Dvacátý pátý ročník charitativního festivalu Dejhule

19. 6. 2022 – Vítězné náměstí, Praha
Text: Luboš  Hnát
Foto: Vladimír Buriánek a ilustrační foto z videozáznamu
Publikováno: 30. 6. 2022

Dejvické hudební léto alias DEJHULE se každoročně koná v parku u pražského Vítězného náměstí, kterému se v celé republice neřekne jinak než Kulaťák. Letos se zde za tropického počasí odehrál již pětadvacátý ročník tohoto charitativního festivalu.

Pořadatelé kromě doprovodných akcí pro děti pozvali jedenáct zajímavých kapel. Ne, nebudu zde uvádět jejich sestavy, jak to dělávám v jiných reportech. Ostatně jména všech muzikantů ani neznám a jejich uvedení by se podobalo telefonnímu seznamu, což není poslání Rockového světa.

Pojďme tedy k programu. První PedroIvo jsem minul a do rozpáleného dějiště Dejhule jsem dorazil, až když na pódiu stála skupina Mazec, mohl jsem tedy sledovat podstatnou část jejího vystoupení. Písničky mi stejně jako kapela byly úplně neznámé, nicméně ve výborném zvuku jsem se mohl zaposlouchat do vtipných textů, které nepostrádaly notnou dávku ironie. V paměti mi utkvěl verš „Sežrali jsme pejska / a teď se nám stejská.“ Nadhled nepostrádala pomalá Vrať se mi… ani dusavý Robocop s refrénem: „Já jsem robocop, všechny spoje zlatý / já mám titanový hnáty.“ Vzhledem ke svému příjmení jsem se výborně pobavil.

Mazec

Mazec

Několik minut po druhé odpolední přišla na řadu kapela, která si říká OOZ Orchestra. Ta tři písmena jsou zkratkou slov Osada ovčích znalců. Není tedy divu, že v písních se to ovcemi jen hemží, jedna z nich se přímo jmenovala Ovčí den. Kapela hrála příjemný blues rock, vzdáleně připomínající Krausberry. U OOZ Orchestra, ale výraznou roli hraje dechová sekce. V rozpáleném parku se v tu chvíli ještě nacházelo jen několik desítek návštěvníků – nejspíš to bylo tím, že se do parného počasí málokomu chtělo, přesto se pod pódiem tu a tam objevovali první tanečníci.

OOZ Orchestra

OOZ Orchestra

První skupinou, jejíž tvorbu dobře znám, byla Bílá nemoc, která zahrála průřez svými největšími hity. Mezi nimi nechyběl například Noční divadelní kus nebo Jako Kerouac. Pohodový folk rock Bílé nemoci byl balzámem na duši všech přítomných. Když zpěvák Zdeněk Hříbal ohlásil písničku Pod dekou, myslel jsem si, že jde o nějakou novinku. Až po chvíli jsem si uvědomil, že pochází z alba Zloději obálek (1999). Vedro sužovalo nejen diváky, ale i muzikanty, kteří přesto na pódiu odváděli doslova heroický výkon. Na zkrácený playlist se mimo jiné vešly ještě Beseda nebo Mohlo se stát, která již tradičně všechna vystoupení Bílé nemoci uzavírá.

Bílá nemoc

Bílá nemoc

Následující Wooden Shoes jsou veselou bluesrockovou partičkou pocházející z pražské Hanspaulky, která existuje už od roku 1974. Jejich členem je herec a moderátor Václav Kopta, který zpívá a hraje na klávesy. Písně jsou často postaveny na vtipných textech (viz třeba hitovka Sprostá žena nebo Fousy jako ZZ top). Zvuk kapely obohacuje dechová sekce složená z trumpetisty a dvou saxofonistů: jedním z nich je Vít Malinovský, který je rockerům znám ze svého působení v Hudbě Praha. Na místo koncertu se pomalu scházelo víc a víc fanoušků, a tak nebylo divu, že se v hojnějším počtu objevili i pod pódiem, což atmosféře Dejhule prospělo.

