Kolektiv autorů: Vojtěch Lindaur: Manitou sin desi

Text: Luboš Hnát
Foto: Obal knihy
Publikováno: 29. 8. 2023

VOJTĚCH LINDAUR: MANITOU SIN DESI je název knihy věnované jednomu z nejvýraznějších rockových novinářů přelomu dvacátého a jedenadvacátého století, který zemřel v lednu 2018. Je pod ní podepsán kolektiv autorů, pořadí příspěvků sestavila Lindaurova dcera Magdaléna. Publikaci na trh uvedlo v roce 2023 nakladatelství Galén.

První, co čtenáře zaujme, je přebal, na němž je neortodoxním způsobem vyobrazen Vojtěchův portrét složený ze jmen všech autorů. Vnitřní strana pak může posloužit coby plakát, na němž najdeme obálky všech čísel časopisu Rock & Pop, které vznikly pod Lindaurovým vedením. Na záhybech jsou pak uvedena data významných (nejen) rockových událostí. Zkrátka využito je každičké místečko, což dává tušit, že kniha budu napěchovaná nejrůznějšími informacemi a zajímavostmi.

Text rozvržený do pěti kapitol není ucelený, první čtyři jsou složeny ze vzpomínek Lindaurových kamarádů, kolegů i rodiny. Každý svůj příspěvek pojal jinak. Zjevnou nevýhodou tohoto pojetí je, že se některá témata opakují. Číst mnohokrát na několika stranách známou historku, kterak publicista pořádal koncert Nico v kulturním domě Opatov na Praze 4 a jak to dopadlo, může čtenáře unavovat, což byl můj případ. Na druhou stranu dozvídat se z různých úhlů pohledu okolnosti Lindaurova působení v časopisech Rock & Pop a Rock & All je velmi zajímavé. Tyto vzpomínky jsou hlavní náplní prvních dvou kapitol.

Třetí je zasvěcena především festivalu v Glastonbury, kam Vojtěch za doprovodu svých přátel a kolegů často jezdil. Ani tato pasáž mě příliš nezaujala, zejména proto, že jednotlivé návštěvy slavného hudebního svátku popisuje příliš do detailů včetně příprav na cestu, což jako čtenář vědět nepotřebuji.

V celé publikaci jsou rozmístěny ukázky z Lindaurova díla, většinou jde o části z jím napsaných knih. Protože Vojtěchův publicistický styl byl brilantní, zde jsem si přišel na své. Za pozornost stojí i rozhovory bývalých redaktorů rockových periodik, které byly spjaty s novinářovým jménem.

Ke konci čtvrté kapitoly je uvedeno několik receptů na oblíbená Vojtěchova jídla. Tato část zavání bulvárem a připadala mi trošku nadbytečná. Opět platí to, co jsem uvedl v odstavci věnovaném festivalu v Anglii tedy: je mi úplně jedno, co kdo jí, neboť mi tato informace nepřináší žádnou přidanou hodnotu. Naopak velmi mě zaujala pátá kapitola, v níž Josef „Zub“ Vlček popisuje oblíbené Lindaurovy vinárny a hospody.

Co mi však na většině příspěvků vadilo nejvíc, bylo až přílišné adorování Vojtěcha Lindaura. Jako by snad ani neměl žádnou chybu, což je pro čtenáře těžko uvěřitelné. Ne, nebažím po pomluvách a bezdůvodném očerňování, ale kritický pohled na tohoto novináře zcela chybí.

Důležitou součástí recenzované knihy je její grafika, proto jí věnuji zvláštní pozornost. Kromě fotografií jí tvoří reprodukce vstupenek, festivalových náramků, novinových článků i ručně psaných poznámek. Vše v hojném množství. Původně jsem měl v úmyslu prostudovat i tyto artefakty, ale záhy jsem zjistil, že by se to rovnalo nadlidskému výkonu. Jednak jsou mnohdy přetištěny pouze jejich fragmenty, které nejsou vždy čitelné, a nezanedbatelný je i faktor času, který bych čtení musel věnovat navíc. Zdálo by se, že k tak bohaté grafické části nebudu mít žádné výhrady, ale mám. Jsou spíše technického rázu: Číslování stránek se nachází pouze na liché straně ve formátu „51-52“. Není výjimkou, že nějaký obrázek je celostránkový a číslování se zde nenachází. To velmi ztěžuje vyhledávání jmen podle přiloženého rejstříku. Obzvláště když je takto upraveno několik po sobě jdoucích stran. Čtenář je tak nucen odhadovat nebo dopočítávat místo, kde se nachází. Obdobná situace je v poslední kapitole, kdy popis podniku doprovází samostatná fotogalerie současného stavu. Jednotlivé snímky jsou označeny malým číslem, které leckdy v jeho barevnosti zaniká. Opět tak přichází na řadu intuice či počty.

I přes výše uvedené nedostatky je dobře, že kniha vyšla. Je však určena těm, kteří se o rockové dění zajímají více do hloubky. Posluchač, který si občas v autě pustí Rádio Beat, si ji nejspíš nepořídí. Obzvlášť když se její cena pohybuje okolo tisíce korun.

A co vlastně znamená ono Manitou sin desi? Odpověď se dozvíte po několika stranách: Ať rozhodne Manitou.