7. 9. 2022 – Malostranská beseda, Praha
Text: Luboš Hnát
Foto: Kateřina Smid, Ája Dvořáčková (ilustrační foto)
Publikováno: 15. 9. 2022
Jaroslav „Olin“ Nejezchleba se na začátku letošního září rozhodně nenudil. Nejprve se svou partou KYBABU v úterý šestého vystoupil v lomu Velká Amerika na Berounsku. O den později zahráli v pražské Malostranské besedě a následující účinkoval na koncertě nazvaném „Diagnóza písničkář“ v Divadle Archa. Z výše uvedené trojice jsem si na Olina zašel do Malostranské besedy.
Podivně znějící slovo Kybabu vzniklo, ještě když kapela vystupovala jako trio a jde o složeninu z počátečních písmen slov kytara, basa, buben. Jenže to už je poměrně dávná historie. Ve skupině nyní hraje šest muzikantů, jmenovitě: Jaroslav „Olin“ Nejezchleba (zpěv, violoncello), Pavel Skála a Norbi Kovács (kytary), Vladimír Pavlíček (housle), Pavel „Houba“ Novák (baskytara) a Jiří „Zelí“ Zelenka (bicí) – ten se ale momentálně potýká s natrženou achilovkou, a proto ho zaskakuje Šimon Kotek.
Pár minut po půl deváté se celá parta objevila na pódiu a jako první spustila starší věc Něco se chystá z Olinovy prvotiny Noční lov (2010). Z ní v průběhu večera zaznělo ještě několik písní: namátkou třeba Klamný konec nebo U doktora. Na koncert dorazilo i nemálo návštěvníků z předešlého vystoupení v přírodním lomu, s těmi se Olin zdravil obzvláště srdečně.
Šimona Kotka znám coby schopného manažera, jako bubeníka jsem ho dosud se žádnou partou neviděl. Soustředil jsem se proto zejména na jeho výkon a zklamán jsem rozhodně nebyl, i když rozdíl mezi jeho a Zelenkovou hrou byl patrný. Zelí je více technický, zatímco Šimon přímočařejší. Také jsem měl pocit, že bicí mají basovější zvuk než obvykle.
Během vystoupení kapela zavzpomínala na Petra Skoumala, zazněly jeho písně Velbloud a Mlýny. Olinova skladba Nečekaná návštěva ze stejnojmenného alba, které vyšlo v roce 2017, pak vzdává úspěšnému skladateli důstojnou poctu. Ten, kdo na Olina chodí častěji, ví, že ať už hraje s kýmkoliv, vládne na pódiu vždy velká pohoda, která se snadno přenáší na diváky. Je to tak dobře, protože muzika by měla přinášet radost nejen hudebníkům, ale i posluchačům.
Po krátké přestávce si všichni mohli vychutnávat další porci báječné muziky. Zazněly pomalejší Teide a Amerika, nechyběly ani svižnější kousky jako Omamná léta nebo Sudičky. Svou náklonnost k zimnímu období zase Olin vyzpíval v Čekání na sníh.
Bývá zvykem, že při koncertech Kybabu je hlediště v Malostranské besedě uspořádáno k sezení, nejinak tomu bylo i tentokrát. I když návštěva byla více než solidní, přeci jenom se tu a tam nějaké volné místečko našlo, nicméně vřelá atmosféra tím nijak neutrpěla.
Pomalu se přiblížil konec. Už si nevzpomenu, jaké písničky se hrály v závěrečné části vystoupení, ale ono to není podstatné. Důležité je, že radost z muzicírování byla všude cítit, a o to, jak kdysi řekl Karel Gott, v populární muzice jde především.