Kybabu v Malostranské besedě

7. 9. 2022 – Malostranská beseda, Praha
Text: Luboš Hnát
Foto: Kateřina Smid, Ája Dvořáčková (ilustrační foto)
Publikováno: 15. 9. 2022

Kybabu

Kybabu

Jaroslav „Olin“ Nejezchleba se na začátku letošního září rozhodně nenudil. Nejprve se svou partou KYBABU v úterý šestého vystoupil v lomu Velká Amerika na Berounsku. O den později zahráli v pražské Malostranské besedě a následující účinkoval na koncertě nazvaném „Diagnóza písničkář“ v Divadle Archa. Z výše uvedené trojice jsem si na Olina zašel do Malostranské besedy.

Podivně znějící slovo Kybabu vzniklo, ještě když kapela vystupovala jako trio a jde o složeninu z počátečních písmen slov kytara, basa, buben. Jenže to už je poměrně dávná historie. Ve skupině nyní hraje šest muzikantů, jmenovitě: Jaroslav „Olin“ Nejezchleba (zpěv, violoncello), Pavel Skála a Norbi Kovács (kytary), Vladimír Pavlíček (housle), Pavel „Houba“ Novák (baskytara) a Jiří „Zelí“ Zelenka (bicí) – ten se ale momentálně potýká s natrženou achilovkou, a proto ho zaskakuje Šimon Kotek.

Pár minut po půl deváté se celá parta objevila na pódiu a jako první spustila starší věc Něco se chystá z Olinovy prvotiny Noční lov (2010). Z ní v průběhu večera zaznělo ještě několik písní: namátkou třeba Klamný konec nebo U doktora. Na koncert dorazilo i nemálo návštěvníků z předešlého vystoupení v přírodním lomu, s těmi se Olin zdravil obzvláště srdečně.

Šimona Kotka znám coby schopného manažera, jako bubeníka jsem ho dosud se žádnou partou neviděl. Soustředil jsem se proto zejména na jeho výkon a zklamán jsem rozhodně nebyl, i když rozdíl mezi jeho a Zelenkovou hrou byl patrný. Zelí je více technický, zatímco Šimon přímočařejší. Také jsem měl pocit, že bicí mají basovější zvuk než obvykle.

Kybabu - zleva: Norbi Kovávs, Olin,

Kybabu – zleva: Norbi Kovávs, Olin Nejezchleba

Během vystoupení kapela zavzpomínala na Petra Skoumala, zazněly jeho písně Velbloud a Mlýny. Olinova skladba Nečekaná návštěva ze stejnojmenného alba, které vyšlo v roce 2017, pak vzdává úspěšnému skladateli důstojnou poctu. Ten, kdo na Olina chodí častěji, ví, že ať už hraje s kýmkoliv, vládne na pódiu vždy velká pohoda, která se snadno přenáší na diváky. Je to tak dobře, protože muzika by měla přinášet radost nejen hudebníkům, ale i posluchačům.

Po krátké přestávce si všichni mohli vychutnávat další porci báječné muziky. Zazněly pomalejší Teide a Amerika, nechyběly ani svižnější kousky jako Omamná léta nebo Sudičky. Svou náklonnost k zimnímu období zase Olin vyzpíval v Čekání na sníh.

Bývá zvykem, že při koncertech Kybabu je hlediště v Malostranské besedě uspořádáno k sezení, nejinak tomu bylo i tentokrát. I když návštěva byla více než solidní, přeci jenom se tu a tam nějaké volné místečko našlo, nicméně vřelá atmosféra tím nijak neutrpěla.

Pomalu se přiblížil konec. Už si nevzpomenu, jaké písničky se hrály v závěrečné části vystoupení, ale ono to není podstatné. Důležité je, že radost z muzicírování byla všude cítit, a o to, jak kdysi řekl Karel Gott, v populární muzice jde především.