Text: Luboš Hnát
Foto: Obal knihy
Publikováno: 17. 8. 2020
Moje hardrockové srdce zaplesalo, když jsem se loni dozvěděl, že vyšla kniha s názvem Deep Purple & Rainbow – Všechna alba, všechny skladby 1968–1979. Napsal ji u nás málo známý britský novinář Steve Pilkington a vydalo nakladatelství Nava.
Publikaci jsem si pořídil teprve nedávno a pln očekávání se pustil do čtení. Její název prozrazuje nejen o čem bude, ale také odhaluje i její členění. Každému albu je tedy věnována jedna kapitola. V úvodu každé jsou uvedeny faktografické údaje jako sestava, vydavatel, měsíc vydání, umístění v britském i americkém žebříčku a celkový čas nahrávky.
Pak následují nedlouhé odstavce O albu, kde jsou stručně shrnuty okolnosti vzniku, a Obal. Největší část každé kapitoly logicky zabírají „mini recenze“ jednotlivých skladeb. Závěrem jsou pak stejně popsány tzv. Související písně – tedy ty, které se na album nedostaly a vyšly pouze na singlech, nebo vůbec ne.
Se samotným textem se dá těžko polemizovat, neboť jako každý recenzent předkládá i Pilkington svůj subjektivní názor a je na každém čtenáři, zda se s ním ztotožní, či nikoliv. Co mi však uniká, je smysl této práce. Jistě, encyklopedicky uvádí nepopiratelná fakta a obě skupiny spojuje jméno kytaristy Ritchieho Blackmora. Přesto nechápu, proč je autor spojil do jedné útlé knížky, vždyť obě jsou pro rockovou historii natolik významné, že by si každá zasloužila vlastní publikaci, navíc obsahově rozšířenou o celé období její existence.
Obrazovou přílohu tvoří dle očekávání obaly jednotlivých alb, dále zde čtenář najde kopie vstupenek či plakátů. Fotografie kapel zde téměř nejsou. To ale vzhledem k zaměření knihy tolik nevadí.
Co však na knize vyloženě odpuzuje, je naprosto hrůzostrašný překlad Květy Palowské. Jsou v něm věty typu: „Text opět dodal Lord, pochází výhradně z jeho pera.“ (str. 33). Na straně 70 se čtenář dozví, že „Blackmore vylepšuje sólo jemnou manipulací se zvukovou kontrolkou a každý tón zesiluje z ticha“. Pochvalu si rozhodně nezaslouží ani obrat: „V textu této písně si Gillan nebere žádné ubrousky…“ (str. 104). V dalších citacích snad ani nemá cenu pokračovat.
Pilkingtonova publikace nepřináší nic, čím by vzbudila zájem fanoušků o Deep Purple nebo Rainbow, proto není nutné mít ji v knihovně.