21. 12. 2016 – Klub Vagon, Praha
Foto: Kačka Smidová, video: Jiří Šimák
Nemohu si vzpomenout, kdy jsem se naposledy těšil na koncert víc, než když v pražském klubu Vagon mělo dojít k reunionu kultovní hardrockové kapely z devadesátých let FREEWAY JAM (FWJ). A aby FWJ nebyli ten večer na pódiu sami, pozvali si zajímavého hosta- pardubickou kapelu ČELLISTI.
Kapela Čellisti existuje už dost let, ale naživo jsem je viděl asi jen třikrát, proto jsem byl na jejich vystoupení docela zvědavý. Čellistům se občas pro její podobnost se slavnými Finy přezdívá česká Apocalyptica. A tak stejně jako finské těleso sázejí Čellisti na úpravu slavných rockových hitů pro nerockové nástroje jako jsou právě cella. Ale protože jsem se ten večer naladil na hardrockovou vlnu, nebyl jsem schopen Čellistům věnovat větší pozornost.
Ještě než jsem začal psát tenhle report, ozvalo se moje svědomí s důrazným varováním: ‚Hlavně piš objektivně!‘. No jo, já vím, budu objektivní.
Okolo půl jedenácté jsem se dočkal dlouho očekávané chvíle a spatřil Freeway Jam na pódiu. V současné sestavě hraje kapela v triu, a protože znám nahrávky, kde FWJ hrají v pětičlenné sestavě, bylo otázkou, jak budou jednotlivé písničky znít. Docela často se stává, že když nějaká kapela ohlásí po 15 letech svůj comeback, omezí se na bezduché přehrávání svých starých hitů z časů své zašlé slávy. Tak aby bylo hned ze začátku jasno- tohle nebyl případ Freeway Jam, a tak hned na úvod kapela do publika nasypala tři nové skladby. V tu chvíli mi bylo jasné, že se tady děje něco výjimečného. A myslím, že to bylo jasné i publiku, protože se pod pódiem okamžitě utvořil kotel, který sice nebyl nejpočetnější, ale o to hlasitější.
Začíná se opět ozývat mé svědomí s dotěrnou otázku: ‚Píšeš to objektivně??‘ Jasně že píšu, jako vždycky.
Někdo by mohl namítat, že tříčlenná kapela nebude mít tak hutný zvuk jako početnější tělesa, ale opak byl pravdou. Zvuk ve Vagonu byl hutný, hlasitý a vyvážený, zkrátka hardrockový. A když k tomu připočítám, že kapela do tohoto zvuku ještě vkládala neskutečnou energii, byl jsem tak svědkem neuvěřitelného hardrockového uragánu, který ve Vagonu bouřil. Ještě nikdy jsem neviděl hrát Honzu Holečka na basu, ale stejně tak jako celou kapelu jsem si jeho hru neuvěřitelně užíval. První písnička, kterou jsem znal, byla „I am Ready“ z nikdy nevydaného alba „Hard Rock Band“. V písničce je slyšet jasný vliv Led Zeppelin, který neslyší snad jen hluchý. Byl jsem doslova uhranutý hrou bubeníka Paula Schenzera, který nejen že svou přesnou hrou hnal celou kapelu dopředu, ale ještě do ní vkládal skvělou show, což ve finále působilo jako parádní hardrockové divadlo.
Teď se zase o slovo začíná hlásit moje svědomí a připomíná: ‚Hlavně buď objektivní‘. Co pořád máš s tou objektivitou? Hele, dej mi pokoj jo?
Vagonem nezněl ale jen ryzí hardrock. Že mají všichni tři také skvělé bluesové cítění, dokázali perfektně zahraným bluesovým standardem z dílny kytaristy Jindry Musila. Kapela ale hrála i starší kousky, na které by byl hřích zapomenout. A tak zazněly takové skladby jako „House of Fire“, „Fuel for Life“ nebo „Highway of Love“ s nádherně procítěnou Jindrovou kytarou.
Probouzí se opět mé svědomí s jakousi poznámkou o nestrannosti a objektivitě. Rázně odpovídám: ‚A ty bys dokázalo být objektivní? Nedokázalo co, tak mlč!‘ Mlčí.
Neskutečně energický večer uběhl jako voda a Honza ohlásil poslední písničku. A co by na závěr mělo zaznít jiného, než největší hit kapely „(We are a) Hard Rock Band“. Poté muzikanti na malou chvíli zmizeli z pódia, aby po svém návratu na něj zahráli dvě rockové klasiky „All Right Now“ a „Smoke on the Water“.
Byl to zkrátka mimořádný večer, který v přítomném publiku rozproudil tu pravou hardrockovou energii. Měl jsem to štěstí, že jsem byl při tom.
Svědomí mi pokládá závěrečnou otázku: ‚Byl jsi objektivní?‘ Byl, kamaráde, byl a víc než kdy jindy.
Celá fotogalerie:
Video z koncertu: