Rozlučkové turné Whitesnake v Praze

14 . 6. 2022 – O2 Universum,  Praha
Text: Jan Zahradil
Foto: Tomáš Rozkovec, Jan Zahradil
Publikováno: 20. 6. 2022

Whitesnake

Whitesnake

Začnu tím hlavním: od roku 1997 jsem viděl WHITESNAKE už počtvrté (a nejspíš naposled v životě) a bylo to jejich nejlepší vystoupení. Možná proto, že to David Coverdale opravdu myslí vážně s tím „Farewell Tour“. Možná proto, že O2 Universum je přesně prostor, co dnešním WS sedne nejlíp – co do velikosti, zvuku i publika. Možná proto, že dva nováčci v kapele (ještě se k nim dostanu) dodali celému týmu novou št´ávu. A možná proto, že absence indisponovaného kytaristy Reba Beache vybudila ostatní na maximum, aby nebylo znát, že někdo chybí. A nejspíš kvůli tomu všemu dohromady.

Popořadě: jsem věru alergický na poznámky k Davidu Coverdalovi jako „už mu to nezpívá“, „už to nedává“ atd. Jo, hlasově zestárl rychleji, než třeba jeho někdejší souputník z Deep Purple, Glenn Hughes. Ale vyřešil to elegantně – vokálně mu vypomáhají, hlavně ve výškách a dlouhých tónech, dnes už dva (!) klávesisté, je to přiznané, každý to může vidět a slyšet. Navíc tentokrát byl pěvecky (téměř) ve formě, první polovinu koncertu utáhl skoro sám a hlavně v pomalejších skladbách ukázal, jak se profesionálně pracuje s hlasem.

Ale především – Whitesnake byli ve studiu i naživo vždycky jednou ze světových rockových špiček. Sestavy, které dal Coverdale dohromady, se čtou jako rocková encyklopedie, včetně té současné. Za 45 let existence své kapely si zkrátka vybíral zásadně ty nejlepší a nebál se dát šanci i doposud neznámým jménům. Jak to vypadá dnes?

Whitesnake

Whitesnake

Postavou drobný bubeník, hardrockový veterán Tommy Aldridge, ještě o rok starší, než sedmdesátník Coverdale, je přírodní úkaz. Jeho bicí jsou doslova hromové, jeho sólo přesně tak dlouhé a vypointované, aby nezačalo nudit a fyzicky vás vyčerpá pouhé sledování jeho výkonu.

Joel Hoekstra, ve WS od roku 2014, se ukázal jako přirozený kytarový lídr. Musel hrát za dva (při již zmíněném výpadku Reba Beache, což mě zpočátku dost vyděsilo) a zvládl to naprosto bravurně. Zaujal mě natolik, že jsem si pak hned na Spotify nahledal jeho sólové projekty, hlavně „Joel Hoekstra´s 13“. Navíc baterie dvojích kláves zajistila, že ani s pouhou jednou kytarou nebyl zvuk řídký.

Skvěle WS vyřešili odchod dlouholetého baskytaristy Michaela Devina, když poprvé ve své historii najali do kapely „snakette“ – dredatou Irku Tanyu O´Callaghan. Dají se o ní říct tři věci. Je krásná. Brilantně hraje. A umí dělat pódiovou show. Vzhledem k “macho” pověsti a stylizaci WS je její angažmá vlastně i lehkou a přiměřeně šťavnatou provokací. Druhým nováčkem je talentovaný chorvatský klávesista a zpěvák Dino Jelusick (původně Jelusič). Za Coverdala například zpívá ty hughesovské ječáky v “Burn” a předvedl i výživné klávesové sólo. A oba nově příchozí mají jednu mimořádně důležitou vlastnost, která se nedá ani koupit, ani naučit, ale opravdu dobrý muzikant se bez ní neobejde: totiž charisma.

Druhý klávesista Michele Luppi je spolehlivým sidemanem, sice možná nejméně nápadným členem WS, ale doplňuje zajímavě složení celého bandu: vedle Angličana, tří Američanů, Irky a Chorvata ještě Ital.

Whitesnake

Whitesnake

Playlist nepřinesl žádné experimenty a bylo to tak dobře. Potvrdil, že vrcholem WS byly “osmdesátky”, kdy vyměnili britský hardrock za naleštěný americký zvuk a pokořili všechny tehdejší glam- a hair-metalové kapely typu Poison nebo Mötley Crüe. Takže z jejich nejslavnějšího bezejmenného alba z roku 1987 zaznělo hned šest skladeb (Bad Boys, Crying In The Rain, Is This Love, Give Me All Your Love, Here I Go Again, Still Of The Night) a tři z jeho předchůdce Slide It In z roku 1984 (Slide It In, Love Ain´t No Stranger, Slow an´ Easy). Do ještě dřívějšího období sedmdesátek se vrátili třikrát – kromě již zmíněného, závěrečného purplovského coveru Burn také slavným ploužákem (též cover) Ain´t No Love In The Heart Of The City, který vyšel na EP Snakebite z roku 1978 a potom ještě s Fool For Your Lovin´ z alba Ready´n´Willing. Poslední tři dekády úplně vynechali s jedinou výjimkou, skladbou Hey You z posledního alba Flesh + Blood z roku 2019.

Nevím jak pro ostatní boomery v publiku, ale pro mě to byl jeden z těch koncertů, kdy člověka prostupuje čirá euforie ze známých osvědčených věcí, na které se můžete spolehnout. Jako když zajdete do oblíbené restaurace na svůj oblíbený pokrm a dostanete jej připravený a naservírovaný přesně tak, jak jej znáte a jak jste si přáli, žádná ingredience nechybí ani nepřebývá. Dávám maximální počet hvězdiček.

P.S.: Omluvte prosím sníženou kvalitu některých fotografií – pozn. red.