Text: Luboš Hnát
Foto: zenysro.cz
Publikováno: 19. 4. 2021
JIŘÍ SCHELINGER v letošním roce „slaví“ dvě kulatá výročí: 6. března uplynulo sedmdesát let od jeho narození a 13. dubna jsme si připomněli čtyřicet let od jeho tragického a dodnes ne zcela objasněného úmrtí.
Ač Pražák jako poleno, na svět přišel v malé vesničce Bousov na dohled zříceniny hradu Lichnice na Chrudimsku. Jeho maminka se totiž bála, že by jí dítě v porodnici vyměnili, a tak odjela synka povít ke svým rodičům na venkov. Mimochodem, když paní Schelingerová o rok později čekala Jirkova bratra Milana, udělala to samé.
Schelingerův životní příběh byl v našem mediálním prostoru již mnohokrát zpracován, proto ho tentokrát jen stručně shrneme. Jeho první skupina se jmenovala Nothing But Nothing. Po epizodním účinkování v barové kapele Smaragd a nedlouhém působení v bluesové partičce The Happy Five přešel do skupiny Faraon. Zde vznikl jeho největší hit Holubí dům, jsou pod ním podepsáni Jaroslav Uhlíř a Emil Synek což je pseudonym Zdeňka Svěráka. Největší část své kariéry strávil Schelinger v kapele F. R. Čecha, s níž nahrál šest dlouhohrajících desek: mezi nimi bylo i první československé hardrockové album Hrrrr na ně (1977). Schelingerova tvorba však nebyla jen výlučně rocková, ale na popud Františka Ringo Čecha zpíval jako úlitbu tehdejšímu bolševickému systému i bubblegumové popěvky.
Jiří Schelinger je dnes zcela po právu označován za ikonického, legendárního (jiný přívlastek ať si každý doplní dle libosti) zpěváka. Jeho „zbožštění“ má však i jednu stinnou a nebezpečnou stránku: kritika Schelingerových písniček se nepřipouští. Mnoho fanoušků prosazuje postoj bezvýhradného obdivu a jakýkoliv kritický komentář na zpěvákovu adresu se pro ně rovná málem hrdelnímu zločinu. To je samozřejmě špatně. Nevím proč bych nemohl říct, že infantilní písničky typu René, já a Rudolf, Dráty pletací nebo Sloní bugy jsou špatné jak hudebně, tak textově. Stejně tak se mnoha lidem včetně mě nelíbí Čechovo švejkování v textech jinak kvalitních skladeb, jako jsou Lupič Willy či Já jsem vrchol skromnosti. Prostě jde o rozdílný názor, než mají jiní a nikdo by za něj neměl čelit nejrůznějším verbálním útokům.
V Schelingerově repertoáru je bezpočet kvalitních songů, které jsou hodny obdivu. Jmenujme například Kartágo, Pohřeb přítele, Jsem prý blázen jen a mnohé další, ani ty se ovšem nemusí líbit někomu jinému. Zkrátka a dobře: Obdivujme i kritizujme Jiřího Schelingera, obojí však dělejme s úctou, kterou si nade vší pochybnost zaslouží.