Text: Luboš Hnát a Miloš Pelikán
Video: Youtube
Publikováno: 28. 5. 2023
S příchodem května jsme se dočkali: příroda dodává energii každému, kdo o to stojí. Ale nejen z ní čerpá rocker sílu a chuť ke zdolávání překážek. Ten si obvykle pravidelně dopřává i svou porci kvalitní muziky, protože ji potřebuje mít v krevním oběhu stejně jako kyslík. Snad jako reakce na všechnu tu svěží zeleň a květy vůkol nám dvěma v hlavách vyrašil nápad vyzvat lidi z hudební branže, aby doporučili čtenářům jeden jediný živák, který považují za spolehlivý životabudič. Podmínky jsme měli jen dvě: aby byl na internetu dohledatelný a samozřejmě bigbítem provoněný. Co jsme si v Rockovém světě umínili, to jsme udělali. Dotázané jsme zároveň poprosili o několik vět na vysvětlenou. Tady jsou jejich „obrozenecké“ tipy.
Jan Tesař, hudební publicista
Tom Petty and the Heartbreakers – Live at the Fillmore 1997 (2022)
Čtyřdisková paráda, která vyšla loni na podzim, probudí i mrtvého, tedy pokud to je člověk alespoň minimálně vnímavý ke škatulce „classic rock“. Repertoár tvoří kromě Pettyho autorských věcí hromada převzatých kousků různého stylového ražení a jako hosté se objevují Roger McGuinn a John Lee Hooker. Má to krásný zvuk a energie z toho sálá jako blázen, ale udělejte si na to čtyři celé hodiny času.
Jindřich Musil, kytara (Led Zeppelin Revival, ex Freeway Jam, Afterglow, Blues Amplified)
Cactus – Fully Unleashed: The Live Gigs (nahráno 1970–1972, vydáno 2004)
V tom mám naprosto jasno, Cactus Unleashed. Když Jeff Beckovi překazila plán na kapelu s ex Vanilla Fudge Carmine Appicem a Tim Bogertem autonehoda, byl to zřejmě jeden z milníků historie – pokud by se tohle nestalo, Jeff Beck by hrál s Beck-Bogert-Appice (plus Rod Stewart asi) již od roku 1969, a ne pouze krátce až od roku 1972, a tudíž by Cactus nevyrostl.
Cactus je esence blues a hardrocku, spojená s technickou dokonalostí a živočišnou energií tak, že je při poslechu třeba si podepřít bradu a bránit tak jejímu spadnutí, vší silou. Cactus se zdá na studiových deskách skvělý, ale při živých vystoupeních teprve vykvete. Byl založen bubeníkem a basistou z Vanilla Fudge poté, co se tato kapela stala příliš slavnou, na což nebyla připravena. Místo plánovaného Rod Stewarta, co už tou dobou byl u Faces, byl osloven zpěvák Rusty Day z kapely Detroit, který přivedl kytaristu Jim McCartyho z předcházející verze kapely Detroit pod názvem Mitch Ryder and The Detroit Wheels.
Pokud jde o hraní na kytaru, Jim McCarty nemá obdoby, tak agresivní fuzzový zvuk snad ještě nikdo neměl, kromě Hendrixe možná. A jeho riffy jsou koncentrovaná kytarová slast, kdy kombinuje blues-boogie-hardrock-vibrato-fuzz-feedback-frázování tak extrémně lehce a samozřejmě, že mám pocit, že mu někdo hodně dobrý radil. Ale nikdo tak dobrý není, tak nevím teda, jak na to přišel!
Carmine Appice mě fascinoval už ve Vanilla Fudge, on je prototyp hardrockového bubeníka, co hraje méně jazzově a swingově a naopak velmi drsně. Z jazzu tenkrát vycházeli všichni, Appice ale hru dokázal zjednodušit přímočarostí a zároveň hrál extrémně rozmanitě, prostě se mu podařilo vydestilovat hardrock v nejlepším skupenství. Hraje breaky všude, před slokou, před refrénem, před svačinou, a tak to máme rádi. Řekl bych, že hraje trochu podobně jako Keith Moon, ale zodpovědněji a pouze s polovinou jeho šílensví, což je ale stále ještě příliš.
Tim Bogert a jeho zvuk, no mám pocit, že on je průkopník. Jeho feedback a riffy jsou jako z jiné planety, trochu podobně a též skvěle hrál později můj oblíbený John Wetton v King Crimson. A souhra s Appicem – myslím že pro sebe byli zrození, a proto zřejmě též spolu hráli nejméně ve třech velmi úspěšných kapelách. Mimochodem, kapela Vanilla Fudge podle mě zahájila styl HARDROCK a Bogert/Appice v jejich nesmírném úspěchu hráli revolučně budovatelskou roli.