Wooden Shoes

Wooden Shoes

Následující Pražský Ukulele Band (PUB) + Tři bílé vrány jsem vynechal, neboť jsem si potřeboval vydechnout a nabrat sílu na další program.

Přejdu tedy k Ivan Hlas Triu, které ač nastoupilo na scénu v podvečer (17:45), bylo stále velké vedro, což vadilo zejména violoncellistovi Olinovi Nejezchlebovi, který je znám svou averzí k létu. Proto si se svým nástrojem našel místo v rohu pódia, kde bylo nejchladněji, a zde, jak to sám nazval „na vejminku“, odehrál celé hodinové vystoupení. Fanoušci se dočkali oblíbených písniček jako: Slunečnice, Velkoměstský blues, Báječná léta pod psa či Malagelo. V podání kytaristy Norbiho Kovácse si mohli poslechnout maďarsky zpívanou Petroleum lampo. Olin se zase ujal „skoumalovky“ Chtěl bych být boháčem. Nechyběl ani Hlasův typický laskavý humor a dokonce přídavek. Pokud se nepletu, dostal k němu Ivan od pořadatelů svolení jako první z účinkujících.

Ivan Hlas Trio

Ivan Hlas Trio

O hardrockových ParadeMarche toho také mnoho nenapíšu, jejich vystoupení jsem sice viděl celé, ale nevěnoval jsem mu tolik pozornosti, abych ho mohl jakkoliv hodnotit. Vím jen, že zazněla balada Here I Go Again od Whitesnake, a to je na report málo. Protože kapela na Dejhuli vystupuje každý rok, zaměřím se na ni příště.

Stálicí festivalu je legendární YO-YO Band, který svým houpavým reggae baví již několikátou posluchačskou generaci. Parta kolem Richarda Tesaříka má na svém kontě takové hity jako Rybitví, Karviná nebo Kladno, ty všechny nemohly v jejich repertoáru chybět. Skákavé rytmy a večerní ochlazení přilákalo pod pódium solidní množství tanečníků, kteří ochotně projevovali YO-YO Bandu svou přízeň. Jako poslední zazněla veselá Jedeme do Afriky, která sice není tak známá jako ty dříve jmenované, ale dejvické publikum rozhodně potěšila. Skupina ji navíc notně prodloužila o kapelní představovačku, což moderátor Jan Lacina později vtipně okomentoval slovy: „YO-YO Band jel do Afriky, tak dlouho, až jsem měl pocit, že jedou vlakem Českých drah.“

YO-YO Band

YO-YO Band

Finále letošního ročníku Dejhule obstarala Laura a její tygři. Za mikrofonem se objevila hostující zpěvačka Lenka Nová, která v Lauře na přelomu tisíciletí působila. Přiznám se, že ač ve své sbírce mám elpíčko Nebudeme (1990), jejich tvorbu příliš nesleduji.  Poznal jsem tedy pouze písníčku Slovník cizích slov. Ale vraťme se na začátek „tygřího“ vystoupení. Ten byl trochu poznamenán technickými problémy (výpadek mikrofonu), po chvilce se je podařilo vyřešit a z pódia se mohl začít valit proud pozitivní energie. Lenku Novou znám jako interpretku křehkých písní, avšak rocková poloha ji také mimořádně seděla. Hudba Laury v sobě mísí funky, soul či jazz s bigbítem šedesátých let, a že je tato kombinace pro fanoušky mimořádně přitažlivá, bylo znát při pohledu na velký křepčící kotel, který se pod pódiem vytvořil. Člověk si ani nestihl všimnout, že se blíží „policejní“, tedy dvaadvacátá hodina, která znamená konec festivalu. K velké radosti všech dostala Laura povolení ji o pár minut překročit.

Laura a její tygři

Laura a její tygři

V úvodu jsem se zmínil, že Dejhule je charitativní festival. Sluší se tedy napsat, koho podporuje. Je to stacionář DAR v pražských Vokovicích, který se stará o postižené s kombinovanými poruchami. Letos na jeho konto poputuje více než devadesát tisíc korun.

P.S.: Omluvte prosím sníženou kvalitu poslední fotografie.