Text: Pepíno Sodomka
Foto: Archív Zdeňka Reimonta
Je tomu již 20 let, kdy pardubická kapela Elán odehrála své poslední vystoupení a ukončila svou téměř třicetiletou činnost. V oněch krásných časech bigbítových tancovaček patřila skupina v celém Východočeském kraji i za jeho hranicemi k nejoblíbenějším, a to jistě plným právem!
Založil ji a vůdčí osobností byl kytarista a zpěvák Zdeněk Reimont. Člověk, u jehož kolébky Bůh, myšleno ten rockový, s určitostí stál. Můj názor je, že právě on hodně lidiček naučil lásce k bigbítu. Možná právě proto je dodnes mnohými nazýván „bigbítovým tátou“ a je hluboce spojen s jejich mládím.
Zdenda dokázal vnést do rockové muziky to, co málokdo. Samozřejmě, že s Elánem hrál převzaté pecky našich i zahraničních kapel, což tehdy rockové publikum na tancovačkách vyžadovalo, ale jeho bezkonkurenční, nepřeberné množství hlášek, legrácek a říkánek, často za bolševika opravdu „na hraně“, dostalo každého. Jeho osobitý humor dal vystoupení opravdu náboj a každý mezi songy čekal, co z něho „vypadne“.
Množství historek i průšvihů kapely by vydalo na knihu. Namátkou zmíním třeba podzim 1983, kdy zemřel prezident SSSR, soudruh Brežněv a skupina naběhla na pódium v Miřeticích celá v černém. Když lidé začali pokřikovat, jestli drží smutek, Zdeněk do mikrofonu odpověděl: „Umřel mi strejda, který mi byl dost blízký a podobný, protože mně také srůstá obočí.“
Elán se tak dostával do řady problémů, kdy byl třeba Zdendovi adresován protokol z krajského národního výboru o jeho špatném vlivu na naši socialistickou mládež. U přehrávek proto musel kromě seznamu hraných skladeb dávat ke schválení text, v němž mělo být uvedeno, o čem se bude mezi songy mluvit. Samozřejmě přišel i zákaz hraní, čímž si tehdy prošla nejedna rocková skupina.
O tom, že se Elán zapsal do srdcí moha lidí, svědčí fakt, že mezi nimi dodnes koluje mnoho nahrávek z jeho koncertů. A na YouTube lze najít i celý videozáznam z vystoupení kapely ve Ctětíně v roce 1990.
Zdeněk, který je velice skromný, sám sebe nazývá „dělníkem bigbítu“. Tento výraz jistě není ničím hanlivým, právě naopak! Svoji skupinu chtěl nazvat Monstrum, což mu bylo zakázáno a název Elán víceméně přidělen. Musel překousnout mnohá příkoří ze strany vládnoucí garnitury a vyrovnat se se smrtí několika členů kapely, přesto svou bigbítovou káru táhl téměř tři desetiletí.
Je třeba ocenit, že právě tací harcovníci jako on hrdě mávali rockovým praporem v té podivné, bigbítu nepřející době. Podstupovali ponižující přehrávky, aby pak přiděleni do skupin podle jejich „kvality“ určené soudruhy brali za hodinu hraní odměnu v řádu ani ne desítek korun. Bez lásky k rockové muzice by to rozhodně nešlo, proto si každý z nich zaslouží velký respekt a dík! Kdyby těchto průkopníků nebylo, možná by český rock ani nevznikl.
Tento fakt si uvědomuje hodně lidí, čehož jsem byl svědkem, kdekoli se Zdeněk Reimont objevil. Když jsem s ním navštívil třeba koncert Michala Ambrože a jeho Hudby Praha v chrudimském R-klubu, téměř každý ho vítal a na mnoha lidech byla znát upřímná radost, že ho vidí… Jedna z jeho oblíbených písniček, již hrál a zpíval jako „Světla do očí“, je z dílny kapely Pumpa a pojednává o časech, kdy v každém sále se zdvihl prach. Ten prach díky rockovým srdcařům, mezi které Zdeněk Reimont patří, neusedl. A pevně věřím, že tomu tak bude navěky!