No a konečně zpěv, Rusty Day má velmi těžko uvěřitelné jméno jako i hlas, víc rusty byl pouze můj obstarožní Chrysler 180 v roce 1989. Má zvláštní cit pro kombinaci blues, hardrocku a geniálního frázování, ve spojení s velmi drsným hlasem se řadí k těm nejlepším. Jako rebel též exceloval, často byl policií zatčen už před koncem koncertu a Tim pak za něj musel zpívat přídavek. A jak zpívá v Big Mamma Boogie, je šťastný, když „zatřese tou svou věcí“, což je též velmi uvěřitelné. Bohužel s ní přestal třást už v roce 1982, kdy byl zastřelen při nepovedeném drogovém obchodu.
Kdo má rád blues, ať začne skladbou No Need To Worry, tam Jim McCarty hned na začátku předvede, jak se to má dělat, a následně nám Rusty Day popřeje veselé Vánoce a šťastný nový rok, což se nezasvěcenému může zdát lehce nezvyklé, ale pokud by Rusty zpíval i třeba o prvomájové oslavě, bylo by mi to jedno a věřil bych mu to. A Appiccův break v 8:30 Rustyho poselství krásně podtrhuje. Rusty Day též hraje skvěle na foukací harmoniku: vydává zvuky, co jsem ještě nikdy nikde neslyšel, podezřívám ho, že nějak podvádí. Následně ta dynamika v 11:45… úžasné. Na konci slyšíme povědomé vokály z Vanilla Fudge, u Cactus mnohem méně používané než následně u Beck Bogert Appice, s Rustym se totiž evidentně těžko drží krok.
Když se mě Luboš zeptal, která živá deska je nejlepší, ve světle výše uvedeného snad trochu chápete, proč jsem vybral zrovna tuto. A není mi jasné, proč je poměrně neznámá a proč není obecně akceptovaná na stejné úrovni jako Made In Japan a The Song Remains The Same a Get Yer Ya-Ya’s Out! a Wheels Of Fire a Woodstock a Isle Of Wight a Genesis Live a Jeff Beck with the Jan Hammer Group Live a Live At Hollywood Bowl a Between Nothingness & Eternity a Free Live a Alchemy Live a GFR Live a VDGG Live. (Asi tušíte, proč jsem vyjmenoval všechna zásadní živá alba: chci totiž chytře vzít vítr z plachet ostatním recenzentům!) Přeji příjemný poslech!
Petr Korál, hudební publicista
Arakain – Thrash The Thrash Live 1989 (neoficiální nahrávka, 1989)
Doporučil bych třeba neoficiální živák skupiny Arakain z koncertu v Ústí nad Orlicí 31. srpna 1989. Klasický „pirát“, ale zvukově až překvapivě dobrý a celkem snadno dohledatelný na internetu ke stažení. Arakain na tom koncertě hrál především skladby z tehdy ještě nevydaného alba Thrash The Trash a ta nahrávka má neskutečnou energii! Celá kapela byla tehdy v neuvěřitelné formě a valila se nezadržitelně jako sovětský tanky v pětačtyřicátým na Prahu.
Vojtěch Pilař, textař a kytarista (Cirkus Blues)
The Rolling Stones – Shine a Light (2008)
Nemůžu si pomoct, ale Shine a Light, Stones a režisér Scorsese – neuvěřitelně natočený koncert z Beacon Theatre. Zachycuje skvěle interakci v rámci kapely i mezi hudebníky a publikem. Obsahuje některé nezapomenutelné momenty, jako třeba You Got The Silver zakončené Richardsovým „Cool, huh?“ nebo Far Away Eyes, v jehož průběhu Jagger učí Richardse, že publiku se „Fuck you“ neříká Vřele doporučuji!
Štěpán Smetáček, bicí (Krausberry, Wanastovy Wjecy, ex Arakain a další kapely)
Van Halen – Performing 5150 Live In New Haven, Connecticut, USA (1986)
Protože mám z toho vždy husí kůži a uvnitř krom obdivu i úsměv.
Karel Vošta, kytara (Precedens)
Ozzy Osbourne – Live At Budokan (2002)
Zapeklitá otázka. Těch povedených rockových živáků je mnoho. Díkybohu. Mezi prvními mě ale napadl Ozzy Osbourne Live At Budokan. Neskutečná porce energie a kopec skvělý muziky. Za bubny kraluje můj hrdina z Faith No More – Mike Bordin. Kytarista Zakk Wylde je takový něžný barbar, Trujillo tam proplouvá jak chobotnice…. No a Ozzy je prostě Ozzy. Legenda. Ikona. Osobitý vokalista i autor. Myslím, že tento živák, ač je staršího data, musí probrat k životu svojí plnotučností každého milovníka tvrdší rockové hudby.
