Text: Luboš Hnát
Foto: Archiv Miloše Rábla
Publikováno: 15. 4. 2024
Miloš Rábl
Vůbec poprvé jsem měl možnost zúčastnit se studiového nahrávání. Rád jsem přijal pozvání kytaristy, houslisty a basisty Josefa Kůstky a vydal se s ním do obce Solopisky, kde sídlí studio SOLISKO (součást produkční společnosti „sorea – media“). Jeho majitelem je muž mnoha profesí MILOŠ RÁBL, mimo jiné baskytarista skupiny Bacily.
Hořel jsem nedočkavostí, abych zjistil, jak takové natáčení vypadá. Ne, že bych o studiové práci neměl žádnou představu, ale jak je známo, osobní zkušenost nic nenahradí. Miloš se ukázal jako výborný hostitel a ihned po příchodu do jeho království nabízí občerstvení. Volím colu bez cukru a po chvíli se za Milošova doprovodu vydávám na obhlídku studia.
Jsem seznámen se všemi jeho částmi i vybavením. Je jasné, že nejvíce času strávím v režii, které dominuje čtyřiadvacetistopý mixpult, ten prý bude brzy nahrazen jiným, ještě o osm stop větším. Dále jsou nezbytné kvalitní odposlechy a počítač s velkým monitorem a nahrávacím softwarem Nuendo. Pepa s Milošem domlouvají harmonogram dne. Jako první se bude natáčet baskytara do písničky Pacov. Jestli jde o pracovní, nebo definitivní název netuším. Po malé chvilce bere Pepa do ruky nástroj, jehož party oba muzikanti vymýšlejí přímo na místě: první pokus, po kterém následuje přehrání daného úseku. Poprvé mám možnost docenit kvalitu studiových reproduktorů, nicméně následují další pokusy – se žádným nikdo z nich nebyl spokojen.
Mezitím přijíždějí kytaristé Radim Kadlčák a Petr Nemšovský, také oni se zapojují do vymýšlení basové linky, leč nápady nepřicházejí. Po několika hodinách všichni uznávají, že jde o ztrátu času, dohadují se na alternativní variantě: Miloš do písničky natočí kontrabas. Na řadu přichází nahrávání houslí, ty budou mít na desce velký prostor, dnes je Pepa natáčí do dvou písní. Jednou z nich je Neckářova Známe ho, žádný vzor z alba Planetárium (1982), zde však zazní v novém kabátě.
Ve studiu se objevují zpěváci a zpěvačky, kteří se budou podílet na nahrávání sborů. Pepův původní záměr byl natočit je všechny najednou. Miloš jeho požadavku přizpůsobuje nahrávací místnost, ve které bude pět vokalistů, což znamená, že každému zapojuje jeho vlastní sluchátka. Sleduji počínání mistra zvuku, a dokonce jsem využit jako „pomocník“ v režii, když mám hlásit chování equalizéru.
Také se dozvídám, že nedávno natáčel jakousi cimbálovku a do místnosti se vtěsnalo třicet lidí, pět je prý úplná pohoda. Po několika pokusech je původní plán přehodnocen a zpěvy se budou nahrávat jednotlivě. Miloš to komentuje slovy, že teď musí zase všechna nepotřebná sluchátka sbalit a odpojit, aby se nenahrávala. Napadá mě jediný důvod: jde o to, aby v nahrávce nebyl nějaký zvukový šum. Pro jistotu jsem požádal o vysvětlení: „Všechna zapojená sluchátka hrají a samozřejmě mikrofon to registruje, navíc množství kabelů způsobuje pravděpodobnost jejich poškození a velkou úmrtnost sluchátek,“ říká majitel studia Solisko.
Jak se dalo předpokládat, nahrávání vokálních partů je nejsložitější a zabere nejvíc času. Je to dáno jednak tím, že nikdo není profesionální zpěvák, a jednak Pepa je perfekcionista a v hlavě má jasnou představu, jak by měly písně znít. Ta se však ostatním sděluje obtížně. Proto je časté přerušování a vysvětlování. Ano, software má větší sice možnosti než analogová technologie, ale ani on není všemocný: některé nahrané části lze sice rozkopírovat, ale jiné, byť jsou stejné, se musí poctivě natočit znovu. A zopakovat dvakrát tentýž výkon je pro všechny náročné. Obdivuji Miloše, jak sebejistě se orientuje v nepřeberných volbách nahrávacího programu. Den se pomalu blíží ke konci, ještě zbývá zaznamenat poslední part Pepovy dcery Petry. Když se tak stane a jsou dokončeny poslední technické úpravy, pouští Miloš výsledek. Pepa září spokojeností a my všichni uznáváme, že je to perfektní.
Taková je tedy moje první zkušenost v nahrávacím studiu. Poznal jsem, že než posluchač uslyší písničku v rádiu nebo na nějakém přehrávacím zařízení, je za tím spousta dřiny, kterou si málokdo uvědomuje.
