Queenie

Klub Vagon, Praha – 11. 9. 2015
Foto: John Reinhard
Korektury: Tereza Kvášová

Queenie

Nikdy jsem neměl možnost slyšet QUEEN v originální sestavě. Jasně, byl jsem na prvním koncertu britských velikánů s Paulem Rodgersem, ale při vší úctě k Rodgersovu pěveckému umění nešlo o pravé Queen. Již delší dobu jsem slýchával zvěsti, že v Praze existuje výborný ‚queenovský‘ tribute band, který si říká QUEENIE. Zvěsti hovořily o perfektně propracované show, skvělých kostýmech a téměř identickém hlasovém projevu zpěváka Michaela Klucha aka Freddieho Mercuryho.

Osobně jsem se na Queenie měl možnost podívat až před několika dny když jsem se na jejich koncert vypravil do svého nejoblíbenějšího pražského klubu Vagon. Hned po vstupu mě bouchlo do očí několik pro mě neobvyklých věcí. Tou první bylo až přehnaně uklízené a napulírované pódium, které jakoby do ortodoxně rockového prostředí Vagonu nepatřilo. Další z věcí, nad níž jsem se pozastavil, byla přítomnost klávesových nástrojů na pódiu. Nějak si nemohu vybavit, že bych někdy u originálních Queen klávesy viděl. Jasně, neodmyslitelnou součástí koncertů britské legendy bylo křídlo, na které hrával božský Freddie, ale syntezátory si prostě nevybavuji. I když na druhou stranu musím uznat, že koncertní křídlo by se do Vagonu stěhovalo dost těžko. Nicméně tyhle menší odlišnosti mě ještě neopravňovaly k jakémukoliv hodnocení koncertu, na to jsem si musel počkat, než začne kapela hrát. A čekání to bylo bohužel dost dlouhé. Místo oficiálně stanoveného začátku v 21:00 kapela přišla na pódium až okolo 21:40 a tím si rozhodně moje sympatie nezískala. No ale proto je ještě nebudu zatracovat, vždyť jsem přišel na muziku. Ještě než Queenie začali hrát, nešlo si nevšimnout vizuální podoby Michaela Klucha s Freeddiem. Nevím, jestli jde o podobu přirozenou nebo jen o mistrnou masku, ale Michael opravdu Freddieho evokuje, což se týká i barvy hlasu, zejména pak v nižších polohách. Je ovšem nutno dodat, že když Michael zabrousí do výšek, rozdíl je okamžitě znát.

Quennie

Nicméně osvědčené hity jako „Tie Mother Down“ nebo „Seven saes of Rhaye“ a mnohé další v Michaelově podání fungují stejně dobře jako u originální skupiny. To ocenil i celkem solidní kotel, který se pod pódiem vytvořil. Osobně jsem, na rozdíl od zpěváka, byl spokojen se zvukem, který mi připadal dobře vyvážený a pěkně čitelný. Bylo vidět, že kapela má nejen slavné hity, ale celou show dobře zmáknutou, neboť nejen zvukem, ale také celkovým vystupováním se snažila oprášit atmosféru koncertů britských velikánů. To se více či méně dařilo, ovšem jen do doby než se zpěvák ujal slova. Ne, že by říkal něco špatného nebo závadného, ale slyšet Freddieho Mercuryho jak česky říká: „Další song je z desky Sheer Heart Attack.“, mi přišlo opravdu k smíchu. Možná by stálo za zamyšlení, jestli celou show nedoprovodit také anglickým mluveným slovem. Ale oni by se možná našli mravokárci, kteří by se zase rozčilovali, proč česká kapela na koncertě nemluví česky.

Queenie

Zkrátka všem se zavděčit nelze. Lehce komicky na mě působil kytarista Rudy Neumann v roli Briana Maye. Ten se vizuální podobu snažil dohnat jakousi parukou, která měla imitovat rozevláté háro britského kytaristy, ale v mých očích se to úplně nepodařilo. Naopak se mi celkem líbila jeho kopie slavné Mayovy kytary ‚Red special‘, která vypadala opravdu dost dobře. A zaznamenal jsem ještě jeden rozdíl, který byl zmíněn v úvodu reportáže s britskými rockery. Šlo o ony syntezátory; ty byly obsluhovány pátým členem kapely, konkrétně Martinem Otrubou. Jak už jsem se zmiňoval, nepamatuji si, že by Queen někdy na pódiu vystupovali v pěti. Nicméně to neznamená, že by Martin hrál špatně, a konec konců klávesy jsou z originálních desek slyšet docela často.  Ale na pohled to bylo nepřirozené. Publikum se však dobře bavilo při dalších nesmrtelných evergreenech jako „Radio Gaga“, „Another Bites to Dust“ či „A Kind of Magic“ a  Queenie se nevyhýbali ani pomalejším kouskům jako jsou „Who Wants to Live Forever“ nebo „Save Me“, po které zpěvák zkonstatoval, že tuhle písničku si o pauze může zpívat zvukař. Opravdu nevím, co bylo na zvuku tentokrát špatně, já jsem byl spokojen. Asi po hodině produkce přišla na řadu zmíněná pauza a kapela se odebrala do šatny.

Queenie

Znovu se začalo hrát okolo 23. hodiny. Krom toho, že kapela přišla v jiných kostýmech a kotel pod pódiem výrazně zhoustl, se v této části žádná podstatná změna nekonala. A tak jsem na koncertě sice ještě chvilku vydržel, ale pomaličku se chystal k odchodu. Stihl jsem si ještě poslechnout nesmrtelnou hymnu „Bohemian Rhapsody“, kterou bych ovšem příště oželel, protože si myslím, že do prostor ortodoxního rockového klubu se moc nehodí. Navíc její podstatná část byla stejně pouštěna z originálního (rozuměj Freddiem nazpívaného) playbacku takže zařazení tohoto hitu z mého pohledu postrádalo smysl.

Nelze popřít, že se Queenie opravdu snaží přiblížit svým idolům, a to jak zvukem, tak i celkovou vizáží. Ovšem ať dělám, co dělám, jde pořád o kopii kapely, která utvářela rockovou historii. A i když to není kopie rozhodně špatná, originál je zkrátka jenom jeden.