Jiří Rogl, fotograf, moderátor rádia Beat
Ramones – It’s Alive (nahráno 31. prosince 1977 v Rainbow Theatre v Londýně, vydáno v dubnu 1979)
Možná bych mohl vybrat nějakou vznešenější a nablýskanější nahrávku z toho zlatého fondu těch NEJ živáků všech rockových časů – zadání mi ale velí právě tuhle volbu na neskutečnou jízdu čtyř kluků z New York City. Energie měli rozhodně na rozdávání a navíc tu najdete celých 28 parádně napsaných songů.
Tereza Pšenčíková, kytara (Made Of Earth)
Nine Inch Nails – Tension (2013)
Hudba Nine Inch Nails se na první poslech tváří jako „elektronická deprese“, ale kdepak! Jsou to písničky, navíc naživo ještě v rockovém hávu. Jedna pecka střídá druhou, kapela jede jak lokomotiva, celý koncert se jen těžko oposlouchá. A ta světla… To je velká inspirace.
Jan Martinek, bicí (Povětroň a mnoho dalších kapel)
Machine Head – Hellalive (2003)
Složitá otázka, protože takových živáků je víc. Ale kdybych měl vybrat skutečně ten nejenergičtější, sáhl bych po Machine Head: Hellalive. Úvodní track Bulldozer je asi tak stokrát větší palba než ve studiové verzi, a to platí i o většině ostatních skladeb. Z té nahrávky, pořízené v Brixton Academy v Londýně, doslova fyzicky cítíte, jak obecenstvo skáče až ke stropu.
Jan Hradec, kytara (Dick OʼBrass, Hard Rock Tribute, Broky Františka Kanečka)
Rush – Rush In Rio (2003)
Krom skvělé formy tehdy po delší odmlce na podia se navrátivší kapely, která se před samým koncertem musela poprat s technickými problémy, a tak jela téměř bez pořádné zvukovky naostro, je tu též energií nabité publikum, které skvěle podtrhuje výkon kapely z pódia a někdy ji dokonce mírně přehluší (viz úvodní Tom Sawyer). Zaručený životabudič, u kterého neunaví ani delší stopáž.
Luboš Hnát, hudební publicista (Rockový svět)
Jeff Beck – Live At Hollywood Bowl (2017)
Kytarový velikán Jeff Beck si na koncert do slavné Hollywood Bowl pozval spoustu svých přátel včetně našeho Jana Hammera. Sledovat celou show byl mimořádný zážitek, při kterém mi jezdil mráz po zádech. Všichni hosté podali excelentní výkon, ale Jan Hammer jednoznačně vynikal. Měl jsem z toho velkou radost. Skladba Blue Wind patřila k vrcholům večera.
Miloš Pelikán, nejen hudební publicista (Rockový svět)
INXS – Live Baby Live (1991)
Svou volbou asi překvapím mnohé čtenáře. Hodně mě totiž nabíjí pradávný živák australské kapely INXS z Londýna. Nejsem muzikant ani technicky založený týpek, a tak si netroufám znalecky zmiňovat instrumentální fígle a vychytávky či zasvěceně velebit výkon někoho ze skupiny. Ostatně, z hlediska fanouška si INXS onoho večera 13. července hravě podmanili vyprodané Wembley jako celek, jako skvěle seřízená mašina. Fascinující je už samotný rozjezd, kdy měli publikum v hrsti hned během úvodní pecky New Sensation.
Kapela chtěla dobýt věhlasný stadión, byla sebevědomá, plná energie a na vrcholu slávy. Turné navíc podporovalo povedenou studiovku X s několika velkými hity (Suicide Blonde, Disappear, By My Side nebo Bitter Tears), proto stačilo s vervou zapálit jiskru, a soudek napěchovaný kvalitním repertoárem včetně pecek z předchozího alba Kick explodoval! Na pódiu samozřejmě vévodil charismatický zpěvák Michael Hutchence – ale jako tahoun výtečně sehrané party, nikoli jako nudný exhibicionista.
Příznačné je, že show měla jen vkusnou světelnou choreografii, jinak se obešla bez vizuálních efektů. Mix hutné rytmiky s tanečním odpichem a lehkými náznaky funky, nápaditě použité klávesy, perkuse či saxofon a hlavně hybné vypalovačky a podmanivé balady, v nichž se Hutchence fanouškům vyloženě rozdává, vytvářejí elektrizující atmosféru i po těch více než třiceti letech! Jaká škoda, že zpěvák je po smrti, kapela neexistuje a je pozapomenutá.
Podívejte se aspoň na ukázky z koncertního záznamu (viz odkaz níže, na kterém si také lze pořídit celý film). Dozajista pochopíte, že autor loňské (!) vzpomínky nepřeháněl, když ji nazval How INXS Gave London A Night To Remember.
‚Live Baby Live‘: How INXS Gave London A Night To Remember (udiscovermusic.com)
Překvapilo nás, jak rozmanité odpovědi jsme dostali. Ale samozřejmě se dalo očekávat, že mezi tipy převládnou takové, které nám rozhodně stojí za poslech, nejlépe opakovaný. A co vy, velectění čtenáři? Vybrali jste si taky?
