrozně bavila a pořád baví bluesrocková scéna, sledovala jsem facebook agentury Joe’s Garage, která v Česku po revoluci začala pořádat koncerty jako třeba Mike Taylor, Eric Burdon nebo Johnny Winter. Jednoho dne právě Joe´s Garage oznámila na facebooku, že hledá booking agenta. O téhle činnosti jsem prakticky neměla ponětí, přesto jsem jim poslala životopis. Když si mě pozvali na pohovor, ihned jsem si všimla podepsaných plakátů z koncertů, na kterých jsem byla. Spadla mi čelist a každý plakát v místnosti jsem okomentovala osobními zážitky z daného koncertu. Což myslím tenkrát rozhodlo, že v zástupu zájemců o tuto práci si vybrali právě mě. (úsměv) A tak jsem začala dělat booking Michala Prokopa nebo Ivana Krále. Práce v Joe´s Garage mě moc bavila, ale byla velice časově a fyzicky náročná, což se podepsalo na mém zdraví. Proto jsem se rozhodla stát se vlastním pánem a přizpůsobit si práci svým individuálním potřebám.
V loňském roce vznikla Agentura Macháčková. Koho v současnosti zastupuješ?
Především Luboše Andršta, kterého zastupuji s kapelou Energit a taky s Luboš Andršt Blues Bandem. A potom kapely, ve kterých hraje náš jednoznačně nejlepší baskytarista Vladimír „Guma“ Kulhánek: kromě Energitu jde ještě o PRAK a Livin Free.
Kapela PRAK se opírá především o skladby Standy „Kláska“ Kubeše a „Gumy“ Kulhánka a ztělesňuje průřez jejich tvorbou napříč časem a jejich hudebními kariérami. Publikum se tak během jejich koncertu dočká skladeb jako Jsem prý blázen jen nebo Za vodou.
Livin Free, to je opět srdeční záležitost. Původně šlo o autorský projekt Honzy Holečka, který složil hudbu i texty. Záhy se vrhnul na přípravu desky Voices From Beyond, která vyjde na podzim a bude pokřtěná 14. listopadu v Malostranské besedě. Na téhle kapele je skvělý, že zase jde o super partu úžasných muzikantů. Kromě zpěváka a klávesáka Honzy Holečka a baskytaristy Gumy Kulhánka je v ní mladý kytarista Tomáš Frolík a bubeník Michael Nosek. Takže jde o tři generace muzikantů, které spojuje láska k ryze americké hudbě. Chystaná deska bude v českém kontextu zcela výjimečná stejně jako koncerty, kterých se už teď nemůžu dočkat.
Musím taky zmínit legendární Jablkoň, která mě nepřestává okouzlovat svojí poetičností a skvělým muzikantským vtipem. Dále mám v portfoliu The Bladderstones, což je našlápnuté powerbluesové trio. Spolupracuji i se zahraničními kapelami: mezi nimi vypíchnu skupinu Hundred Seventy Split, v níž hrají členové bývalých Ten Years After, Leo Lyons a Joe Gooch. Právě je na konci října přivezu do České republiky. Mám z toho velkou radost i proto, že letos je 50. výročí legendárního festivalu Woodstock, kde Ten Years After zazářili mimo jiné písničkou I´m Going Home. A Hundred Seventy Split si ke zmíněnému výročí připravili speciální set „Woodstock 69“ obsahující celý festivalový playlist Ten Years After. A navíc zahrají v Praze své autorské skladby. Moc se na to těším.
Je těžké zastupovat na českém trhu zahraniční kapely?
Zas tak veliký rozdíl v tom nevidím. Jiná je administrativa s tím spojená, musím zkrátka vyplnit víc papírů. (smích) Ale protože se zaměřuju na bluesovou a bluesrockovou scénu, není vždycky jednoduché ty kapely udat, zvlášť méně známé: pořadatelé samozřejmě většinou chtějí mít jistotu, že na koncertě neprodělají. Což reálně znamená, že musím nabízet skutečně světově renomovanou skupinu výtečných muzikantů. A stejně z toho nakonec nemusí být žádný koncert, protože české publikum a v návaznosti na to i pořadatelé prostě nejsou vždy zmíněným stylům nakloněni.
Myslím, že bys tuhle práci nemohla dělat, kdybys neměla ráda muziku. Co posloucháš?
(smích) Samozřejmě miluju bluesrockovou muziku. Jinak to ani nejde. Je to byznys, je to moje obživa, ale pokud bych k té muzice neměla vztah, nemůžu tuhle profesi dělat. A co konkrétně poslouchám? Asi nejvíc mě ovlivnili Cream, pak zmínění Ten Years Aftetr, John Mayall, Animals, Led Zeppelin, Neil Young nebo Crosby, Stills and Nash. Ze současných kapel musím jednoznačně za všechny zmínit Gov´t Mule v čele se skvělým kytaristou Warrenem Haynesem. To je prostě úžasná záležitost!
To je všechno dost „stará“ muzika, kterou vzhledem ke svému mládí nemůžeš pamatovat. Kdo tě k ní přivedl?
