Text: Luboš Hnát
Foto: Kateřina Smid
Video: Youtube
Publikováno: 22. 12. 2021
Adventní čas je pro většinu lidí radostným obdobím, avšak ani jemu se bohužel nevyhýbají špatné zprávy. Jedna z těch nejsmutnějších zaplavila sociální sítě v pondělí 20. prosince a oznamovala, že zemřel jeden z nejlepších českých kytaristů LUBOŠ ANDRŠT.
Narodil se 26. července 1946 v Praze, jeho otcem byl hokejista a pozdější trenér Zdeněk Andršt. Luboš ale sportovní nadání nepodědil, velmi brzy se však začal věnovat hudbě, v níž dosáhl fenomenálních úspěchů. Kytaru vzal poprvé do ruky ve svých čtrnácti letech. V našem rozhovoru na své začátky vzpomínal takto:
„Dostala se mi do ruky deska, která vyšla v Supraphonu a jmenovala se Hudba černého lidu, a tam kromě jiných věcí bylo i takové to staré akustické delta blues. A taky tam byla nahrávka Roberta Johnsona, to jsem ale zjistil až mnohem později. Když jsem tuhle desku objevil, tak mi mohlo být nějakých 14 let a brnkal jsem si něco u táboráku. Okamžitě mě to chytlo za srdce. Takže jsem si pod dojmem z téhle desky různě brnkal a říkal jsem si, takhle bych chtěl jednou umět hrát.“
Prošel mnoha našimi významnými kapelami, v šedesátých letech to byly například: P-67, Colour Images a George and Beatovens. O tomhle období mi řekl: „Když mi bylo nějakých 19 nebo 20 let, tak jsem se strašně zažral do hraní a neměl jsem na nic čas. Tehdy se mnou chtěl každý hrát. Až jsem si najednou říkal, jestli náhodou nejsem muzikant, aniž bych o tom věděl.“
V roce 1970 se stal členem věhlasných Framus Five v čele se zpěvákem Michalem Prokopem, s nimiž natočil legendární desku Město ER (1971), na které se objevila jeho skvělá píseň Noc je můj den. Ta je dodnes pevnou součástí Prokopova koncertního repertoáru.
Potom zakotvil ve skupině Jazz Q a podílel se na jejím albu Pozorovatelna (1973). V roce 1973 založil Energit, v jehož sestavě se vystřídalo mnoho špičkových muzikantů. Kapela prošla od hard rocku přes jazz rock až po blues, aby se po svém obnovení před několika lety opět vrátila ke svým hardrockovým kořenům.
Poté, co byl Energit zakázán, založil s Peterem Lipou Luboš Andršt Blues Band. V roce 1984 jim vyšla nadčasová deska Blues z lipového dřeva. Vyjmenovat všechny osobnosti, s nimiž Andršt spolupracoval, není snadné, namátkou vzpomeňme: Marta Kubišová, Tonya Graves, Emil Viklický či Vladimír „Guma“ Kulhánek.
Luboš Andršt si dvakrát zahrál i po boku svého velkého vzoru B. B. Kinga. Bez nadsázky ho můžeme označit jako nejlepšího českého bluesového kytaristu. Když jsem se ho v našem rozhovoru zeptal, jak je náročné u nás hrát blues, mimo jiné odpověděl: „Hrát u nás blues není zrovna lehké, ale já to beru jako úkol, který jsem dostal shůry. Prostě mám hrát blues a mám ho hrát tady. Nemělo by žádný smysl, abych jezdil někam do Ameriky, to bych nosil dříví do lesa.“
Sólově vydal tři studiová alba. Nadšeného přijetí se dočkalo hned to první, Capricornus z roku 1981. Napsal legendární učebnici legendární učebnici hry na kytaru Jazz – Rock – Blues. V devadesátých letech připravoval pro Českou televizi pořad Kytarová klinika, který byla později bez důvodu zrušen.
Plno práce měl Luboš i v tomto miléniu. Obnovil legendární Energit, který vydal ceněnou desku Time’s Arrow (2017), současně fungoval Luboš Andršt Bluesband a jazzové seskupení Luboš Andršt Group. Letos na jaře vyšlo album Michala Prokopa Mohlo by to bejt nebe, Andršt pro něj složil písničky So long a Neříkej a ve studiu ještě stihl nahrát akustickou kytaru do skladby Má vlast. V další práci mu bohužel zabránila zákeřná nemoc.
Na závěr si neodpustím několik osobních vzpomínek. Luboš nebyl jen fantastický kytarista, ale také mimořádný člověk. Setkávali jsme se na nejrůznějších koncertech a vždycky jsme měli ze vzájemné blízkosti radost, vždy jsme prohodili několik vřelých slov. Nikdy nezapomenu na jeho vystoupení na koncertech Rockového světa. Poprvé zahrál coby host kapely Afterglow Honzy Holečka, na dalším ročníku už stál na pódiu s celým obnoveným Energitem. Naplňovala mě v těch chvílích nepopsatelná radost… Doslova pýchou jsem se dmul, když mi děkoval za článek, který jsem napsal u příležitosti jeho sedmdesátin (přečíst si ho můžete zde). Kdykoli jsem ho požádal o společné foto, usmál se a řekl: „S tebou se fotím vždycky rád.“ Luboši, skláním se před tvou památkou. Bylo mi ctí.