28. 4. 2018 – O2 Aréna, Praha
Text: Luboš Hnát
Foto: Jiří Rogl
Pokaždé když k nám přijede ROGER WATERS, bez problémů vyprodá dva po sobě jdoucí koncerty. A ani letos, kdy k nám zavítal v rámci svého US+THEM tour, tomu nebylo jinak a O2 Aréna po dva dubnové večery praskala ve švech.
Roger Waters, potažmo Pink Floyd, si vždy zakládali na bombastických videoprojekcích. Nebylo tedy divu, že fanoušky po vstupu do haly ohromilo obří projekční plátno, které bylo rozprostřeno přes celou šíři pódia. Mimo to se arénou rozléhal (zatím jen z reproduktoru) prostorový zvuk. Obě tyto věci dávaly tušit, že za chvíli se zde odehraje něco výjimečného. Asi deset minut před půl devátou se začala ozývat ‚floydovská‘ Speak to Me a na pódium napochodoval početný Watersův ansámbl. Úvod koncertu byl dle očekávání věnován největším hitům Pink Floyd, a tak zazněly takové perly jako Time, The Great Gig in the Sky a především Welcome to the Machine, které se dostalo bouřlivých ovací od jinak v poklidu poslouchajícího publika. Na plátně se prolínaly videoklipy se stylizovanými, lehce abstraktními záběry přímo z pódia. Prostorový zvuk pak dával divákům pocit, že jsou v samém centru všeho dění. Stručně řečeno, zatím bychom na tomto koncertě těžko hledali nějakou chybu. Dobrý dojem nepokazily ani písně z dosud poslední Watersovy sólové nahrávky Is This the Life We Really Want?
Publikum však očekávalo především písně od Pink Floyd. A těch se jim opravdu dostalo mnoho. Byla mezi nimi i The Happiest Days of Our Lives. A pochopitelně také Another Brick in the Wall. Při té se na pódiu objevil malý dětský pěvecký sbor, díky čemuž písnička vyzněla hodně podobně jako na desce. Tohle parádní číslo zaznělo na konci první poloviny koncertu, který byl předělen dvacetiminutovou přestávkou.
Druhá půle začala famózně. Od stropu arény byla spuštěna obrovská konstrukce, ze které vyrostla za zvuků písně Dogs kouřící fabrika. Ta evokovala legendární obal desky Animals (1977). Když se stěny fabriky změnily v další velké projekční plátno, byl ohromen snad každý, kdo v tu chvíli byl v hale. Jenže málo kdo tušil, že právě tohle se za pár okamžiků stane největším (a pro někoho také nechutným) kamenem úrazu. Arénou se rozezněla píseň Pigs (Three Different Ones) při níž se na plátně začala promítat ironizující projekce Donalda Trumpa. Pokud by zmíněná projekce byla provedena vkusně a s citem, nemohl by nikdo nic namítat. Jenže ona nebyla, a tak jsme si mohli amerického prezidenta prohlédnout jako lehkou ženu v podvazkách nebo jako malého nahatého chlapečka a dokonce i Donalda Trumpa hajlujícího. Hnus, obscénnost, nevkus. Jakoby Roger Waters dočista přišel o rozum. V závěru se na plátně objevilo několik Trumpových výroků a na úplný konec pak ještě český nápis hlásající, že ‚Trump je prase‘. Celé tohle děsivé představení pak ještě umocnilo letící prase, jak jinak než s portrétem Donalda Trumpa doplněným o obrázky padajících bomb. Celé to trvalo až příliš dlouho.
Aby bylo jasno, nikdo Rogeru Watersovi nebere jeho politické názory, ale když už je chce na svém vystoupení prezentovat, měl by to dělat chytře, s citem a nadhledem, ale nic z toho se nestalo. Od politiky nebyla ušetřena ani píseň Money a pro mnohé to byla poslední kapka k tomu, aby s nevěřícně kroutícími hlavami opustili dějiště koncertu. Zpětný pohled na setlist prozradil, že zaznělo ještě několik legendárních ‚floydovských‘ hitů jako jsou: Us and Them, Eclipse či závěrečná Comfortably Numb.
Za první polovinu zaslouží Roger Waters absolutorium, ta druhá se však pro mnohé stala nestravitelnou.
Celá fotogalerie: