31. 1. 2019 – Divadlo Hybernia, Praha
Text: Luboš Hnát
Foto: David Webr, worldstars.eu
Publikováno: 7. 2. 2019
Jak samotný název napovídá, jsou THE ANIMALS AND FRIENDS přímými pokračovateli jedné ze zásadních skupin britské rockové scény šedesátých let The Animals. Tu naživo už nejspíš neuvidíme, jejich následovníci k nám tu a tam zavítají. Letos vystoupili v Divadle Hybernia v centru Prahy a v brněnském Sono Centru. A právě pražský koncert jsem si nenechal ujít.
Než se začnu věnovat samotnému reportu, neodpustím si malé zamyšlení nad vhodností uspořádat koncert rockové kapely v divadelním prostředí. Bigbít je hudbou, která už svou podstatou v člověku vyvolává nutkání se pohybovat, proto si myslím, že posadit posluchače do polstrovaných sedaček je holý nesmysl odporující zdravému rozumu.
Úderem osmé hodiny se na scéně objevilo kvarteto muzikantů, z nichž dva byli členy The Animals už v šedesátých letech. Bubeník John Steel dokonce patřil k zakládajícím členům skupiny, klávesák Micky Gallagher se k ní připojil v roce 1965. Současnou sestavu ještě doplňují baskytarista Roberto Ruiz a zpívající kytarista Danny Handley. První písničkou, která v Hybernii zazněla, byla Baby, Let Me Take You Home. Od samého začátku panoval v divadle skvostný zvuk, což bylo jedině dobře. Naopak odezva byla chladná, odpovídající až příliš neosobnímu prostředí. Je sice pravda, že atmosféra se postupem času začala uvolňovat, ale nemohu se zbavit dojmu, že v příhodnějším sále by obecenstvo reagovalo vřeleji.
V oněch dřevních rockových dobách bylo obvyklé, že mnohé skupiny měly v repertoáru hodně coververzí. The Animals nebyli žádnou výjimkou, a tak jsme v Praze mohli slyšet například I Believe To My Soul od Raye Charlese, Road Runner z dílny Bo Diddleyho či Don’t Let Me Be Misunderstood, kterou původně nazpívala Nina Simone. Při posledně jmenované hitovce vyhecoval Danny Handley publikum ke sborovému zpěvu refrénu.
Vlastní skladby byly zastoupeny například peckami jako I’m Crying, Don’t Bring Me Down nebo Club A-Go-Go. Každá se dočkala mohutného potlesku. O komunikaci s publikem se staral převážně frontman Handley, jehož angličtině bylo výborně rozumět – to je určitě pro našince velký plus. Dvakrát se za mikrofon postavil také bubeník John Steel, ale jeho sáhodlouhé promluvy zbytečně narušovaly spád koncertu.
Po necelých sto minutách byla ohlášena poslední písnička základní části koncertu. Stala se jí We’ve Gotta Get Out Of This Place. Přídavek na sebe naštěstí nenechal dlouho čekat. V něm nejprve zazněla předělávka Boom Boom od Johna Lee Hookera a na úplný závěr pak tradicionál The House Of The Rising Sun, na který čekali snad všichni, kdo si do Hybernie poslední lednový den našli cestu.
Po koncertě jsem se bavil s kamarádkou, která z něj odcházela nadšená a jen nerada slyšela mé výtky směrem k atmosféře celého večera. Nic naplat, mně prostě v divadle scházela tolik potřebná živelnost a spontánnost, která na rockové koncerty patří.