5. 12. 2022 – Písecká brána & klub Vagon, Praha
Text: Luboš Hnát
Foto: Mia Feres, Kateřina Smid
Publikováno: 15. 12. 2022
Po třech letech byla v pražské Písecké bráně obnovena tradice koncertů věnovaných vzpomínce na Gregga Allmana, který zemřel v roce 2017. Letos by Allman oslavil pětasedmdesáté narozeniny, proto měl celý večer trochu slavnostnější nádech. Asi padesátce fanoušků zahrály kapely BLACK OUT a THE ALLMAN COMPANY.
Akce měla naplánovaný začátek na devatenáctou hodinu, ale historický prostor se rozduněl asi o patnáct minut déle. Skupina Blackout se v Písecké bráně poprvé představila již před třemi lety a už tehdy všechny zaujala svým výborně šlapajícím bigbítem. V tomto roce tomu nebylo jinak.
Kapela existuje od roku 2004 a v její sestavě jsou: Petr Roškaňuk (kytara, vokály), Ota Matoušek (zpěv, kytara, foukací harmonika), Zdeněk Hradecký (klávesy, vokály), Petr Levora (baskytara, vokály) a novým členem je Pavel Fišar (bicí). Stylově je tahle parta rozkročena od rocku a rock’n’rollu po blues.
Vedle světových fláků jako Crossroads nebo Key To The Highway zaznělo i několik vlastních písniček, je ale škoda, že je s obrovským nasazením zpívající Ota Matoušek publiku blíže nepředstavil. A tak názvy převážné většiny z nich zůstaly utajeny. Pro mě osobně bylo velkým překvapením, že kapela do svého repertoáru zařadila Wanted Dead Or Alive od amerických Bon Jovi, ale pecka je to výborná, takže proč ne.
Kaňkou na výborném vystoupení byl zvuk, který se slil do jedné koule, v němž nebylo téměř slyšet klávesy, také zpěvu bylo málo rozumět, a to je velká škoda. Vystoupení, které posluchače rozhodně nenudilo, skončilo zhruba po hodině. Přítomní vyprovodili kapelu s velkým potleskem, který se bohužel nedočkal odměny v podobě přídavku.
Asi půlhodinová pauza byla zpestřena allmanovským kvízem, který ukončily první tóny ikonické Don’t Keep Me Wonderin‘ v podání The Allman Company. Ani jim se nevyhnuly personální změny. Na pódiu stáli: Honza Holeček (zpěv, klávesy, akustická kytara), Standa Hörner (basová kytara), Jiří „Zelí“ Zelenka (bicí) a benjamínek kapely Jiří Rambousek (kytara). Druhý kytarista Pavel Marcel plnil povinnosti u Michala Prokopa, proto v sestavě chyběl.
Oproti předcházejícím letům kapela nesázela výhradně na písně od The Allman Brothers Band. Tu a tam zapátrala i v autorské tvorbě Honzy Holečka: zazněla například pomalá Emptiness. Zvuk se bohužel nepodařilo vylepšit, ale fanouškům to příliš nevadilo a kapelu si viditelně užívali. Osobně jsem byl potěšen, když zazněla End Of The Line z alba Shades Of Two Worlds (1991).
Celá kapela výborně šlapala, hodně se mi líbila rytmika v obsazení Zelenka/Hörner. Honza Holeček jako vždy všechny zaujal svým charakteristickým expresivním zpěvem a kromě skvělé hry na klávesy občas sáhl po akustické kytaře. Tu si mohli fanoušci vychutnat třeba v hitovce Midnight Rider, která vyšla na desce Idlewild South (1970).
Hodinový koncert se pomalu chýlil ke svému závěru, poslední písničkou se stala pecka Whiping Post. Po krátké děkovačce došlo na jediný přídavek, ten obstarala Cortez The Killer od Neila Younga.
Protože dobré muziky není nikdy dost a ten den se v klubu Vagon konal ještě jeden velmi zajímavý koncert, rozhodl jsem se, že se tam vypravím. Vystupovaly zde kapely ČESKÁ TROJKA a DICK O‘ BRASS. Tahle parta je mým objevem letošního roku, jejich živelné pojetí keltské muziky mě moc baví, navíc se naskytla příležitost vidět v její sestavě kytaristu a houslistu Josefa Kůstku, který v Dick O‘ Brass dlouhá léta působil a ve Vagonu opožděně slavil sedmdesáté páté narozeniny.
Pepa je v současnosti členem České trojky, která bohužel moc často nevystupuje. Tentokrát jsem ji ke své lítosti nestihl, neboť jsem dorazil v závěru první půle Dick O‘ Brassího koncertu. V té chvíli asi stovka lidí vesele tančila na Skotskou. Bujará atmosféra mě okamžitě pohltila a písničku jsem si užíval spolu s ostatními. Asi po deseti minutách byla v klubu vyhlášena přestávka. Ta mi poskytla příležitost pozdravit se s několika přáteli a domluvit si rozhovor s Pepou Kůstkou, na který se můžete těšit na začátku roku 2023.
Když skupina opět stanula na pódiu, spustila velký hit Son Ar Christr od bretaňského harfenisty Alana Stivella. V tu chvíli se ke kapele připojil kromě Pepy také Petr Polák – zpěvák stylově spřízněných Vintage Wine, pod pódiem se zase vesele tancovalo. Publikum s radostí poslouchalo nejen písničky z loňské desky Mezi světlem a tmou, ale i starší hitovky jako Atlantik nebo Anděl strážnej.
Protože hodina pokročila, musel jsem s těžkým srdcem Vagon opustit, přestože kapela ještě hrála. Nevadí, příště si s radostí vychutnám celý koncert.