Retro Music Hall, Praha – 8. 10. 2015
Foto: Pepa ‚Lars‘ Kubíček
Korektury: Tereza Kvášová
Po dvou letech vydala česká metalová ikona Aleš Brichta se svým projektem nové album. A tak jako před dvěma lety představil Aleš toto album na koncertě v pražském Retro Music Hall. A stejně tak jako před dvěma lety doprovodila Bricthovu partu, vystupující pod hlavičkou ALEŠ BRICHTA PROJECT, kapela KRANZ – JIŘÍ SCHELINGER REVIVAL.
Za ta léta, co skupina Kranz – Jiří Schelinger Revival existuje, jsem je měl možnost několikrát vidět. Jejich vystoupení mě vždy potěší, protože je vidět, že Jirkovy nesmrtelné pecky hrají s velkou chutí a zápalem. Repertoár skupiny se za léta jejich existence příliš nemění. Otázkou je, jestli je to dobře nebo špatně. Na to ať si odpoví každý sám. Mě osobně to ani moc nevadí, protože písničky jako „Zima“, „Hudba radost dává“ a mnohé další si poslechnu vždycky moc rád. Navíc se mi líbí zpěv Luboše Rosenkranze, který Jirku opravdu v mnohém připomíná. Líbí se mi i technická hra Aleše Suchopára, který, ač ne tak známý, je moc šikovný kytarista a mám pocit, že je čím dál lepší. Nicméně moc dobří jsou i zbývající muzikanti, tedy: bubeník Jarda Ruml, druhý kytarista Tomáš Pavelka a basák Lukáš Varaja, který už několik let brázdí tuzemská pódia se samotným Alešem Brichtou.
Jedinou méně známou písničkou v repertoáru kapely je rychlá jízda „Formule“. Set kapely byl logicky notně omezen, možná že i proto z něho vypadly jindy nezbytné ‚bubble-gumové‘ hitíky typu „René, já a Rudolf“, což ale mě osobně vůbec nevadí. Naopak jako pravověrnému rockerovi moje srdce velmi zaplesá nad skladbami, jako jsou „Lucrezia Borgia“ a hlavně pak výborná balada „Kartágo“, které Luboš zpívá opravdu skvěle. Vymezená třičvrtě hodinka s Kranzem a Jirkovou muzikou utíká jako voda, a tak se ke slovu dostávají velké hity jako „Jahody mražený“ či zloděj autodílů z Proseku, tedy „Lupič Willy“. Pak už se na setlist opravdu nic nevešlo. Škoda, tuhle partu bych si ještě chvilku nechal líbit.
Přiznávám, že k nové desce Aleš Brichta Projectu „Anebo taky datel“ si stále ještě hledám cestu. Nicméně na koncert jsem šel s vědomím, že zazní i starší osvědčené fláky. A kdo ví, třeba přijdu na chuť i těm novým. Jako koncertní otvírák byla tentokrát zvolena prastará ‚arakainovská‘ jízda „Proč“. No, vlastně proč ne. Trošku překvapivá však byla další věc „I.N.R.I“ z předchozího alba ABP. Zatím mi však přišlo, jako by to nebylo úplně ono. Měl jsem pocit, že Brichta spíš, než, že by zpíval texty do mikrofonu, jenom křičí. Tohoto pocitu jsem se bohužel nezbavil ani při jindy mnou oblíbených věcech „Peklo už čeká“ a „Poslední legionář“.
Současná sestava ABP spolu už nějaký ten rok hraje a to se logicky odráží na jejich sehranosti, která je perfektní. To ve mě napravovalo zatím trošku rozpačitý dojem, který jsem z koncertu měl. Dramaturgie koncertu, kdy nové písně tvoří ucelený blok, zůstává po léta stále stejná. A stejné zůstávají i některé hlášky, jako třeba ta, kdy si Aleš sype popel na hlavu za to, že se ještě nenaučil nové texty. Bývaly doby, kdy jsem tohle ocenil jako vtipnou sebekritiku. Dnes z toho bohužel cítím už jen chladný kalkul. Z novinkových věcí zazněly vypalovačky „Kopytem sem, kopytem tam“ a hlavně asi nejlepší věc z celé desky „Hlad“. Přišlo mi, že v téhle části koncertu že se Alešův zpěv zlepšil a byl výrazně melodičtější než na začátku vystoupení. Retro Music Hall tentokrát nebylo ani zdaleka vyprodané, ale přesto dokázali fanoušci vytvořit Brichtově kapele poměrně důstojnou kulisu. S pomalu přibližujícím se závěrem večera vystoupení začínalo gradovat, a tak jsem se i dobře bavil. Ovšem bohužel pouze do doby, než Aleš Brichta vyslovil svou pozvánku na protiuprchlickou demonstraci. Alešovi neberu jeho názor, taky se mi současná situace kolem imigrantů nelíbí, ale zneužít koncert k jitření nálad a propagaci politických názorů mi přijde diplomaticky řečeno dost smutné. Ale vraťme se k samotné muzice. Závěrečnou část obstaraly opět starší skladby, jednou z nich byla i parádně podaná coververze balady „Jsem prý blázen jen“ od Jirky Schelingera. Vcelku podle očekávání největší ohlas sklidily staré ‚arakainovské‘ fláky jako „Apage Satanas“ nebo závěrečný trashový nářez „Gladiátor“.
Letošní koncert Aleš Brichta Projectu byl zajímavým, nikoliv však strhujícím zážitkem, což ale v žádném případě neznamená, že bych nad kapelou lámal hůl. Jen tu politiku bych si pro příště nechal ujít.
