11. 7. 2019 – O2 Aréna, Londýn
Text: Jan Zahradil
Foto: Jaromír „Zajda“ Zajíček (ilustrační foto z pražského koncertu)
Publikováno: 15. 7. 2019
Pražskou zastávku „End Of The Road“ turné jsem zmeškal, nezbylo tedy, než si minulý týden prodloužit cestu z Bruselu do Prahy přes Londýn a skouknout „kissáky“ tam. Nebyl to dvojkoncert jako v Praze a nikde neinzerovali žádnou předkapelu. Byl jsem tedy zvědav, jestli potáhnou celý večer sami. Ale předskokana nakonec přesto měli a bylo to netradiční: místo muzikantů na pódium nastoupil rychlomalíř a performer David Garibaldi z Los Angeles, který svými spreji a tubami barev umí během několika minut do rytmu hudby namalovat obraz. Napřed tedy britským fanouškům vyrobil Johna Lennona, potom Freddieho Mercuryho (za patřičné reprodukce Beatles, resp. Queen) a na závěr na pozadí vlajky Union Jack stvořil čtyřportrét členů Kiss, který bylo během koncertu možno vydražit online. Fakt dobrý nápad, jak v dramaturgickém, tak zřejmě i finančním smyslu.
K samotným Kiss: nastoupili za zvuků zeppelinovské(!)klasiky Rock´n´roll a začali také klasicky, s Detroit Rock City, pyrotechnickými efekty a plameny. Technikou se opravdu nešetřilo – a myslím tím veškerou techniku, co k nim patří včetně ohňů, explozí, laserů, výtahů a pohyblivých plošin, na kterých muzikanti jezdili nahoru a dolů. Gene Simmons samozřejmě plival oheň (War Machine) a chrlil krev (God Of Thunder), Paul Stanley samozřejmě cestoval nad hlavami diváků (Love Gun), nechybělo (samozřejmě) sólo na bicí, ani kytarová exhibice Tommy Thayera. Během ní se pohyblivé plošiny změnily na létající talíře, které kytarista „sestřeloval“ nástrojem, z nějž sršely jiskry. Připomněl tak originálního „Spacemana“, svého předchůdce Ace Frehleyho.
Pokud jde o hudební výkon, začátek byl trochu rozpačitý – trvalo přesně tři písničky, než se zvuk v hale usadil a vyčistil, než se kapela rozehrála a než se Paul Stanley rozezpíval. Pak se to už ovšem pěkně rozjelo až zhruba do půlky vystoupení, která vyvrcholila chytlavou Lick It Up z jejich „odmaskovaného“ období. Na začátku druhé poloviny ale koncertu přece jen párkrát spadl řetěz – zmíněné sólové výstupy rozbily koncentraci kapely i diváků, muzikanti začali působit trochu unaveně, také zhýčkané londýnské publikum reagovalo vlažněji, zejména na zbytečně dlouhé Stanleyho průpovídky. Těch pár hluchých míst odskákala asi nejvíc moje oblíbená Cold Gin, která doslova vyšuměla do vzduchu. Naštěstí si staří profíci našetřili dost sil na mohutné finále, postavené na trojici Love Gun/I Was Made For Lovin‘ You/Black Diamond, do kterého dali všechno a vygradovali tak koncert jak se patří. Následovaly tři přídavky (včetně cajdáku Beth, který od klavíru skvěle zazpíval bubeník Eric Singer) a konec. Na pódiu strávili poctivé dvě hodiny. Za zmínku stojí také dramaturgie: i když se Kiss snažili projít celou svou kariéru a z každého období zahrát aspoň něco, těžiště koncertu bylo postaveno na 70.letech. Skoro polovina odehraného repertoáru pocházela z alb Kiss (1974) a Destroyer (1975), dalších pět albových titulů z let 74-79 bylo zastoupeno po skladbě.
Jestli to bylo opravdu naposled? Už jsme zažili dost kapel, které pořádají poslední, rozlučkové atd. turné každých pár let. Na druhou stranu, Kiss nejsou žádní Rolling Stones, kteří si ze svého stárnutí, vysychání a vrásčitění postupně dokázali vytvořit novou přitažlivou image. To se ke komiksové „kabuki“ stylizaci Kiss nehodí (jakkoliv právě jejich masky a kostýmy mají určitou výhodu v tom, že překryjí leccos). Seniorovi kapely, Gene Simmonsovi, bude letos sedmdesát. Byl to vždycky člověk s velkým smyslem pro byznys. Pokud i on cítí, že je čas odejít právě ted´, aby se Kiss náhodou nezačali měnit ve svou vlastní parodii, pak nelze nic namítat. Ostatně mohou být naprosto spokojeni. Málokdo zanechal v dějinách nejen rockové hudby, ale celé pop-kultury, včetně její výtvarné a vizuální symboliky, tak hlubokou stopu.