Můj táta. Já jsem jako malá holka trošičku vzdorovala, ale to jsem tomu ještě úplně nerozuměla. On mi pouštěl Hendrixe, a já si říkala, co je to za bordel. (úsměv) Ale někdy ve dvanácti letech mě ta muzika totálně dostala a já jí doživotně propadla. Pamatuji si ale, že první písnička, kterou jsem se v životě naučila zpívat (a určitě to bylo ještě před písničkami typu Šla Nanynka do zelí) byla skladba Jiřího Suchého s textem: „Každý ráno na piano hraje Jack, hraje Jack, každý ráno na piano hraje Jack, hraje Jack, honky tonk, honky tonk, honky tonky blues.“ Tohle mě asi taky ovlivnilo na celý život. (smích)
Vím, že jsi kvůli muzice utekla z domu. O co tehdy šlo?
No úplně neutekla, ale trošku jsem rodičům zamotala hlavu. Když mi bylo asi čtrnáct, dozvěděla jsem se, že v pražském klubu Ungelt hraje Luboš Andršt se svým Blues Bandem. S rodiči jsme bydleli za Prahou a já jako novopečená bluesová fanynka jsem zatoužila Luboše vidět na vlastní oči. Koncerty v Ungeltu tehdy stejně jako dnes začínaly dost pozdě, a tak nezbývalo nic jiného než „zdrhnout“ a v noci potupně volat rodičům, kteří netušili, kam jsem se ztratila, aby si pro mě přijeli. (smích) Ráda na to vzpomínám, protože už tenkrát mě Luboš svojí hrou absolutně dostal!
Na jakých zajímavých koncertech ses podílela?
Nerada se ohlížím do minulosti, spíše se těším, co bude. Ale dobře: Mezi zajímavé koncerty patřila rozhodně vystoupení Michala Prokopa se symfonickým orchestrem, dále všechna vystoupení ve šňůře Ivana Krále, kterou jsem pro agenturu Joe‘s Garage realizovala. Nezapomenutelné bylo také loňské předskakování Luboše Andršta s Energitem před Buddy Guyem. A zmínit musím i vystoupení Luboše Andršta s německým hostem Ignazem Netzrem na Pražském jaru. Opomenout nemůžu ani koncerty The Plastic People of the Universe, které jsem zastupovala skoro dva roky. Každý jejich koncert byl jedinečný zážitek. A pak samozřejmě ráda vzpomínám na koncerty mých bluesových oblíbenců jako například Lil‘ Ed & The Blues Imperials nebo Mr. Sippa.
Řekněme, že mám kapelu, která by chtěla, abys ji zastupovala. Co pro to mám udělat?
Hlavně bys měl hrát dobrý blues! (smích) Ale teď vážně. Musím říct, že kapel, který by chtěly, abych je zastupovala, je hrozně moc. Skoro tomu ani sama nevěřím. Ale mojí filozofií je dělat spíše míň umělců, ale dělat je opravdu pořádně. A navíc ne všechny kapely mají potenciál na to, aby měly svého manažera. S tím zastupováním je skutečně hodně práce, a ne každá skupina si to může dovolit. Přitom může být hudebně naprosto skvělá. Vždycky je otázkou, zda si ji vzít pod křídla, trochu risknout a budovat ji od začátku, anebo raději neplýtvat síly a snažit se podpořit už běžící projekty. Obecně lze říct, že aby se vyplatilo nějakou kapelu zastupovat, měla by už mít něco za sebou. A sama musí mít chuť do práce a nespoléhat se výhradně na management.
Otočím předchozí otázku: Jak postupuješ, když si vyhlídneš kapelu a chceš ji získat do své „stáje“?
Skvělá otázka. Dělám svoji práci poctivě a jak nejlépe umím. A to si myslím, že je moje nejlepší reklama a vizitka. Snažím se, aby moje agentura i já osobně byly v povědomí kapel jako dobrý a spolehlivý partner. Pokud bych chtěla nějakého interpreta zlanařit do své stáje, pak by můj hlavní argument zněl asi takhle: „Podívej se, jak pracuju a co dělám pro kapely, který zastupuju, protože to můžu poskytnout i tobě a nenabízím to jen tak někomu.“
Jaké máš plány do budoucna?
Je toho poměrně dost. V současné době finišuju přípravy k narozeninovému koncertu Gumy Kulhánka, který se příznačně jmenuje „Čas je mý kuře v hodinkách – Vladimír Guma Kulhánek 75“. Kdo zná Vláďu osobně, ví, že ho tento slogan vystihuje zcela geniálně. Vláďa totiž popírá veškeré zákony času a je duchem i tělem mladík plný vtipu, energie a muzikantské invence.
Narozeninový koncert bude mít premiéru v Praze dne 8. října v Lucerna Music Baru a reprízu v brněnském Sono Centru dne 15. října. Vystoupí kapely PRAK (v Praze), Livin Free (v Brně), Energit, ale také Vláďa Mišík Etc „40“ a legendární Flamengo. Právě na Flamengo se obzvláště těším, protože jde pravděpodobně o poslední šanci naživo vidět a hlavně slyšet pecky ze snad nejlepší desky československého big beatu Kuře v hodinkách!
Pro čtenáře ale musím zmínit, že pražský koncert je už beznadějně vyprodaný. Ale čeká mě toho mnohem víc. Jak jsem již řekla, moc se těším na koncerty s Hundred Seventy Split a pak na to, jak to rozjedeme s Livin Free. Obecně je to vždycky velká výzva a krásná práce, když člověk může dělat na nových projektech, ze kterých je nadšený a kterým věří. Zároveň se moc těším z podzimu, protože začíná bookingová sezona. Ta letní, okurkovo-festivalová, kdy člověk skoro nic nedomluví, mě už nebaví. (smích)