28. 3. 2016 – MeetFactory, Praha
Foto: Jiří Olszar (ilustrační foto)
Ačkoliv jsem z koncertu U.D.O. před dvěma lety zrovna nejásal, když jsem se dozvěděl, že aktuální turné ‚Back to the Roots‘ je pojato spíše jako sólové turné zpěváka UDA DIRKSHNEIDERA, na kterém budou znít písně pouze z období, kdy Udo působil v německých ACCEPT, a že to bude naposledy, kdy Udo bude zpívat písně své někdejší kapely, bylo mi jasné, že u toho nemůžu chybět. Až na koncertě jsem se ke svému překvapení dozvěděl, že roli předskokanů na sebe vzali kanadští ANVIL, kteří se již také na scéně pohybují nějaký ten pátek.
Plánovaný začátek metalového večera byl avizován na 20:00, a proto jsem do MeetFactory, kde se koncert konal, dorazil jen pár minut před stanovenou hodinou. Jaké však bylo moje překvapení, když svůj set právě dohrávali němečtí Palace. Letmý pohled na line up večera pak prozradil, že celá akce začala o půl hodiny dříve, což mě rozhodně nepotěšilo. A nepotěšil mě ani fakt, že konec koncertu byl plánován takřka do posledního odjezdu MHD, což věštilo zdlouhavé noční cestování po Praze. Ale večer zatím teprve začínal, takže nezbývalo než se naladit na Anvil, kteří se za chvíli měli objevit na pódiu. Nejsem žádný velký znalec této metalové party. Nicméně hned od začátku bylo jasné, že předkapela byla tentokrát zvolena velmi vhodně. Úvod setu Anvil obstarali dvě písně z jejich komerčně asi nejúspěšnějšího alba „Metal on Metal“ (1982), ze kterého, pokud jsem dobře počítal, zazněly v průběhu vystoupení celkem 4 skladby.
Bylo vidět, že publikum si jejich metal á la NWOBHM hodně užívalo a na každou notu muzikantů okolo Stevea Kudlowa alias ‚Lipse‘ reagovalo velmi vřele. Na to, že Anvil zahřívali pódium hlavní hvězdě, měli překvapivě dobrý zvuk, který byl čistý a vyvážený. Mezi jednotlivými písničkami Lips hecoval publikum, seč mohl, a ono mu to náležitě oplácelo, takže se v MeatFactory začala vytvářet bouřlivá atmosféra, jak se na metalový koncert sluší a patří. Anvil si zavzpomínali na Lemmyho, kterému byla věnována pomalejší píseň „Free as the Wind“. Z letošního studiového počinu zazněla skladba „Daggers and Rum“. Čas rychle utíkal, a tak si Lips neodpustil hlasové cvičení s publikem, během něhož jednotlivé ‚cviky‘ předzpívával do snímače své kytary. Došlo i na bubenické sólo Robba Reiniera, což je mimochodem vedle Lipse druhý původní člen Anvil. Ve svém sóle však nepředvedl nic světoborného a já se spíš nudil. Protože se čas, který měli Anvil pro své vystoupení vyměřený, začal pomaličku naplňovat, rozloučila se kapela s pražským publikem peckou „Metal on Metal“ ze stejnojmenné desky. Ta hodina strávená ve společnosti kanadských metalistů určitě nebyla promarněným časem.
Daný harmonogram večera byl poměrně dodržován, dokonce byl o několik minut v předstihu. A tak se krátce před 21:50 na pódiu objevili muzikanti z Udovy doprovodné kapely, těsně následováni samotným Mr. Dirkschneiderem. Začalo se ve velkém tempu peckou „Starlight“, na kterou začalo publikum okamžitě reagovat. Oproti Kanaďanům přidal zvukař na hlasitosti a celkový zvuk mi připadal o něco málo hutnější. O to se určitě nemalou měrou postarala dvojice kytaristů, v níž dominoval Rus Andrej Smirnov. Tou dobou jsem ještě nebyl do koncertu ještě tolik vtažen. To se ale změnilo, když zazněla pecka „London Leatherboys“, následovaná neméně skvělou „Midnight Mover“. Od té chvíle jsem se začal královsky bavit. Při zpětném pohledu na setlist jsem si uvědomil, že osu repertoáru tvořily desky z osmdesátých let, přičemž nejvíc skladeb (celkem šest) jich pocházelo z asi nejslavnější desky Accept „Metal Heart“ (1985). A ono vlastně není divu, neboť právě v této době zažil Udo s Accept časy největší slávy. Celá kapela včetně pana zpěváka byla ve výborné formě, za zmínku určitě stojí bubeník Sven Dirkschneider (ano, jde o zpěvákova syna), který hnal kapelu neomylně kupředu. Spolu s ostatním publikem jsem si užíval takové klasiky jako „Princess of the Dawn“, „Screaming for a Love-Bite“ a mnohé další, které vyprodanou MeetFactory přiváděly do varu. Když Udo připomněl desku „Russian Roulette“ (1986), ze které vybral písně „Monsterman“ a „T.V. War“, T vystoupení se dávno nachýlilo ke svému konci. Základní část setu pak završila skladba „Loosers and Winners“. Je logické, že ty největší hitovky si Udo schoval pro přídavek, který byl neuvěřitelně nadupaný. Málokdy se vidí, že by přídavek obsahoval celých pět písniček včetně takových perel jako „Metal Heart“, „Fast as a Shark“ nebo „Bals to the Wall“, při kterých nadšení publika neznalo mezí.
Celý večer, který byl oslavou toho nejklasičtějšího metalu, se náramně vydařil. Dojem mi snad kazilo jen to, že tenhle zážitek se už nikdy opakovat nebude.