Pardubice, 8. 7. 2013
Na koncert legendárních vousáčů jsem se vypravil v prapodivné náladě. Zaprvé jsem věděl, že když jsem viděl ZZ Top před několika lety poprvé, nijak zvlášť mě jejich koncert nenadchl. A zadruhé jsem ještě neměl doléčené nedávné zranění, takže jsem ještě trpěl nepříjemnou bolestí. Na druhou stranu nejet na takovouhle legendu, nota bene když hraje téměř za barákem, by se téměř rovnalo trestném činu :).
Když jsem se probojoval do haly, bylo vystoupení předkapely Ben Miler Band už v plném proudu. Takže jsem si rychle nalezl klidné místo a začal poslouchat. Styl kapely bych nazval „experimentální country“. Kapela hrála jako trio, ale obsluhovala neuvěřitelné množství nástrojů, od těch víceměně klasických jako kytara či trubka, až po takové, které jsem ani neuměl pojmenovat. Kapela sice sklízela celkem slušný ohlas publika, mě ale jejich vystoupení neskutečně nudilo a i těch 15 minut, které jsem viděl, mi přišlo jako celá věčnost. Co dodat.
Samotní ZZ Top přišli na pódium krátce po 21. hodině a hned spustili jednu ze svých největších pecek „Got Me Under Pressure“, začátek tedy vypadal solidně. Pak sice přišlo zvolnění tempa v podobě dvou spojených bluesovek „Waiting for the Blues“ a „Jesus Left Chicago“. Tím si vousáči vybrali všechny pomalejší kousky, kterí měli pro ten večer připraveny. Zrychlení přinesly pecky „Gimme All Your Lovin“ a „Pincushion“. Poté přišla na řadu „Foxy Lady“ od Jimmiho Hendrixe a po ní přišla na řadu skvělá „My Head’s is in Missisipi“ a až teprve zhruba v po 45 minutách došlo na první písničku z aktuální desky. Následovala opět dvojice klasických pecek „Sharp Dressed Man“ a legendární „Legs“, ve které Zízáči zahráli na proslulé chlupaté kytary. Jenže co to? Pak se kapela bez jediného slova odporoučela z pódia, nikdo v té chvíli netušil, co se děje. Nicméně se na návrat muzikantů naštěstí nečekalo dlouho, ale od té doby jsem tušil, že koncert už dlouho trvat nebude. Jak se ukázalo, tušil jsem správně. Zazněly ještě tři písničky, z nichž poslední byla „Tush“, po které se kapela rozloučila a opět zmizela v zákulisí. Posledním přídavkem pak byla Elvisova „Jailhouse Rock“.
Přesně po 80 minutách koncert skončil. Pravda, asi bych se nezlobil, kdyby byl trošku delší, ale na druhou stranu, protože jsem koncert absolvoval s nedoléčenou zlomeninou žeber, tak jsem proti jeho délce ani moc neprotestoval. Ten večer zazněly skoro všechny písníčky, které zaznít měly, jedinou vyjímkou byla mnou očekávaná „Cheap Sunglasses“, škoda. Zvuk se mi v Pardubicích hodně líbil, takže jednoznačná pochvala pánům zvukařům. Celkově tedy šlo o koncert, který byť nebyl nejlepší a nejenergičtější, rozhodně mě potěšil výběrem písní.