O2 Aréna, Praha – 26. 6. 2015
Foto Mirek Valenta
Korektury: Eva Houšková, www.irockshock.net
Metaloví bozi Judas Priest si rozmysleli svůj plánovaný odchod do hudebního důchodu, a už zase čile cestují po světě. Do pražské O2 Areny se Jidášové vrátili téměř přesně po čtyřech letech. Tentokrát si jako předkapelu přivezli relativně mladou americkou sebranku Five Finger Death Punch.
O předkapele FIVE FINGER DEATH PUNCH jsem toho ještě v den koncertu moc nevěděl, a proto jsem si narychlo na YouTube pustil asi dva klipy, ze kterých jsem získal dojem, že se mi volbou supportu tentokrát pořadatelé trefili do vkusu – že se pletu, jsem v tu chvíli ještě netušil. Přesně podle dříve avizovaného harmonogramu se rozezněly první tóny intra, po kterých se na pódiu objevila kapela. Hned při první skladbě „Under And Over It“ jsem poznal svůj odpolední omyl a zjistil, že tohle opravdu nebude můj šálek čaje. Nemám vůbec rád extrémní formy zpěvu, které zpěvák Ivan Moody využíval dost často. Nezaujala mě ani muzika, která mi přišla jakoby bez nápadu. Zvědav jsem byl na předělávku „Bad Company“ od stejnojmenné kapely v čele s jedinečným Paulem Rodgersem. A bohužel jsem se dočkal zklamání, verze 5FDP se mi vůbec nelíbila. Moody nedosahuje takových hlasových kvalit jako frontman Bad Company a ani hudebně mi tvrdší podání moc nesedělo. Pokud jsem nebyl dosavadním průběhem vystoupení příliš nadšen, pak následující „Burn Mother Fucker“ mě přímo znechutila. Od té doby jsem nad kapelou zlomil hůl a útrpně očekával konec jejího setu. Soudě podle reakcí obecenstva jsem nebyl sám. A tak jsem si ani nevšiml, že závěr obstarala nesmrtelná klasika „House Of The Rising Sun“ od Animals. Zkrátka těch 40 minut, co Američané hráli, jsem si vyloženě protrpěl.
Přestavba pódia probíhala za oponou s velkým nápisem JUDAS PRIEST. Nicméně opět přesně podle avizovaného plánu se ve 21.15 halou začala rozléhat ‘sabbathovská‘ hymna „War Pigs“. Malou chvilku jsem přemýšlel, proč zrovna Sabbati zahajují ‘jidášský‘ koncert, ale pak mi došlo, že obě slavné kapely pocházejí z Birminghamu, takže to vlastně byla logická volba. Poté, co spadla opona, rozezněl se O2 Arenou „Dragonaut“ z loňské velmi podařené desky. Ten sice ještě nesklidil takový ohlas, ale po následující „Metal Gods“ bylo už všechno v pořádku. Oproti turné Epitaph byla scéna střídmější, bez zbytečných rekvizit. Pódiu vévodilo obrovské projekční plátno, na které byly neúnavně promítány klipy doprovázející jednotlivé skladby.
Nevím, jak na koho, ale na mě to působilo lehce rušivě a dovedl bych si představit, že občas by se na plátně objevily záběry do haly nebo vůbec nic. Když už jsem u těch rušivých elementů, dalším z nich pro mě bylo neustálé Halfordovo střídání kostýmů. Na samotném střídání převleků by nebylo nic zvláštního, ale to, že se často stávalo, že se Robův zpěv začal ozývat ještě ze zákulisí, mě osobně trošku mrzelo. Ale tohle vše bylo jen maličkým nedostatkem na jinak perfektním zážitku. Oproti předchozímu pražskému vystoupení před čtyřmi lety byl výrazně lepší zvuk. Pamatuji si, že tehdy byla slyšet jen zvuková zkreslená koule; to se naštěstí letos neopakovalo a výsledný zvuk byl čistý, dobře srozumitelný, s patřičným množstvím decibelů.
Osu repertoáru tvořil výběr ze ‘zlatých‘ osmdesátých let. Zastoupena byla snad všechna alba z klasického priestovského fondu. Snad nikoho nemohlo překvapit, že největší prostor byl věnován albu „British Steel“, ze kterého kromě kultovních ‚Briket‘ („Breaking The Law“) zazněla ještě hitová „Living After Midnight“ a hned v úvodu zmíněná Metal Gods. Před čtyřmi lety nahradil ikonického K. K. Downinga mladý Richie Faulkner, který se u Jidášů etabloval do té míry, že si střihl jediné velké sólo večera. Trošku překvapivým faktem bylo, že metaloví bozi tentokrát O2 Arenu nevyprodali; při pohledu do ochozů byly patrné ostrůvky opuštěných sedaček, naštěstí jich ale nebylo tolik. I když mnozí považují desku „Turbo“ z roku 1986 za jeden ze slabších počinů v diskografii Judas Priest, hitovka „Turbo Lover“ prostě nemohla nezaznít. A protože aktuální turné propaguje loňskou nahrávku „Redeemer Of Souls“, pocházely z ní hned čtyři písničky včetně té titulní. Ačkoliv jsem již psal, že scéna byla střídmější, některé rekvizity chybět nemohly. Jednou z nich byl například Harley-Davidson, na němž již tradičně za zvuku prvních tónů „Hell Bent For Leather“ přijel Rob Halford na pódium. Tímhle klasickým flákem skončila také hlavní část metalového divadla. Mezi přídavkovými skladbami zazněl podle očekávání nářezový „Painkiller“, ale bohužel jsem se nedočkal své oblíbené „United“. Letošní zastávka jednoznačně dokázala, že Judas Priest si na věčné časy po právu uzurpovali trůn metalových božstev a do jejich panteonu se hned tak nějaký vetřelec nedostane.