Palác Lucerna (velký sál), Praha – 11. 11. 2015
Foto: Archiv Suzi Quatro (ilustrační foto)
Doslova pár minut před koncertem rockerky SUZI QUATRO v Mecce českého bigbítu – v Lucerně, jsem se dozvěděl, že jako předkapela vystoupí brněnská legenda PROGRES 2. Protože Progres 2 nejsou na pražských pódiích příliš často k vidění, měl jsem důvod těšit se na koncert ještě o něco víc.
Ještě půlhodinu před koncertem zela Lucerna téměř prázdnotou a lidé se do ní trousili jen velmi pozvolna. Ale když krátce po 20 hodině začali Progres hrát, sál se jako mávnutím kouzelného proutku zaplnil a všichni už seděli na svých sedačkách. Ano, tohle byl další z řady koncertů určených převážně k sezení. Progres 2 měli na svůj set vyhrazeno přibližně 50 minut, v nichž přehráli reprezentativní průřez všemi svými slavnými koncepčními projekty. Jako první byl dán kratičký prostor projektu „Mozek“, z něhož zazněly písně „Nech je být“ a „Čistý štít u firmy mít“. O pěvecké party se v této části postarali hlavně Roman Dragoun a Zdeněk Kluka. Protože Romana Dragouna vídám relativně často, soustředil jsem se tentokrát více na zpěv Zdeňka Kluky, jehož drsný vokál, kterým na progresáckých albech ztvárňoval záporné postavy, mě vždy fascinoval a ani tentokrát tomu nebylo jinak. Jedinou písní stojící mimo progresovské projekty byla nádherná pomalá věc s ‚dětským‘ textem „Mauglí“. Pak ovšem přišly na řadu písně ze „Třetí knihy džunglí“, z níž zazněly tři báječné pecky, mezi kterými rozhodně nemohl nezaznít kultovní „Muž, který se podobá odvrácené straně měsíce“. Ačkoliv jsem při pohledu do sálu viděl v publiku dost rockových pamětníků, byl jsem velmi nemile překvapen tím, že se kapele nedostalo podle mého adekvátní reakce. Tradiční bolestí předkapel bývá zvuk, kterému zvukaři málokdy věnují dostatek péče. V případě Progres 2 jsem měl pocit, že zvukově je koncert na ucházející úrovni, i když Klukovy bicí zněly víceméně ‚poloakusticky‘ a zejména v pozdějších pasážích hlasitost kapely trošku kolísala. V poslední části se dostalo na nejznámější album moravských rockerů, tedy „Dialog s Vesmírem“, z něhož zazněly hned čtyři skladby včetně krásné „Písně o jablku“, ve které hraje Zdeněk Kluka své slavné sólo na zobcovou flétnu, které ale nebylo v Lucerně příliš slyšet, což přičítám oné nevyvážené hlasitosti. Na závěr svého vystoupení si Progres 2 nechali svůj největší hit „Planeta Hieornyma Bosche II“, při které se ze své letargie začali probouzet i fanoušci. Bohužel už na to bylo příliš pozdě. Za sebe musím dodat, že mě málokdy předkapela baví tak, jako mě ten večer bavili Progres 2.
Očekával jsem, že než se na pódiu objeví glamrocková legenda Suzi Quatro, potrvá to nějakou dobu, takže budu mít nějaký čas na oddech. Byl jsem hodně mile překvapen, když se Suzi se svou doprovodnou kapelou na scéně objevila za pouhých 10 minut. Bez zbytečných průtahů pak začala americká rockerka do publika hrnout nálož svých nesmrtelných hitů. A v podstatě hned od úvodní „The Wild One“ se jí od publika dostávalo velmi solidní odezvy. Poprvé se velkých ovací Suzi dočkala, když spustila svou diskotékově znějí hitovku „Stumblin‘ In“. Hned dalším hitem byla o něco rockovější „48 Crash“. Překvapilo mě, že Suzi zvuk své kapely obohatila o tříčlennou dechovou sekci, takže písničky nezněly tolik bubblegumově, což bylo jen dobře. Zvuk se oproti Progres 2 vcelku logicky vylepšil, jen mi přišlo, že by zvukař mohl dát trošku větší prostor kytaře, která byla na můj vkus někdy až příliš upozaděna. Zatím poslední Suzino album „In the Spotlight“ bylo zastoupeno písní „A Girl Like Me“. Možná trochu překvapivě Suzi do svého setu zařadila také coververzi evergreenu „Rockin‘ in the Free World“ z repertoáru Neila Younga. Tou dobou už fanoušci začali postávat v uličce mezi sedadly a decentně se pohupovat do rytmu. Jenže za malý okamžik k těmto skupinkám fanoušků přiběhla ochranka a se slovy „sál je pouze na sezení“ je začala vyhánět! Proboha! V jakém, že to jsme roce??? Jen co členové bezpečnostní služby zmizeli z dohledu, vrátili se fanoušci na místa, kde před chvílí již spokojeně tancovali. Suzi bavila publikum nejen dalšími peckami jako například „Can the Can“, ale také občasným vyhnáním muzikantů z pódia, které si tak rezervovala sama pro sebe. Zhruba před posledními třemi písničkami Suzi začala vybízet sedící publikum, aby povstalo a začalo si tak koncert náležitě užívat. Nutno dodat, že nikoho ani příliš dlouze přesvědčovat nemusela. Závěrečnou „If You Can’t Give Me Love“ tak protančil doslova celý sál. Na obligátní přídavek se nemuselo čekat příliš dlouho a na úplný závěr jsme se dočkali dalšího z velkých Suziných hitů „Keep a Knockin‘“.
Lucernu jsem tedy opouštěl navýsost spokojen, protože ten večer se sešly dvě legendy, aby společně potěšily přítomné publikum, což se, myslím, podařilo.